Vladimíra Šatavová
Literární krajina ve Walesu, starobylá i moderní, je zajímavým terénem prozkoumávaným nadšenci a specialisty; je ale přitažlivá i pro toho, kdo sem zavítá poprvé. Mezi záplavou literatury psané různými jazyky a využívající tzv. starý keltský Wales především jako atraktivní kulisu vynikají známé autentické monolity, jako je svod raně středověkých velšských příběhů Mabinogi, sepsaných velšsky, novodobé dílo básníka Dylana Thomase, vytvořené anglicky, případně latinské spisy Geralda z Walesu z přelomu 12. a 13. století. Všechny tři jazyky mají na podobě velšské kultury významný podíl, ze všech tří však jen domácí velština, i když nejméně známá, vytvořila literaturu, která se vzhledem k délce své existence řadí mezi nejstarší v Evropě.
Bohužel velština a její znalost, tak jako v případě jiných jazyků rozšířených méně než místní či dobová lingua franca, je zároveň i limitujícím faktorem pro zájemce o hlubší poznání v ní vzniklé literatury. Prozaické středověké dílo Mabinogi se začalo do širšího kulturního povědomí prosazovat až po vydání anglického překladu v letech 1838 a 1849. Českou verzi vytvořil medievalista Jan Vilikovský a dílo vyšlo poprvé v roce 1944 (přičemž existují dohady, že dílo překládal z němčiny).
Unikátní, nejstarší velšská poezie byla poprvé přeložena do angličtiny v roce 1868, kdy ve dvou svazcích nazvaných Čtyři staré knihy Walesu vydal W. F. Skene zrcadlově středověkou poezii a soubory triád ze čtyř nejstarších rukopisů, tzv. Černé knihy carmarthenské, Červené knihy hergestské, Knihy Taliesinovy a Knihy Aneirinovy. Spolehlivá diplomatická vydání těchto i dalších textů následovala až ve 20. století a s nimi později i překlady do dalších jazyků, např. do němčiny (Aneirin. Taliesin. Altwalisische Heldendichtung. Leipzig: 1989). V českém prostředí lze řadit mezi přední keltisty Josefa Baudiše, jehož anglicky psaná mluvnice rané velštiny byla vydána v Oxfordu v roce 1924.
Velšané jsou však nejen národ se slavnou literární minulostí. V polovině 20. století, kdy počet osob hovořících velštinou dosáhl svého minima, položili spisovatelé základy hlavních moderních literárních žánrů. Někteří z nich přitom dosáhli vysoké evropské úrovně. Například Kate Robertsová svou románovou, ale především povídkovou tvorbou připravila půdu pro velšskou literární generaci současnou, která výrazně vstoupila do literatury v devadesátých letech minulého století.
To, že nejstarší poezie je ve Walesu stále živá a inspirující, lze doložit například básní Elegy for the Welsh Dead, in the Falklands Anthonyho Conrana z roku 1982 (v angličtině), modelované podle Aneirinovy básně Gododdin. I patrně nejlepší ze současných velšských básníků Gwyneth Lewisová (píše anglicky i velšsky) vychází ve své velšské tvorbě z hluboké znalosti tradičního básnického umění specifického zvukosledu (cynghanedd), jehož vliv se někteří badatelé pokoušeli vystopovat i v charakteristicky zvukomalebných verších nejslavnějšího básníka narozeného ve Walesu, Dylana Thomase. Vrátíme-li se ke starší poezii středověké, jméno a dílo Dafydda ap Gwilyma patří k nejzvučnějším z evropské renesanční básnické tvorby, i když tak jako v umění jeho předchůdců (Hywel ab Owain Gwynedd) i následovníků zůstává až do dnešních dnů přímá působivost jeho veršů zakleta v jazyce. Vždyť překlad je jako polibek přes kapesník („Mae cerdd mewn cyfieithiad fel cusan drwy hances.“), jak řekl R. S. Thomas (1913–2000), anglicky píšící básník z Walesu navržený na Nobelovu cenu za literaturu, a spolu s ním ve své sbírce (a stejnojmenné básni) Cusan Hances i další soudobá básnířka Menna Elfynová. Ta také jako první mezi velšskými spisovateli začala v posledních letech publikovat své básně zrcadlově spolu s překlady do angličtiny. Tato cesta jistě přiláká více zájemců, umožní hlubší porozumění; tajemnost a tajemství si osobitá literatura s označením cymraeg, tj. velšsky psaná, v rámci písemnictví s přídomkem cymreig, tedy vztahující se k oblasti Walesu, asi uchová i nadále.