Rozhovor s Anežkou Charvátovou, překladatelkou ze španělštiny a italštiny, v současnosti redaktorkou v nakladatelství Garamond, o osudech českého překladu románu Alberta Cohena Milá páně, a s Marií Janů, překladatelkou z francouzštiny, o překládání vůbec.
Lucie Koryntová: V nakladatelství Paseka nedávno vyšel román švýcarského spisovatele Alberta Cohena Milá páně. Tato skoro sedmisetstránková kniha má v tiráži uvedena jména dvou překladatelek – Aleny Ondruškové a Marie Janů. Mohla byste, Anežko Charvátová, coby redaktorka svazku objasnit záhadnou historii tohoto překladu?
Anežka Charvátová: Původně měla celý román přeložit Alena Ondrušková. Vydat tuto Cohenovu knihu, považovanou mnohými literárními historiky za jedno z nejlepších francouzsky napsaných děl dvacátého století, které navazuje na Proustovo dílo na jedné straně a Rabelaisovo na druhé, navrhoval už někdy v osmdesátých letech Václav Jamek v Odeonu. Tehdy byl zadán překlad Aleně Ondruškové, avšak než mohlo dojít k realizaci projektu, zhroutil se po roce 1989 Odeon. Projekt převzalo jiné nakladatelství, které dokonce získalo na vydání podporu Francouzského kulturního institutu v rámci programu Šalda, avšak v nestálé době také zkrachovalo dříve, než stihlo knihu vydat. Nakonec se do Cohena zakousl Milan Macháček z Paseky a teprve tam se po dvaceti letech od původního nápadu podařilo román vydat. Mezitím se však ztratila část překladu, který byl už kdysi hotový snad celý, a bohužel se nepodařilo od původní překladatelky chybějící poslední třetinu znovu získat. Tak jsme oslovili Marii Janů, se kterou mám velmi dobré zkušenosti jako redaktorka jejích překladů a která je zvyklá pracovat v tandemu (třeba historické romány Roberta Merla překládala napůl s Jarmilou Fialovou). Ta chybějící třetinu (což je vzhledem k obrovskému rozsahu románu v podstatě jedna normální knížka) moc hezky dodělala. Může nám být útěchou, že Cohen sám psal román třicet let a například v Rumunsku vznikal překlad také celé desítky let, snad prý ještě déle než u nás.
LK: Jak jste se vyrovnaly se stylem překladu?
ACh: Marii Janů jsem Milanu Macháčkovi navrhla mimo jiné proto, že patří ke stejné generaci jako Alena Ondrušková, takže nehrozilo takové nebezpečí změny stylu, jako kdyby se do Cohena pustil někdo hodně mladý. Když se na jednom autorovi podílí několik překladatelů, dá se to zvládnout, pokud jsou to překladatelé kvalitní, ale také jistým způsobem pokorní, to znamená ochotní skutečně překládat autora, nikoli prosazovat sebe. Paní Janů si samozřejmě nejdřív přečetla už hotovou část, ale stejně měla na některá obtížná místa, třeba řešení fonetických hříček s výslovností belgické, švýcarské a francouzské francouzštiny, vlastní názor. Já jsem pak nakonec všechno jen trochu přičísla, ve starém překladu něco málo předělala, přizpůsobila jména protagonistů podle jiného Cohenova románu Hubomlat, který už mezitím vyšel v Garamondu česky v překladu Michala Pacvoně, a pokusila se sjednotit tón vnitřních monologů, kde nebyl ani tolik problém se stylem, jako spíš s interpunkcí, u Cohena záměrně velmi volnou, do níž jsem se pokusila vnést trochu logiky. Ale ne vždy se mi to myslím podařilo.
Marie Janů: Cohen je autorská osobnost a ta vám svůj styl vnutí. Vnutil ho paní Ondruškové a vnutil ho i mně. Její díl práce jsem si samozřejmě přečetla, ale žádný problém mi z toho nenastal. Držela jsem se autorova tónu stejně jako ona. Řekla bych to takhle: nepřekládala jsem paní Ondruškovou, ale Cohena.
LK: Marie Janů, při překládání jste nějaký čas tak říkajíc „žila“ s Cohenem. Vytkla byste mu něco? A naopak, která poloha románu vám byla nejbližší?
MJ: Za svého nakladatelského redaktorování jsem se odnaučila autorům cokoli radit (ledaže mne požádali). Kdyby mne byl Cohen požádal, byla bych proškrtala některé epizodky trochu chtěného humoru z návštěvy řeckých židů a poněkud zkrátila vnitřní monology hrdinky Ariany. Tak krásná žena jako Ariana trochu nahlouplá být musela, ale taková husa přece snad ne… Nesmírně jsem si však vážila vnitřní promluvy Solala, kdy se z vítězného hrdiny mění – jako žid vyloučený ze společnosti – ve štvance. Ukazuje to na drobných situačních obrázcích bez jediného velkého slova.
LK: Prý nepoužíváte internet, e-mail ani počítač; jak tedy pracujete?
MJ: Počítač, ba teď už ani psací stroj nemám. Papír, tužka, měkká guma a paní Štefanová, která po mně umí číst a vše bezchybně přenese na disketu, to je vše. Tvořit písmenka je pro mne uspokojující, má to rytmus, nejde to tak rychle jako klepnout na klávesu, leccos si při tom rozmyslíte. Když písmenka vypadají ošklivě, není hezká ani věta.
ACh: Stejně jako vznik českého překladu je zajímavý i samotný vznik románu ve francouzštině. Cohen jej věnoval „své ženě“ – není jasné které, měl postupně tři manželky. Literární historici dokládají, že román nevznikal jen „pro“ ženu, ale i „prostřednictvím“ ženy – Cohen totiž raději diktoval, než sám psal. Manželka jeho diktát zapisovala, on pak text zkorigoval a manželka přepsala na čisto. Tomu mimo jiné údajně kniha vděčí za mistrné dialogy či vnitřní monology.
LK: Marie Janů, mohla byste čtenáře seznámit s tím, jak jste se dostala k překládání? Jakou knížku jste přeložila první? A pro která nakladatelství jste překládala?
MJ: V mládí mi bylo čtení hlavní zábavou, nikdy mne ale nenapadlo, že bych se literaturou mohla živit. Když po válce konečně otevřeli školy, byla jsem už „stará“, čtyřiadvacetiletá ženská. A chtěla či musela jsem stát na vlastních nohou. Stala jsem se novinářkou v sociálnědemokratickém deníku Právo lidu. Pak se mnou (i s republikou) osud všelijak pohazoval, ocitla jsem se v nakladatelství Naše vojsko a potom na nucené volné noze. A tu mě kolegové a kamarádi dohodili překlady. Ten první, to byla lahůdka! Text z 18. století od L. A. de Bougainvilla nazvaný Cesta kolem světa. Samé odborné názvosloví z mořeplavby, které nemá české ekvivalenty – kde bychom je taky vzali –, nu ale nějak to dopadlo. Později mi pomáhala s opatřováním práce Jarmila Fialová z Odeonu, Vladimír Kafka z Mladé fronty, Eva Ruxová z Československého spisovatele a další, už si všechno nepamatuju. Když jsem byla v úzkých, dal mi některý kamarád kus překladu, na němž sám pracoval. Když jsem pak nakladatelskou redaktorkou byla já sama, mohla jsem tu službu vracet zas jiným, převážně lidem z rozprášených Literárních novin.
LK: V letech 1968–1978 jste pracovala v nakladatelství Svoboda. Můžete přiblížit, v čem vaše práce spočívala? Jak tehdy nakladatelství vypadalo? Jaké vydávalo knížky?
MJ: Ve Svobodě, tedy nakladatelství, které patřilo ÚV KSČ, byla atmosféra docela příjemná. Pravidla byla jasně daná a byla to taková tma pod svícnem. Nečlenů strany tam bylo pomálu, museli dělat víc za míň peněz, ale bez stresu. Já osobně jsem dělala knižnici Omnia, která měla vysokými náklady vydělávat na ostatní knižnice. O výši tehdejších nákladů se dnešnímu nakladateli ani nesní, lidé jednak z nedostatku něčeho lepšího víc četli, hlavně však vycházelo míň titulů, řekla bych ani ne desetina toho co dnes. A knížky, mnohem levnější než dnes, lidé kupovali, ba ve čtvrtek, kdy se rozvážely novinky, stály před knihkupectvími fronty.
LK: Anežko Charvátová, vy nyní pracujete jako redaktorka v nakladatelství Garamond, mohla byste nastínit, v čem si myslíte, že se po revoluci změnila nakladatelská praxe?
ACh: Já sama jsem před revolucí v nakladatelství nepracovala, takže mohu soudit jen podle toho, co znám od starších kolegů. Rozhodně bylo dřív lepší, že v nakladatelství pracovalo víc interních redaktorů, kteří měli dost času na kvalitní práci s textem, mohli se spolu radit o obtížných místech, věnovali knížkám maximální možnou péči, protože je tolik netlačil čas ani peníze. Dnes se na všechno moc spěchá a některé věci se prostě rychle (a přitom pečlivě) udělat nedají. Proto je dobře, že česká Milá Páně se rodila tak dlouho, určitě jí to prospělo, i když nakladatel asi skřípal zuby. Mnohá nakladatelství teď raději zadávají redakční práci externě, protože se tím ušetří, avšak redaktoři placení za stránku textu (často prachbídně, ne o moc víc než korektoři) nemají tolik času (ani nálady) méně dokonalé překlady předělávat či učesávat. A v rychlosti pod tlakem uniknou třeba i banální chyby. Jinak se změnily hlavně náklady – překladových knih vycházely i desetitisícové náklady, dnes se nekomerčních cizích autorů prodá tak tisíc kusů, a když se podaří vydat a prodat tři tisíce, už je to pro nakladatele bestseller. Problém je někdy s distribucí a s knihkupci – ne všichni sledují, co se kde šustne zajímavého, a místo aby sami doporučovali čtenářům, co by si měli přečíst, řídí se jen komerčními hity. Což souvisí nejen se zanikáním malých obchodů, kde knihkupec znal své zákazníky a doporučoval jim knihy „na míru“ (které měl ovšem sám přečtené), ale i s tím, že teď vychází všemožných titulů tak obrovské množství, že není v lidských silách se v tom spolehlivě orientovat.
LK: Marie Janů, při pohledu na tituly knih, které jste překládala, udivuje jejich různorodost zabírající klasiky (Balzac, Dumas, Sandová), velká jména dvacátého století (Yourcenarová, Aragon, Aymé, Saint-Exupéry, Beckett, Cendrars) i spisovatele detektivek (Simenon, Modiano, Kassak). Jaké knížky jste překládala nejraději? A naopak jaké knížky se vám překládaly špatně?
MJ: Překládala jsem, co mi nabídli a co se mi neprotivilo. Přeložit svižně a s vtipem detektivku bývá obtížnější než sledovat krásná souvětí klasikova. Aby překladatel nepoztrácel ten francouzský, jen lehce naznačený, trochu jízlivý humor. Špatně se překládají autoři, kteří něco předstírají, sobě i čtenáři, tady autoři, kteří nejsou osobití. Překladatel mu na to přijde a hůř se to překládá.
LK: Anežko Charvátová, chystáte se s Marií Janů dále spolupracovat? Máte nějaký konkrétní projekt?
ACh: Paní Janů teď překládá pro Garamond novelu Victora Huga Poslední dny odsouzeného na smrt. Určitě budeme spolupracovat dál, je to pro mě velmi přínosné lidsky i profesionálně.
LK: Marie Janů, potýkáte se při překládání této novely s nějakým překladatelským problémem?
MJ: Victor Hugo ví, o čem píše. Je svým odsouzencem, kultivovaným člověkem, je citově zaujatý. Je tu však vězeňský argot z 19. století – a kde ho u nás vzít? Použít to, co zpracoval Puchmajer a co by časově odpovídalo, by bylo leda pro legraci, a Hugo legraci vůbec neměl v plánu. A tak nezbývá než se časově posunout ke Gézovi Včeličkovi a podobným. Hlavně aby to nebylo samoúčelné předvádění „překladatelova umu“, aby to na sebe neupozorňovalo. Hugovi nešlo o vězeňský kolorit, ale o duševní stav odsouzence.
LK: Je nějaká otázka, kterou vám nikdo nikdy nepoložil? Chtěla byste sama něco čtenářům povědět?
MJ: Ano. „Nezaměnitelný rukopis překladatelův“, to je něco, co pokládám za zásadní krok vedle. Překladatele si nemá nikdo všimnout, čtenář musí komunikovat s autorem přímo. Každý krásný obrat či obraz se připíše autorovi, každá chyba překladateli. Tak to je a nic na tom nezměníme.
Stejně je ale krásné stýkat se tak intimně s výjimečnými lidmi – protože styk autora s překladatelem je jeden z nejintimnějších. Překládat dobrého autora, to je jako povídat si s kultivovaným kamarádem. Za tu nesmírnou výhodu se však platí podle hesla Miroslava Tyrše: Ni zisk, ni slávu!