Na následujících stránkách vám představíme méně známou část tvorby Jana Zahradníčka (1905–1960) – jeho dílo překladatelské. Naším cílem není kriticky je hodnotit, leč nastínit, jak se doplňovalo s jeho vlastní básnickou činností.
Překladům se Jan Zahradníček věnoval od počátku třicátých let. Překládal především z němčiny, ale také z angličtiny, francouzštiny a polštiny. (Některé překlady podepisoval pseudonymem Josef Hobza.) K překládání si vybíral básníky, kteří byli blízcí jeho naturelu (P. Claudel, F. Hölderlin), z prózy volil díla, která mu umožňovala uplatnit smysl pro kultivovaný výraz a cit pro jazyk (R. Billinger, G. von Le Fortová, T. Mann, E. Mörike, R. M. Rilke). Z překladatelské práce Zahradníček načerpal nové básnické zkušenosti, s nimiž se více či méně vyrovnával ve svém díle. Proto se zaměříme na Zahradníčkovy překlady poezie, ač v celku jeho překladatelského díla dominují překlady prozaické (navíc si troufáme tvrdit, že většina prozaických překladů, narozdíl od překladů poezie, vznikala na objednávku nakladatelství).1)
Dohledat Zahradníčkovy překlady poezie je obtížné, poněvadž dosud nevyšly souborně a jsou rozptýleny, kromě básní vydaných knižně (Hölderlin, Claudel), po dobových časopisech (Shelley, Hopkins, Laforgue, Corbière, Desnos, Norwid, Li Po a další). V devadesátých letech připravili Mojmír Trávníček a Radovan Zejda na základě samizdatové edice Bedřicha Fučíka k vydání čtyřsvazkové Zahradníčkovo Dílo. V Československém spisovateli vyšly svazky tři, svazek čtvrtý, Překlady, už vydán bohužel nebyl. Rovněž nám chybí kritické zhodnocení Zahradníčkových překladů a jejich vztažení k Zahradníčkově vlastní tvorbě. Aspoň představu o tomto vlivu si můžeme udělat díky „Komentáři“ Jitky Bednářové a Mojmíra Trávníčka k básnickým sbírkám Jana Zahradníčka v souboru Knihy básní (NLN, Praha 2001); autoři v něm Zahradníčkovu poezii dávají do souvislosti nejen s jeho překlady, ale i s četbou cizích básníků. Z „Komentáře“ jsme vycházeli při přípravě tohoto příspěvku.
V souvislosti se Zahradníčkovou ranou tvorbou (Pokušení smrti, 1930; Návrat, 1931) bývá zmiňován ozvuk české a francouzské dekadentní a symbolistické poezie, zvláště poezie Otokara Březiny a Charlese Baudelaira, a vliv poezie rakouského expresionisty Georga Trakla. Ovšem tito básníci na začátku třicátých let 20. století neinspirovali pouze Zahradníčka, ale celou generaci mladých básníků, jako byli Vladimír Holan a František Halas. Jan Zahradníček přeložil několik básní od francouzských dekadentně-symbolistických básníků Julese Laforgua a Tristana Corbièra. Nebylo jich mnoho, ale zřejmě měly pro Zahradníčka velký význam, neboť překlad básně Tristana Corbièra „Rákosová píšťalka“ zařadil do závěru své sbírky Návrat. Je to vůbec jediný případ, kdy Zahradníček začlenil překlad cizí básně do vlastní sbírky. Pro zaujatého čtenáře ji ocitujeme celou:
Spi zticha, malý zabíječi cikád!
V pýřavce, jež tě zlehka přikrývá,
cikáda radostně se ozývá
a svými cimbály začíná vzlykat.
Spi zticha, malý zabíječi cikád!
Za jitra z trávy rosa bude stříkat,
kde krajka pomněnek tě ukrývá.
Zástupy větrů nad hrobem se budou smýkat.
Tam tuponosá múza přebývá,
jí z černých úst zní píseň tesklivá,
jež v kostech mrtvých umí zanaříkat.
Spi zticha, malý zabíječi cikád!2)
Básně Georga Trakla si Zahradníček mohl přečíst v originále, ale znal je jistě i z překladů Bohuslava Reynka (vyšly u nás v roce 1917). Pro dokreslení spojitosti Zahradníčkovy rané tvorby s poezií Georga Trakla otiskujeme jednu Traklovu báseň, „Mír a mlčení“, v překladu Bohuslava Reynka:
Pastevcové pochovali slunce v lysém lese.
Rybář vylovil
žíněnou sítí měsíc z mrznoucího jezera.
V modrém křišťálu
přebývá bledý člověk, tvář opřenu o svoje hvězdy;
aneb naklání hlavy v purpurovém spánku.
Pokaždé však dojímá černý let ptáků
dívajícího se, svatost blankytných květin,
myslí blízké ticho na věci zapomněné, na pohaslé anděly.
Opět se čelo stmívá v kamení měsíčném;
jako zářící jinoch
sestra zjevuje se v jeseni a v černém práchnivění.3)
Ve sbírce Jeřáby (1933), která se oprošťuje od dekadentních nálad předchozích Zahradníčkových sbírek, bývá spatřována stopa německého preromantického básníka Friedricha Hölderlina (1770–1841). Jan Zahradníček přeložil výbor z Hölderlinovy poezie, který vyšel rok před vydáním Jeřábů pod názvem Hölderlin (edice „Prokletí básníci“, Rudolf Škeřík, Praha 1932). Pro ilustraci uvádíme úryvek ze Zahradníčkova překladu Hölderlinovy básně „Mé vlastnictví“:
[…] Vždyť jako stvoly z kořenů vyrvané
tak vadne duše člověka bědného,
jenž ubohý jen s denním světlem
posvátnou zemí se musí bráti.
Ach, příliš mocně vzhůru mě zdvíháte,
vy hloubky nebes, v bouři i v jasných dnech
vás v nitru stravující cítím,
žehnoucí proměny božské síly.
Však dnes ať smím se důvěrnou stezkou brát
tam k lesu, jehož vrcholků vlahý lem
již listí pozlatilo; i mé čelo,
laskavé vzpomínky, věnci zdobte! […]4)
Souvislost poezie Friedricha Hölderlina a Jana Zahradníčka je na první pohled zřejmá. Hölderlina v Jeřábech připomínají motivy lesu, květů, hvězd, dále barvy zlatá, zelená, blankytná a témata vzepnutí k obloze, apoteózy domova. Zahradníček a Hölderlin si zjevně byli blízcí svým životním pocitem: v jejich srdcích se tu a tam ozve „tesknota“ (Hölderlin), připomene se jim bolestný „osten“ (Zahradníček), jejichž původ je ale nejasný, jako by to byl existenciální prožitek lidské smrtelnosti, jejž se snaží překonat tíhnutím k Bohu a z něhož nacházejí prozatímní východisko v klidném spočinutí v přírodě prodchnuté boží silou a zvelebované lidskou prací. Jedna z básní Jeřábů, „Hölderlin“, je dokonce Hölderlinovi věnovaná; začíná verši:
Tvé vlasy vlající jak šílenství
již vítr necuchá a nešeptá ti hynem. […]5)
Pro zhodnocení Zahradníčkových překladů Hölderlina by bylo důležité vědět, jak si Zahradníček Hölderlinovu poezii vyložil. Jako vodítko by mohl posloužit následující úryvek ze Zahradníčkova „Doslovu“ k výboru Hölderlin: „Svým životem byl Hölderlin prokletý, ale svým dílem je básníkem světla a vznešených poloh lidské duše. Nikdy se nedal úplně zachmuřiti svým krutým osudem, povznáší se sám od sebe k hymnickým vytržením a nehmotný jas, kterým je obestřeno i jeho jméno, pramení z jeho strof a veršů a ze štěrbin, které zůstávají mezi jeho slovy, neboť je k sobě klade jemně a lehce, takže jeho básně, jak říká Stefan Zweig, nemají ani hmotného stínu. Mohlo by se také říci, že jeho verše jsou pod jakýmsi tlakem, který z nich lisuje světlo. Byl prokletý, ale mohl vždycky jen ‚plakati světlem‘.“6) Sám Jan Zahradníček však své překlady Hölderlina za zdařilé nepovažoval a chtěl se k nim v pozdější době ještě vrátit.7)
V jeho pozdější tvorbě, v širokodechých verších básnických skladeb Pozdravení slunci (1937) a Korouhve (1940) bývá hledána inspirace orálním veršem Paula Claudela, francouzského katolického básníka. Zahradníček přeložil několik Claudelových chval a hymnů; výbor vyšel pod názvem Magnificat (poprvé až posmrtně v roce 1970 v nakladatelství Vyšehrad). O Zahradníčkově zaujetí pro Claudelovu tvorbu svědčí následující doklad z korespondence – roku 1935 píše Miloši Dvořákovi: „Čtu teď Claudela: Corona benignitatis anni Dei… je v těch jeho básních strašná síla, i když je to někdy hodně rétorské, jaksi příliš výmluvné, ale není to nikdy verbalismus.“8)
Nakonec si připomeňme Jana Zahradníčka v souvislosti s Bablerovým překladem Božské komedie, který vyšel v roce 1952 v nakladatelství Vyšehrad. Zahradníček se totiž na jeho úpravě podílel. Do svého zatčení stačil opravit více než třetinu veršů. Překlad s jeho opravami byl vytištěn (1952), aniž by se v něm přirozeně mohlo objevit Zahradníčkovo jméno. Neobjevilo se však ani v žádném dalším vydání překladu. Podrobněji o rozsahu Zahradníčkova podílu při úpravě veršů píše Bedřich Fučík ve studii „Historie jednoho překladu“ ve výboru Setkávání a míjení. Z této studie ocitujeme dva úryvky z posudků dokládajících nezanedbatelný Zahradníčkův přínos pro tento překlad Božské komedie. V roce 1974 píše Jan Vladislav: „Zahradníčkovy úpravy hleděly vytvořit z Bablerova značně zastaralého textu text živý, modernější a dramatičtější […] do značné míry přispěl k projasnění smyslu Dantovy skladby.“ V roce 1977 píše Jan Zábrana: „Ve všech případech jsou Zahradníčkovy úpravy na prospěch věci, jeho text [je] lepší než Bablerův. Nenašel jsem jediné místo, kdy by Zahradníčkův zásah nebyl funkční. Samozřejmě Zahradníček nemohl zachránit všechno.“ Doposud nebylo probádáno, nakolik se Zahradníčkovo seznámení s Dantovým světem promítlo do jeho vlastní tvorby. Předpokládá se spojitost Božské komedie se Zahradníčkovou básnickou skladbou Znamení moci (psána v letech 1950–51, poprvé vydána v roce 1966). Explicitně na Danta v této skladbě odkazují následující verše:
[…] Jak v Dantově Infernu
mezi domy, jež stály nakřivo
do kruhu stále štvali se […]9)
Jan Zahradníček dovedl všechny tyto impulsy strávit a přetavit ve výraz vlastního básnického vidění. Josef Hora se o tom vyjádřil slovy: „Zahradníček bere své dobré, kde je najde, ale může si to dovolit, protože jeho názorový svět je sice úzký, ale jeho.“ Je politováníhodné, že Zahradníčkovo překladatelské dílo nebylo dosud dostatečně probádáno. Bylo by třeba provést důkladný rozbor jeho překladatelské metody, určit, jak ve svých překladech autory interpretoval, a nakonec by bylo zajímavé hlubší analýzou vystopovat, jak obohatilo dílo překládaných autorů Zahradníčkovu vlastní básnickou tvorbu.
Poznámky pod čarou:
1) Zahradníček někdy musel překládat i díla, jež se mu upřímně nelíbila: „Zatím dokončuji toho smradlavého Wassermanna, který se mi čím dál více protiví. Mechtilda Magdeburská v ‚Tekoucím světle božství‘ říká, že není krásy mimo křesťanství. Četl jsem to nedávno a na tom smraďochovi to mám dokázáno…“ (z dopisu Jana Zahradníčka Janu Čepovi z 28. ledna 1931; in Zejda, Radovan. Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka. Tišnov: SURSUM, 2004. 26.)
2) Zahradníček, Jan. „Rákosová píšťalka – Překlad z Tristana Corbièra“. Knihy básní. Ed. Jitka Bednářová a Mojmír Trávníček. Praha: NLN, 2001. 112.
3) Trakl, Georg. „Mír a mlčení“. Šebestian ve snu. Přel. Bohumil Reynek. Vyškov na Moravě: František Obzina, 1924. 43.
4) Hölderlin, Friedrich. „Mé vlastnictví“. Hölderlin. Přel. Jan Zahradníček. Prokletí básníci. Praha: Rudolf Škeřík, 1932. 13.
5) „Hölderlin“, Zahradníček 2001.
6) Zahradníček, Jan. Doslov. Hölderlin. By Friedrich Hölderlin. Prokletí básníci. Praha: Rudolf Škeřík, 1932. 62.
7) V roce 1933 píše: „O mém překladu [Hölderlina], který vyšel v ‚Symposion‘, se nemůže říci, že je zdařilý. Překládat Hölderlina je nesmírně obtížné, a přecenil jsem snad trochu své síly, když jsem se do toho pustil. Předpokládá to velké zkušenosti básnické i lidské, kterých jsem pro své mládí neměl, zkrátka, není to překlad definitivní a míním se k němu po letech ještě vrátit – a znovu na něm změřit své síly…“ (z dopisu Josefu Portmanovi z 20. října 1933; in Zejda 34–35.)
8) Dopis Miloši Dvořákovi ze 17. března 1935; in Zejda 44.
9) Znamení moci, Zahradníček 2001.