Martina Loučková
Thomas Vaessens: Ongerijmd succes. Poëzie in een onpoëtische tijd (Nečekaný úspěch. Poezie v nepoetické době). Vantilt, Nijmegen 2006.
V našich milých intelektuálních luzích a hájích zatím není valný důvod k radosti ani znepokojení nad vlivem nových médií na postavení básníka ve společnosti. Je sice pravda, že se najdou fungující české internetové časopisy a blogy věnované poezii, ovšem ve srovnání například s nizozemskou jazykovou oblastí je jejich počet a vliv zanedbatelný.1) Fenomén digitální nebo interaktivní poezie k nám, zdá se, zatím nepronikl vůbec (příkladně heslo „interaktivní poezie“ vynese na Google pouhých pět – převážně zcela bezcenných – nálezů). Přesto se již v této fázi množí debaty o pravděpodobném budoucím rozvoji literárně tvůrčích aktivit na internetu. Bude mít tato tendence dlouhodobě vliv na způsob, jakým se píší a čtou literární texty a jakým se vyučuje literatura? Jak by měla reagovat kritika a akademická obec?
Z diskuse, kterou v Nizozemí vyvolalo vydání knihy Thomase Vaessense zkoumající nizozemské poetické klima, jde českému čtenáři hlava kolem. Už jenom fakt, že se tato literární kontroverze zčásti odehrávala v rámci jednoho z největších nizozemských deníků (NRC Handelsblad), je pozoruhodný. Přesto je jádrem Vaessensova pojednání právě obava o budoucnost vysoké literatury, vlastně té „nejvyšší“ literatury, tedy poezie, ve věku digitálních médií a masové kultury.2) Podle Vaessense trpí nizozemská poezie ztrátou identity, což je následek ahistorického pohledu domácí literární kritiky na roli poezie ve společnosti. Je třeba si uvědomit, že literární pole již není jasně vymezené (dominantními literárními časopisy, vydavatelstvími atd.). Okruhů, ve kterých se básník může uplatnit, je v dnešní pluriformní kulturní sféře mnoho. Vaessens předkládá velmi čtivý rozbor současné situace; pro negativní jevy, které podle jeho názoru snižují šance poezie na přežití, hledá vysvětlení v nizozemské literární historii. Ze své analýzy vyvozuje, že největší díl viny na patologické izolovanosti, jakou lze u dnešní poezie konstatovat, má literární kritika. Ta se dosud nevymanila z romantického bludu, že svět literatury existuje zcela nezávisle na vyvíjejícím se světě nových technologií a mimo zákonitosti trhu. Také literární historikové a školství budou muset přehodnotit svou roli v nizozemském literární provozu.
Kniha je rozdělena na tři části nazvané „Poezie, jaká byla“, „Poezie, jaká je“ a „Poezie, jaká bude“. V první části Vaessens nastiňuje historický vývoj, který vedl k současné patové situaci, část druhá (nejzajímavější) mimo jiné pojednává o nových fenoménech literárního pole, jako jsou poetické performance, amatérská poezie nebo elektronická poezie. V části třetí se Vaessens ptá, jaký bude dopad tendencí, které konstatoval v předchozích dvou částech; zvláštní pozornost věnuje roli literárního historika a situaci v nizozemském školství.3)
Svůj popis mechanismů, které vedly k dnešnímu stavu, Vaessens zakládá na teorii filosofa Thomase Kuhna o posloupnosti dominantních paradigmat ve vědě. Tato paradigmata se v literatuře střídají převratem periodicky vyvolávaným potřebou obnovy. Literární historie (počínaje romantismem) je tedy podle Vaessense sledem avantgardních hnutí. Tento princip je ovšem od šedesátých let v krizi; z šokující antimódy se totiž avantgarda stala rozšířenou módou. Vaessens dále ukazuje, ve kterých bodech se, v závislosti na aktuálních společenských změnách, chápání toho, co je poezie, bude muset změnit: v první řadě je to vnímání poezie jako autonomní, jednolité instituce. Podle Vaessense se nizozemská poezie v posledních letech částečně vymanila ze zajetí papíru: hlásá se tu obnovení slávy orální literatury. Velká část poetického dění se odehrává na pódiích v rámci autorských čtení a poetických slumů, tedy mimo etablovaná nakladatelství a literární časopisy. Také nové technologie přispěly k tomu, že pojem poezie ztratil své někdejší pevné obrysy: dnešní tvůrci ignorují hranice mezi žánry i uměleckými formami, půjčují si od výtvarného umění, video-artu či tance. Internet umožnil rozvoj elektronické poezie, v níž se poetický text snoubí s obrazem a zvukem. Vaessens se snaží dopátrat, proč se kritika k novodobé orální tradici staví zády. Jeho vysvětlení souvisí, jako ostatně všechny dílčí hypotézy v jeho knize, s avantgardou jako zásadním hybným principem: „pódioví“ básníci již nemají potřebu se otcovražedně vypořádávat s tradicí. Kritika, pokud tyto tvůrce vůbec uzná za hodné své pozornosti, tuto absenci reflexe interpretuje jako neumětelství a neznalost. Vaessens zároveň upozorňuje na kladný vliv básníků – performerů. Ten spočívá v komunikaci poezie s jinými formami umění (hudba, tanec), ke které při pódiových večerech dochází. Právě tento vývoj má podle Vaessense zásadní význam pro budoucnost poezie.
Na druhé straně autor konstatuje, že poetický program, který pódioví básníci prezentují (odklon od autonomní poezie, odpor k intelektualismu, kontakt s realitou a s mladými lidmi), je v podstatě totožný s programem historicky posledního nizozemského avantgardního hnutí Maximaal, které se svým poetickým manifestem vystoupilo v roce 1988. Jinými slovy „podiumdichters“ nevnášejí do poezie žádnou novou problematiku, žádný impuls k oživující diskusi. Od devadesátých let již nejsou v nizozemské poezii nastolovány nové otázky. Vaessens přesto v žádném případě nechce tvrdit, že to, co tito autoři přinášejí, není nové nebo důležité. Podobně dvojsečný je i Vaessensův obraz poetického života na internetu. Na straně jedné zde stojí Vaessensův apel na literární kritiku a literární vědu, aby přestaly opomíjet vývoj, ke kterému podle něj ve světě literatury v poslední době došlo. Na straně druhé překvapí jeho bez výjimky kritický, často dokonce nepokrytě sarkastický tón, kdykoli dojde na konkrétní jména (blogů, literárních portálů a jejich redaktorů). Existující informačně-polemické internetové kanály podle něj zatím nedokázaly vystoupit z té tolik předvídatelné méněcenné pozice, která jim byla vyhrazena oficiálními kritickými médii; a snaží se na sebe upozornit provokacemi a uměle vyvolávanými šarvátkami.
Jedním z příznaků „smrti avantgardy“, který Vaessens konstatuje, je upadání malých časopisů (významný teoretik avantgardy Renato Poggioli mluví o „little magazines“ jako o sdělovacím médiu typickém pro avantgardní hnutí).4) Důvodem tohoto úpadku je podle Vaessense přílišná rozmanitost, jakou přinášejí internetové informační kanály a která nutně přerůstá v jednotvárnost. V kapitole nazvané „Básníci na internetu“ Vaessens mapuje nizozemskou internetovou krajinu: jsou tu autorské stránky (jednak stránky zaměřené na reklamu autora, který jinak publikuje mimo internet, jednak stránky primárně publikační), internetové časopisy (ty se dělí na časopisy redigované a časopisy fungující jako jakási nástěnka – všechny příspěvky jsou automaticky zveřejněny), informačně-polemické portály, a konečně blogy. Dva z nejnavštěvovanějších nizozemských poetických portálů (De Contrabas a Rottend Staal) si Vaessens vybral jako ilustraci pro své tvrzení, že literární kritika se základnou na internetu žije uzavřená ve svém virtuálním světě a dění v tradičních literárních médiích jí často zcela uniká; neorientuje se ve významných směrech a koncepcích současné literární kritiky. Ani internetové časopisy věnované poezii nesplňují očekávání, která do nich byla vkládána. Nebyly zatím schopny nahradit „malé časopisy“, a vytvořit tak živnou půdu pro novou avantgardu. Nevědomost a nevyhraněnost redaktorů má za následek, že tyto časopisy (jejich přispěvatelé) staví docela bezelstně na tradici romantismu. Nepřinášejí nic objevného, digitální revoluce v poezii na sebe zatím nechává čekat, internetová média svým vlivem nedokáží konkurovat tradičním institucím literárního průmyslu.
Co je tedy přínosem internetu? Na webu vznikl především prostor pro takzvané „gebruikskunst“, umění, které je protipólem pro elitářské, širší veřejnosti nepřístupné umění. Pro tvůrce takového umění je internet ideálním prostorem. Poezie na internetu funguje nezávisle na svazujících pravidlech a institucích oficiální scény. Internet je zároveň médiem, které umožňuje rozkvět nových, multimediálních forem poezie, které mohou mít vysokou literární kvalitu („presentatiekunst“). Pro nositele této „kvalitní“ poezie má internet dvojí následek: sociologický a literární. Ze sociologického hlediska znamená internet demokratizaci literárního pole – básnická kariéra probíhá díky tomuto médiu postrádajícímu hodnotící mechanismy zcela novým způsobem (tedy jinak, než tomu bylo za časů, kdy fungoval princip avantgardních hnutí). Pro literární vědu pak, v případě že bude tvůrčím způsobem využito možností internetu, vyvstanou nové otázky: Kde začít s četbou digitálního textu? Kde jsou jeho hranice? Jak je to s autorstvím textu? Ani v oblasti digitální poezie Vaessens ovšem nenalézá hledanou kvalitu. Klíčovým problémem podle jeho názoru je, stejně jako v případě blogů a literárních zpravodajů, absence hierarchie. To způsobuje, že pro kvalitní tvůrce postrádá publikování na internetu prestiž. Zájemce o „opravdový experiment na poli elektronické poezie“ Vaessens suše odkazuje na zahraniční adresy.
Jedním z hlavních bodů kritiky adresované Vaessensovu textu byla jeho tvrzení, že se básníci od dob romantismu snaží se svou tvorbou prorazit do centra literárního pole. Podle Cyrilla Offermannse je toto tvrzení v rozporu se samotnou ideou avantgardy: ta se vždy snaží vytvářet umění alternativní, těžko přístupné, a je si tudíž vědoma, že její místo je v marži a nikoli ve středu literárního dění. Ozvaly se také hlasy vyvracející Vaessensův černobílý obraz současné poetické scény. Jeho dělení na „podiumdichters“ a „zbytek“ je zkreslující, velká část autorů, kteří se objevují na pódiích při poetických performancích, zároveň publikuje i knižně a jsou recenzováni etablovanými literárními kritiky. Největší odpor ovšem vyvolala pasáž věnovaná výuce literatury na vysokoškolské úrovni. Vaessens se domnívá, že není dobré zahltit studenty literatury hned na počátku historií. Nejprve by se mělo pracovat s izolovanými texty, studenti by měli sami určit, jakou má pro ně text hodnotu. Nastupující generace podle něj také čte zcela jinak: student konzumuje velké množství převážně fragmentárních textů (Google, sms atd.), ze kterých aktivně vytváří svůj vlastní text. Tím se také mění jeho přístup k literatuře. Nejenom školství, ale i literární historikové se ocitají v nové situaci, a podle Vaessense nestačí studenty „srovnat“. Je třeba se jim naopak přizpůsobit a hledat nové cesty, jak jim přiblížit svět literatury.
Vaessensovým nesporným přínosem je to, že definitivně obrátil pozornost k novým formám života, které se objevily ve světě poezie, a jejich možnému významu pro budoucnost tohoto žánru. Dotkl se mnoha zásadních otázek, které bude i česká literární věda v souvislosti s novými médii v budoucnosti muset řešit. Pro českého čtenáře je tato kniha i přes své zaměření na situaci v Nizozemí velmi zajímavá; právě díky možnostem srovnání nabízí mnoho námětů k zamyšlení.
Poznámky pod čarou:
1) Pěkný přehled toho kvalitního na českém literárním webu nabízí článek Halky Friedmanové pro MF Dnes: Literární časopisy. Internet nabízí možnosti.
http://www.inext.cz/texty/press/fried.html
2) Jedním z témat, kterým autor věnuje pozornost v druhé části knihy (Poezie, jaká je), je propagace knihy ze strany státu. Nizozemské ministerstvo vzdělání, kultury a věd (Ministerie van Onderwijs, Cultuur en Wetenschappen) investuje od roku 1988 do podpory četby každoročně velké částky. Děje se tak prostřednictvím nadací a organizací jako například Stichting Lezen (Nadace Čtení) nebo Nederlandse Taalunie (Nizozemská jazyková unie). Koncem devadesátých let to bylo průměrně 8 mil. eur ročně. U nás takováto cílená, systematická podpora chybí. Organizace jako SKIP (Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR) a nezávislá organizace Svět knihy (společnost svazu Českých knihkupců a nakladatelů) se zaměřují na zvyšování čtenářské gramotnosti pomocí propagačních materiálů a kulturních akcí, soutěží a anket. Většinu svých aktivit financují z členských příspěvků či ve spolupráci s jinými institucemi (lokálními knihovnami apod.). Státní financování se děje na bázi grantů. To ovšem znamená, že tyto aktivity postrádají koordinaci, kvůli grantovému systému si jednotlivé snahy dokonce navzájem konkurují. Dlouhodobé projekty jsou téměř nemožné. Kromě soustavné finanční podpory chybí především deklarovaný zájem „shora“.
3) Koncepce výuky zavedená na nizozemských středních školách koncem devadesátých let má za následek, že humanitně zaměřené obory jsou momentálně nuceny dávat novým studentům rychlokurzy pravopisu, studentům téměř zcela chybí všeobecný kulturně-historický přehled. Nizozemští žáci se mnohdy během celého základního a středoškolského studia nesetkají s jediným poetickým textem.
4) Poggioli, Renato: The Theory of the Avant-Garde. Cambridgde, Massachussets, Harvard U.P., z italštiny přel. Gerald Fitzgerald, 1968.