Rozhovor Plavu s Tacjanou Prockou.
Plav: Dlouhá léta předsedáte Běloruskému helsinskému výboru. Můžete nám přiblížit, čím se tento výbor zabývá a jaké má možnosti působení?
Tacjana Procka: Naše organizace se jmenuje Republikové občanské sdružení na ochranu lidských práv, „Běloruský helsinský výbor“. Toto je náš oficiální název, který musíme podle běloruských zákonů všude používat. Jednou jsme napsali název bez uvozovek a dostali jsme oficiální varování z ministerstva spravedlnosti. Když dostanete dvě varování během roku, organizace může být zrušena. Organizaci mohou zrušit i bez varování za jakýkoliv prohřešek, který určí státní orgány jako daňová inspekce, místní samospráva atd., proto není snadné zůstat v Bělorusku legální organizací. Ale legalita nám umožňuje oficiálně se obracet na státní instituce a požadovat nápravu porušování práv našich občanů, publikovat, distribuovat v zemi svá prohlášení, tiskové zprávy, průzkumy, knihy a brožury, organizovat semináře a konference, provádět nezávislá pozorování masových akcí, voleb, referend, soudních líčení. Máme nyní 297 členů, kteří vlastní legitimaci. Máme představitele ve dvanácti regionech země, ve velkých městech, v okresech. Bohužel jsme byli donuceni zrušit své oficiální strukturní pobočky, jelikož ministerstvo spravedlnosti zakázalo registrovat je na soukromých adresách, zatímco prostory ve vlastnictví státu nám nikdo nedá. Ale lidé u nás zůstávají a pracují jako dobrovolníci.
Plav: V jakých oblastech jsou lidská práva v Bělorusku nejvíce ohrožena?
TP: Nejvíce se porušují práva politická, a to masově. Jsou to práva vytvářet organizace, shromažďovat se a zúčastňovat se průvodů, mítinků, piketů. Porušuje se osobní nedotknutelnost, presumpce neviny. V Bělorusku neexistuje svobodný informační prostor, naši občané jsou zbaveni práva na pravdivou a všestrannou informaci. A ještě jedno: chybí mechanismus pro nápravu porušování, tj. soud, který by byl nezávislý na státní moci, neexistuje rovnost lidí před zákonem.
Plav: Je Běloruský helsinský výbor jedinou organizací, která se v Bělorusku věnuje obhajobě lidských práv? Jaké jiné lidsko-právní projekty v Bělorusku existují?
TP: Ochranou lidských práv se zabývají organizace vytvořené při stranách: Běloruská lidová fronta, Sjednocená občanská strana, Běloruská strana sociálně-demokratická. Ale teď tyto organizace nemají státní registrace a de facto pracují nelegálně. Je to velice nebezpečné: členové a obzvlášť vedoucí představitelé těchto organizací mohou být odsouzeni až ke dvěma rokům vězení. Čelní představitelé neregistrovaných organizací jako „Partnerství“ nebo „Mladá fronta“ už byli nebo jsou vezněni.
Plav: Jak se k činnosti vašeho výboru (nebo i dalších neziskových organizací) staví režim prezidenta Lukašenka? Klade vám nějaké překážky, a pokud ano, tak jaké? Můžete se proti nim nějak bránit?
TP: Politický režim, který se dnes zformoval v Bělorusku, má k ochráncům lidských práv stejný postoj, jaký existoval za sovětských časů. Lidé, kteří mluví o existenci lidských práv a jejich dodržování, jsou dnes nahlíženi jako disidenti. Státní sdělovací prostředky je hanobí, jsou propouštěni ze zaměstnání, jejich děti mají problémy ve škole. Například moje nejmladší dcera musela změnit školu, protože si její učitelé na nás stěžovali a my jsme náležitým způsobem reagovali na jejich stížnost.
Plav: Cítíte se vy osobně režimem ohrožena? Zažíváte při své práci strach?
TP: Když proti mně bylo zahájeno trestní stíhání podle článku, který předpokládal sedm let vězení a zabavení majetku, bylo to velice nepříjemné. Potom jsem chodila po domě a jen tak přemýšlela: tohle všechno zabaví, i když podle zákona by zde všechno mělo zůstat. Můj manžel farmář měl koně, techniku. Teď to všechno prodal, aby pak nemusel litovat. Nebojím se, ale je mi líto toho, že naši lidé se nemohou zabývat tím, co mají rádi. Prostě na to nemají čas. Obhájce Harry Pahanjajla už se tolik let chystá napsat knihu vzpomínek o svých zajímavých kauzách, je jich hodně a jsou velice poučné, ale stále má k řešení případ za případem…
Plav: Jakou úlohu hraje v běloruské společnosti tajná policie?
TP: Úloha tajných služeb v běloruské společnosti je svérázná. Čím dál více připomíná roli sovětského NKVD, což znamená, že se tajné služby věnují nejenom otázkám bezpečnosti země, ale jsou především represivními orgány. Tyto represe mají několik zaměření: odhalení disidentů a boj proti nim, hledání neregistrovaných organizací, odhalování ekonomických zločinů a korupce. Ale to hlavní, v čem jsou dle mého názoru KGB a NKVD totožné, je strach, který zvláštní služby využívají jako svůj nejdůležitější nástroj. Veřejně se promítal rozhovor předsedy KGB Sucharenka během prezidentských voleb, ve kterém Sucharenko zastrašoval mládež obviněními, za které je možné být odsouzen k trestu smrti. Teď je vypracován seznam organizací, které vyžadují zvláštní pozornost ze strany tajných služeb, a také seznam nebezpečných osob. Nejednou lidé přišli a řekli nám o různých odposleších telefonu a špehování. Samozřejmě mnohá z těchto podezření pocházela pouze ze strachu před KGB, ale také vidíme, že verbování mezi aktivní mládeží se rozšiřuje, služby už ani nedbají o to zachovat profesionální diskrétnost. Jeden z bývalých šéfů KGB mi řekl, že četl mou složku a že se mu to líbilo.
Plav: Má vaše práce viditelné výsledky? Proměňuje se nějak úcta k lidským právům v Bělorusku?
TP: Za skutečné výsledky naší práce považujeme následující: 1. Dnes se už i ve školách přednášejí teoretické základy lidských práv. Když jsme se registrovali v roce 1995, ani na Ministerstvu spravedlnosti nevěděli, co to je Všeobecná deklarace lidských práv a jestli odpovídá běloruské konstituci. Od té doby členové naší organizace vystoupili se stovkami přednášek o lidských právech pro nejrozličnější publikum. Napsali učebnici pro učitele o problémech v oblasti lidských práv. 2. Zachránili jsme jeden lidský život. Na základě našich argumentů byl v jednom případě trest smrti zastřelením nahrazen patnácti lety vězení. 3. Pomohli jsme stovkám lidí, kteří byli nezákonně propuštěni z práce, většinou kvůli své občanské činnosti, vrátit se do zaměstnání. Ročně se na nás se svými problémy obracejí více než dva tisíce lidí. 4. Vypracovali jsme jurisdický základ k problému zmizelých politiků a připravili jsme doklady pro komisi Purguridese (zpravodaj PARE v otázce lidských práv v Bělorusku). 5. Na základě našich nezávislých pozorování volebního procesu v Bělorusku jsme došli k závěrům, že tento proces neodpovídá mezinárodním závazkům Běloruska, a připravili jsme svoje návrhy na změnu této situace. 6. Vedeme roční monitoring porušování lidských práv a máme seznamy jmen porušovatelů. 7. Prosadili jsme alternativní vojenskou službu pro lidi, kteří z náboženských důvodů nemohou mít v ruce zbraň. Předložili jsme parlamentu více než padesát návrhů na úpravu zákonů, některé z nich (bohužel velice malá část) jsou v zákonech realizovány.
Plav: Jak se na vaši práci dívají řadoví běloruští občané? Setkáváte se spíš s jejich podporou, nebo s nedůvěrou?
TP: Bělorusové se dají rozdělit na dvě skupiny podle toho, jaký mají postoj k naší práci. Ti, kteří se dostali do vládního mlýnku, a ti, které tento mlýnek zatím ušetřil. Ti první se k nám staví s úctou a láskou, ti druzí většinou nemají vyhraněný postoj. U většiny běloruských úředníků střední a nižší úrovně se těšíme skryté lásce a úctě. Pociťuji to osobně během řešení různých konkrétních otázek. Mezi nejvyšším vedením státu je postoj k nám rozpolcený. Jsou tady takoví, kteří nás prostě nenávidí, protože chtějí v Bělorusku vytvořit minikomunistický stát, který by byl svého druhu základnou prosazování komunistických myšlenek v Rusku. Pro takové lidi je samotná myšlenka lidských práv jako kost v krku.
Plav: Vnímají „obyčejní Bělorusové“ nedodržování lidských práv jako problém, anebo jsou převážně spokojeni s životem v autoritativním režimu? Jsou ti, kdo se politicky neangažují, režimem omezováni? Ví se vůbec o nedodržování lidských práv v Bělorusku nebo lidé podléhají obrazu, který o Lukašenkově režimu vytváří státní propaganda?
TP: Lidé v Bělorusku většinou nevědí, že existuje masové porušování lidských práv, že existují zmizelé osoby a političtí vězni. Když se jim o tom vypráví, tak říkají, že to není možné. Aby uklidnili svoje svědomí, většina běloruských občanů zvlášť starší generace chce věřit v to, že v naší zemi je všechno v pořádku. Materiální a duchovní potřeby Bělorusů jsou docela skromné: traduje se napůl žert napůl pravda o běloruské představě „šťastného života“ – „aby byl chleba a nebyla válka“, „aby byla sklenka a škvarky“. Pokud mají lidé takové představy, situace připomíná Starý zákon a život židů v Egyptě, spokojené otroctví. Komplikuje se to i tím, že třetinu běloruského obyvatelstva tvoří důchodci, kteří zásadně nechtějí žádné změny, protože už si na režim zvykli.
Plav: Co vám dodává motivaci? Jste optimistkou, co se týče příštího vývoje politické situace v Bělorusku?
TP: Motivací pro práci v Běloruském helsinském výboru je pro mě a pro většinu našich členů učinit naši zemi součástí demokratické Evropy, kde člověk má čest a důstojnost, má nejlepší možnosti pro realizaci svých schopností, pro bohatý a svobodný život pro sebe a svou rodinu. Chceme, aby naše děti a vnuci byli s námi do našich posledních dnů a neodjížděli z Běloruska do jiných zemí. Věříme, že dřív nebo později bude Bělorusko demokratickou zemí, a tato víra nám dává sílu.
Plav: Je možné vám ve vaší práci nějak pomoci z pozice českého občana? Jakým způsobem lze vyjádřit solidaritu s běloruskou opozicí?
TP: Přála bych si, aby obyčejní čeští občané podporovali nejen jednotlivé opoziční politiky, ale i další občanské aktivisty. Formou podpory může být organizace odpočinku v českých rodinách pro tyto aktivisty a jejich děti, protože za dvanáct let boje mnozí ochránci lidských práv přišli nejenom o práci, ale i o zdraví. Mohou to být dopisy běloruské vládě s požadavkem nastolení demokratického zřízení, mohou to být dopisy podporující samotné aktivisty, protože se často zdá, že naši práci nikdo nepotřebuje, že bojujeme jako Cervantesův Don Quijote s větrnými mlýny a působíme dojmem podivínů, zatímco naši praktičtější kamarádi se jaksi přizpůsobují režimu a prostě žijí.
Rozhovor vedl a přeložil Maks Sčur.