V rubrice „Portrét překladatele“ budeme čtenáře seznamovat s překladatelskou činností takových osobností, které se primárně věnovaly jinému než překladatelskému řemeslu. Pro španělské číslo byl vybrán Václav Černý – známý romanista, literární vědec, literární kritik, ale také překladatel z románských jazyků a příležitostně i kritik překladu.
Václav Černý byl spíše překladatelem-filologem, než překladatelem-básníkem. Prvním okruhem textů, které si vybíral k překládání, byla jazykově náročnější literární díla, při jejichž překladu mohl uplatnit své rozsáhlé filologické znalosti; ať už šlo o náročnost způsobenou stářím jazyka, jako v případě Montaignově nebo Cervantesově, nebo jazykovou invencí a obrazností básníka, případ Luise de Góngora y Argote. Zatímco na překladech prózy pracoval sám, při překládání poezie se obracel na básníky, kteří podle jeho interpretace básně a jejího věrného překladu báseň přebásnili. Druhým okruhem jeho překladatelského zájmu byla díla filosofická a literárněvědná. Romanista Václav Černý překládal z francouzštiny, španělštiny, portugalštiny a italštiny; pro španělské číslo Plavu jsou nejpodstatnější právě Černého španělské překlady, podívejme se tedy nejprve na ně.
Ve třicátých letech se Václav Černý nadchl pro moderní španělskou poezii a prostřednictvím mnohých překladů a studií zprostředkoval českému prostředí kontakt se španělskou kulturou. Byla to „generace 98“: básník Antonio Machado, filosof Miguel de Unanumo, básník, prozaik a dramatik Ramon del Valle-Inclán; Juan Ramón Jiménez, básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu; Federico García Lorca; ultraisté; „generace 27“ a další. Knižně vyšel překlad Machadovy básnické skladby Země Alvargonzálezova (1937), kterou na základě překladu Václava Černého přebásnil František Nechvátal. Ze starší španělské poezie se Václav Černý zaměřil na barokního básníka Luise de Góngora y Argote – básníka, kterého v té době objevila nejen barokistická věda, ale i moderní španělská poezie (ultraisté) a francouzský symbolismus –, od něhož spolu s Vladimírem Holanem přeložili Báji o Ákidu a Galatei (1939). Ze španělských filosofů k nám uvedl Ortegu y Gasseta a přeložil jeho Vzpouru davů (1933). Černého nejrozsáhlejším překladatelským počinem ze španělské literatury byl překlad Cervantesova Dona Quijota, který mu svěřil F. X. Šalda pro Melantrichovu knižnici světové četby. První vydání vyšlo v roce 1931; později se ke svému překladu několikrát vrátil a do 60. letech jej ještě vydal ve dvou přepracovaných vydáních.
Za zmínku stojí také Černého podíl na objevení dvou neznámých rukopisných dramat španělského barokního dramatika Pedra Calderóna de la Barca v Čechách. Václav Černý v rámci práce v Komisi pro soupis rukopisů při Československé akademii věd rozluštil rukopisy dvou neznámých dramat, která se našla v zámeckém archivu v Mladé Vožici, a určil, že jde o dosud neznámá Calderónova dramata. Jedno z nich pod titulem El Gran duque de Gandía (Velkovévoda z Gandhíe) obsahovalo slavnostní hru o svatém Františku Borgiášovi. Černý připravil jeho kritickou edici El Gran duque de Gandía, comedia de don Pedro Calderón de la Barca (1963) doplněnou komentářem a analytickou studií. Druhá hra, veselohra No hay que creer ni en la verdad (Věřit se nesmí ani pravdě), vyšla v Madridu rovněž s Černého doprovodnou studií (1968).
Pokud jde o francouzskou literaturu, přináležejí Václavu Černému zásluhy především za překlad esejů Michela de Montaigne. Ač z nich vydal pouze výbor, Eseje (1966, 1995), je dosud jediným překladatelem, který se u nás Montaignovu dílu věnoval. Vedle Montaignovy francouzštiny 16. století se Václav Černý pustil do překladatelského boje i s francouzštinou středověkou – přeložil Paměti křižákovy (1965) sepsané Jeanem de Joinville na konci 13. století a jazykově spolupracoval s Emanuelem Fryntou a Petrem Koptou na překladu vybraných básní z okcitánské poezie Srdce ve mně sténá – Výbor z milostné poezie trobadorů (1970). Francouzské myšlení o literatuře představil překlady z díla kritika, básníka a prozaika Augustina Saint-Beuva (výbor Podobizny a eseje, 1969) a z díla literárního kritika, filosofa a historika Hippolyta Taina (výbor Studie o dějinách umění, 1978). Z francouzské filosofie dále přeložil Dvojí pramen a náboženství (1936) od Henriho Bergsona.
Kritikou překladu se Václav Černý zabýval spíše příležitostně. Přesto po sobě zanechal pronikavé analýzy, které jsou zajímavé nejen z hlediska překladatelského, ale i z hlediska pochopení básnické podstaty originálu. Příkladem je studie Máme přeloženého Mallarméa? (1975), v níž se zabývá Nezvalovým překladem Mallarméova básnického díla. (Mimochodem, Černého odpověď zní: „Ne.“ Však také v závěru této analýzy navrhuje vlastní překlad jedné Mallarméovy básně – na němž pracoval tentokrát s Otou Nechutovou.) Ve svých rozborech Černý nejprve zkoumá básnickou osobnost autora originálu, pak básnickou osobnost překladatele – jejich psychický typ a jejich básnický styl –, srovnává je a hodnotí, zda se překladatel svým ustrojením k překladu vybraného autora hodí. Potom provede filologický, věrný překlad jedné básně, popřípadě ji interpretuje, a kritickou analýzou sleduje, zda překladatel pochopil dílo jazykově, zda ho správně interpretoval, zda se co nejvěrněji přiblížil originálu a jak.
Na závěr lze konstatovat, že Václav Černý byl výborným „dešifrátorem“ jazyka textu, a vyjádřit politování, že se společně s básníky něvěnoval překladům poezie více.
Bibliografie
Překlady ze španělštiny:
Cervantes y Saavedra, Miguel de: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (El ingenioso hidalgo Don Quijote de la Mancha). Praha 1931. (Přepracované vydání Praha 1945; přepracované vydání Praha: Odeon, 1966.)
Ortega y Gasset, José: Vzpoura davů (La rebelion de las masas). Praha: Orbis, 1933. (2. vydání Praha: Naše vojsko, 1993.)
Góngora y Argote, Luis de: Báje o Ákidu a Galatei (Fabula de Polifemo y Galatea). Přeložil V. Černý, přebásnil Vladimír Holan. Praha: Fr. Borový, 1939.
Machado, Antonio: Země Alvargonzálezova. Na základě překladu V. Černého přebásnil František Nechvátal. Praha: J. Kohoutek, 1937.
Z moderní španělské poesie. Vybral a filologický podklad poskytl V. Černý. Kritický měsíčník 1, 1938, č. 2, 23.2. S. 61–70. [Osm básní španělských básníků: R. Daría, M. Unamuna, R. del Valle-Inclána, A. Machada, J. R. Jiméneze, J. Guilléna, F. G. Lorcy a R. P. de Ayla přebásnil: Holan, Motyčka, Halas, Nechvátal, Jelínek, Kadlec.]
Překlady z francouzštiny:
France, Anatole: Judský predátor. Deset francouzských novel. Praha: ČSS, 1959.
Bergson, Henri: Dvojí pramen mravnosti a náboženství. Praha: Jan Laichter, 1936.
Hazard, Paul: Život Stendhalův (La Vie de Stendhal). Praha: SNKLU, 1965.
Joinville, Jean de: Paměti křižákovy (Histoire de Saint-Louis). Praha: SNKLU, 1965.
Mérimée, Prosper: Kronika vlády Karla IX. (Chronique du règne de Charles IX). Praha: Práce, 1952. (Jako Josef Čermák.) (2. vydání in: Kronika vlády Karla IX. a vybrané novely. Praha: SNKLHU, 1959. (Jako Josef Čermák.); 3. vydání Praha: Práce, 1977. (Jako Josef Čermák.))
Montaigne, Michel de: Eseje (Essais). Praha: Odeon, 1966. (2. vydání Praha: ERM, 1995.)
Renard, Jules: Honorina. Deset francouzských novel. Praha: ČSS, 1959.
Sainte-Beuve, Augustin: Podobizny a eseje. Verše přeložil Jiří Konůpek. Praha: Odeon, 1969.
Staré francouzské kroniky. Praha: SNKLU, 1962.
Srdce ve mně sténá. Výbor z milostné poezie trobadorů. Přeložili Emanuel Frynta, Petr Kopta za jazykové spolupráce V. Černého. Praha: Odeon, 1970. [Přeloženo z okcitánských originálů.]
Taine, Hippolyte: Studie o dějinách a umění. Praha: Odeon, 1978. (Jako Vladimír Mikeš.)
Vzdálený slavíkův zpěv. (Spolupráce s dalšími překladateli.) Praha: SNKLU, 1963. [Výbor z occitánských originálů. ]
Překlady z italštiny:
Buonarroti, Michelangelo: Báseň Michela Angela, v níž líčí sebe samého, zestárlého a nemocného. Přeložil V. Černý, přebásnil František Halas. (Bibliofilie.) 1945.
Sanctis, Francesco de: Dějiny italské literatury (Storia della letteratura italiana). Na překladu veršů spolupracovali Vladimír Mikeš, Jan Vladislav, O. F. Babler. Praha: SNKLHU, 1959.
Překlady z portugalštiny:
Camões, Luis de: Portugalské lásky. Výbor z milostné lyriky. Přeložil V. Černý, přebásnil Kamil Bednář. Praha: Václav Petr 1941. (2. vydání Praha: Václav Petr, 1942).
Ze současných portugalských básníků. Vybral a přeložil V. Černý, přebásnil Lumír Čivrný. Kritický měsíčník 5, 1942, č. 2, únor. S. 47–53. [Portugalští básníci: Eugenio de Castro, Augusto Gil, Affonso Lopes-Vieira, Fernando Pessoa.]
Kritika překladu:
Máme přeloženého Mallarméa? (1975) In: Tvorba a osobnost II. Praha: Odeon, 1993. S. 534–542.
Hiršalův překlad Góngory. (1975) In: Tvorba a osobnost II. Praha: Odeon, 1993. S. 543–552.
A cestu novému překladu Apollinarových Alkoholů. (1979) In: Tvorba a osobnost II. Praha: Odeon, 1993. S. 553–567.
Ramon Fernandez. In: Listy pro umění a kritiku 1, 1933, č. 7, 25. 5. S. 219–220. [Poznámka k Černého překladu z díla R. Fernandeze v témže čísle Listů. S. 202–204.]
Hořejšího Calderón. In: Literární noviny 7, 1934–1935, č. 15, 14. 6. S. 5. [O Hořejšího úpravě Calderónova Zalamejského soudce.]
Čapkovy překlady z francouzských básníků. In: Lidové noviny 21. 9. 1936, příloha Literární pondělí 3, č. 1. S. 5.
Překlad Máchova Máje do francouzštiny. In: Lidové noviny 14. 10. 1936. S. 4. Podepsáno vč.
Básně ze staré Francie. In: Lidové noviny 7. 12. 1936, příloha Literární Pondělí 3, č. 12, S. 4. [O překladech Hanuše Jelínka Povídky o Aucassinovi a Nicolettě a Starofrancouzské zpěvy milostné a rozmarné.]
Dvojí básnický překlad J. Hořejšího. Lidové noviny 1. 2. 1937, příloha Literární Pondělí 3, č. 20, str. 5. [O Výboru z J. Rictuse a o překladu surrealistů v soukromé novoročence Pozdrav.]
Antonio Machado česky. In: Lidové noviny 19. 4. 1937, příloha Literární Pondělí 3, č. 31, S. 5. [Nechvátalův překlad Země Alvargonzálezovy.]
Francouzský výbor z Jiřího Wolkera. In: Lidové noviny 13. 4. 1937, str. 9. Podepsáno vč. [O knize Poèmes choisis.]
Cesta císaře Karla IV. do Francie. In: Lidové noviny 31. 5. 1937, příloha Literární Pondělí 3, č. 37, str. 5–6. [O překladu Jakuba Pavla.]
Legenda o městě Ys. In: Lidové noviny 31.5. 1937, příloha Literární Pondělí 3, č. 37, str. 6. [O překladu Josefa Heyduka.]
De Costerovy „Flanderské legendy“. In: Kritický měsíčník 5, 1942, č. 2, únor. S. 68–69. Podepsáno V. Č. [O překladu J. Zaorálka]
Slovenský překlad Dantovy Komedie. In: Lidová demokracie 17. 1. 1965. S. 5. [O překladu Jozefa Felixe.]
Články o španělské poezii a filosofii:
Ortega y Gassetova teorie „umění odlidštěného“. In: Host 8, 1928–9, č. 4, leden. S. 87–91.
Mladí španělští básníci. In: Literární noviny 5, 1930–1931, č. 3, leden. S. 2–3.
Mladí španělští básníci II. In: Literární noviny 5, 1930–1931, č. 4, únor. S. 3.
Nejmladší španělská poesie. In: Literární noviny 5, 1930–1931, č. 13, srpen. S. 6.
[Studie na pokračování v Literárních novinách o ultraismu, G. De Torreovi, J.L. Borgesovi, G. Diegovi a dalších.]
Španělé 1891–1931. In: Čin 2, 1930–1931, č. 29, 14. 5. S. 674–680. [O generaci 98, Unamunovi, Rodóovi, Barojovi, Ortegovi ad.]
Nejmladší španělská poesie. In: Literární noviny 6, 1931–1932, č. 6, duben. S. 6. [O P. Salinasovi, D. Alonsovi, R. Albertim, F.G. Lorcovi, R. de Basterrovi.]
Současný román ve španělsku. In: Rozhledy po literatuře a umění 1, 1932, č. 10–11, 22. 6. S. 77–78. [O M.de Unamunovi, R. del Valle-Inclánovi, P. Barojovi, R. P. de Ayalovi, G. Miróovi, Azorínovi, R. G. De la Sernovi.]