Richard Podaný
Rád bych reagoval na překlad Joycových básní, uveřejněný v PLAVu 11/2006 (s. 16–19), který mě po porovnání s laskavě přiloženým originálem poněkud vyvedl z míry. Čtu-li dobře medailon autora překladu, jedná se o publikujícího básníka. Básníci při překladu poezie zpravidla spíše přehánějí svou autorskou odvahu, toto je však kupodivu opačný případ. Převedení pečlivé, se znalostí sekundární literatury i pozadí, převedení, ze kterého se opravdu dopodrobna dozvíte, o čem se v originálu psalo. Bohužel, přebásnění to není vůbec. Nevylučuji, že právě takový byl záměr překladatele, ba nevylučuji ani, že může jít o cílevědomou koncepci překladu poezie (ostatně v některých nešťastných zemích se to tak dělá odjakživa), ale výsledný překlad je v podstatě důkladný podstročnik, který je v příkrém rozporu s tím, jak se u nás poezie překládá odnepaměti: tedy básnicky.
Kdoví, čím to je, snad že se Jan Losenický nechal tak omámit aurou Joyce coby otce modernismu, takže přehlédl, že jeho básně, na moderní obsah nehledě, jsou formálně vzato irské popěvky s železně pravidelnou metrickou a rytmickou strukturou. Tu totiž Losenického překlad vůbec nedodržuje (jeho komentář, že se snažil vystihnout „především rytmus básní“, působí v tomto ohledu poněkud jako vtip). Je svatá pravda, že vzhledem k většímu množství krátkých slov (a nedostatku prodlužujících koncovek a přípon) je při překladech z angličtiny problém dodržet přesně délky. Ale i když je nedodržíme, měli bychom dodržet strukturu: když už nevolky verš prodloužíme, prodlužujeme úměrně i ty verše, s nimiž má mít shodnou délku a rytmus.
Račte posoudit (teď přijde pedantická hora čísel, ale marná sláva, báseň je píseň, píseň je rytmus a rytmus je matematika): Tam, kde Joyce má rytmus čtveřice dvojverší takto kulometný (báseň Bahnhofstrasse): 8/8-8/8-8/8-8/8, Losenický přebásnil s těmito dobovými délkami: 12/8-13/9-10/11- -13/13. Celkem tedy protáhl počet dob z 64 na 89 (!), ze tří čtvrtin ani nedodržel stejnou délku uvnitř dvojverší – a osmidobou délku dodržel v jednom z osmi případů. Anebo báseň Flood, tři čtyřverší: 8/8/10/4-8/8/10/4-8/8/10/4: to člověk přímo slyší dudy nebo skřipky nějakých Dubliners. A překlad? 11/11/16/4-11/12/18/5-9/10/17/5. Z 90 dob nataženo na 129, opakování délek nedodrženo skoro nikde. Patrně rekordu bylo dosaženo u básně A Flower Given to My Daughter, která se z původních 48 dob rozrostla v pilných rukou překladatele na plných 83 dob, tedy o téměř tři čtvrtiny!
Tak by se dalo pokračovat a uvést i další rarity, například řádek, který se z Joycových čtyř dob (her/hand/that/gave) rozmnožil na devět dob (ru/ce/té,/kte/rá/dá/vá/kví/tí), a jiný, jenž z osmi nakynul na devatenáct.
Mnohem horší ale je, že autor překladu se k tomuhle rytmickému nadýmání uchýlil nejen z holé nezbytnosti, aby neochuzoval čtenáře o významy originálu, ale i tam, kde to je naprosto zbytečné a hravě se dal překlad zestručnit a zároveň učinit rytmičtějším. Nejde jen o prosté (a zde velmi početné) nadužívání všemožných „který“ a „jenom“ místo jenž a jen, a podobně, což se dalo nahradit bez újmy na textu, a ejhle, hned by se uspořila jedna doba. Horší variantou téhož jsou všemožné digrese, rozvité větné členy a vedlejší věty, které překlad nafukují jako plážové lehátko, aniž by kromě destrukce písňové struktury cokoli přinesly. Například: „The eyes than mock me sign the way / Whereto I pass at eve of day.“ V překladu: „Oči, které zrazují, vedou mě směrem / tam, kam kráčím podvečerem.“ Když pominu posuny významu (to mock není zrazovat) i nepěkné spojení „směrem tam“, šlo to zkrátit hravě, třeba takto: „Vedou mě oči-smíšci tam, / kam soumrakem se ubírám.“ Neříkám, že to je ideální, je to jedna z mnoha variant, která však zachovává rytmus osm dob na osm, posiluje první přízvučnou dobu (v Losenického překladu oslabenou počáteční samohláskou), vyhýbá se vedlejší větě a význam originálu zachovala spíš víc než míň.
O kousek dál v téže básni: „Ah star of evil! Star of pain!“ To je parafráze snad nejslavnější anglické koledy We Three Kings of Orient Are (Star of Wonder! Star of Night!). Jistě lepší službu než významový převod, navíc s posunem vynuceným rýmem a opatřený jedním citoslovcem navíc oproti originálu, ačkoli čeština citoslovci spíš šetří (Ó hvězdo zla! Ó hvězdo závratí), by udělala narážka na nějakou českou koledu.
A tak dále. Rovněž název sbírky v češtině upomíná možná tak na to, když si studenti matfyzu hrají s naučenou terminologií (Ennáct bébásní), zatímco původní Pomes Penyeach zní, jako když babka na trhu vychvaluje levná jabka (ano, „pommes“, francouzsky jablka, nevím, kde tam překladatel vidí – jak uvádí ve své doprovodné poznámce – jakou podobnost s latinou či řečtinou).
Podle mě tohle není ani tak „první cena v kategorii překlad poezie“, jako spíš „kapitulace před básnivostí originálu“. Ale opakuji: i takto to jde a já nemám v úmyslu se pošklebovat či vyvyšovat. Koneckonců, píšu tuto reakci vysloveně jako profylakci proti možnosti, že by snad někdo ze čtenářů PLAVu pod vlivem glorioly Ceny Jiřího Levého usoudil, že tohle je ten jediný a pravý způsob, jak dlužno překládati poezii.