10/2006 – Oulipo: Oloupili opilou

Úvodník

Michaela Otterová

Nové číslo vašeho oblíbeného měsíčníku vám od počátku připadá trochu zvláštní. Už slogan na obálce vás poněkud zmátl: Jedná se snad o nějakou bulvární mutaci? Zběžně časopis prolistujete a do očí vás uhodí netypické členění jeho druhé části. Vy se však jako poslušní čtenáři vrátíte k úvodníku. Po jeho přečtení, které vám v orientaci vůbec nepomohlo, obrátíte svou pozornost k následujícímu, mnohem věcnějšímu článku. Začíná vám svítat a s jistým očekáváním se zahloubáte do prvního pře(d)loženého textu z pera G. P. „Hm,“ řeknete si, „zase teorie. Ale je to nějak zvláštně napsané. Jako by tam něco chybělo.“

Pátráte mezi řádky a snažíte se odhalit ono pohřešované „něco“. A před sebou máte další dvě ukázky od téhož autora, vystavěné na témže principu – tentokrát ovšem románové. Časem přijdete na to, že v té první scházejí jiné kostičky než ve druhé. Aspoň vidíte, jak si různí překladatelé hrají. V následujícím úryvku se stanete svědky monologu, v němž autorské já tajemné A. G. vyjevuje svůj autorský záměr jejímu autorskému ty. Zcela vykolejeni hledáte útěchu u vám dobře známého I. C., avšak ten vám místo ujištění o smyslu věcí zasadí další ránu. Jeho text se totiž před vašimi zraky začne tříštit na menší a menší kousky. V zoufalství se vrháte na slovníková hesla. A světe div se: zde konečně nacházíte vysvětlení i příklady! Získáváte opět pevnou půdu pod nohama. Vaše deprese se zvolna rozplývá, vy čtete a čtete a zapomínáte na předchozí útrapy. Vůbec vám nevadí, že už louskáte bibliografický přehled. Když zhltnete i ten, začnete mimoděk hledat po kapsách papír a tužku.
A pak se v jedné chvíli přistihnete, že se pokoušíte o vlastní holorým, lipogram nebo villanellu. A v duchu si říkáte, jaká je to skvělá zábava.