9/2026 – Výměšky jazyka

Vychází nový Plav věnovaný tekuté tělesnosti poezie.


Zaslíbená skládka. Dystopie Perského zálivu

Uvedení čísla 8/2026 v pražském Crossu 16. listopadu od 19:00.


Overbrimming with disturbance, terrorizing normative order

An interview with Boriana Alexandrova by Richard L. Kramár

How can literature get over what defies words, and when is the literary language threatened by decomposing itself? Boriana Alexandrova, a feminist and queer researcher, asks such questions in her research. In the interview she points out that bodily fluids and their uncontrollability connect the queer and disability cultures, and that our bodies never disappear without trace. In that context she explains the concept of monstrosity and warns against the risk of drowning in another person. Above all she urges us not to be afraid of getting dirty,

…

Bobeobi zpívaly se huby

Rozhovor s Janou Kitzlerovou a Vojtěchem Frankem vedla Martina Kutková

Cenu Josefa Jungmanna, udělovanou Obcí překladatelů za nejlepší překladové dílo v oblasti uměleckých textů, získali v roce 2026 Jana Kitzlerová a Vojtěch Frank za výbor Dar čarodějky mám, sestry nebeoké ruského básníka Velemira Chlebnikova (1885–1922); při této příležitosti nás nechali nahlédnout do zákulisí svého tvůrčího procesu v následujícím rozhovoru.

 

Tvorba Velemira Chlebnikova se vyznačuje experimentováním s jazykem, inovativností, neologismy, hledáním takového poetického jazyka, který stojí za hranicemi rozumu: tzv. „zaumu“. Nabízí se otázka, jak překládat jazyk, který existuje pouze v Chlebnikovově „ruštině“?

…

Přetékáme nepokojem, terorizujeme normativní řád

Rozhovor s Borianou Alexandrovou vedl a z angličtiny (v nezkrácené verzi) přeložil Richard L. Kramár

Jak může literatura zprostředkovat to, co se vymyká slovům, a kdy literárnímu jazyku hrozí, že rozloží sám sebe? Takové otázky si ve svém výzkumu klade feministická a queer badatelka Boriana Alexandrova. V rozhovoru poukazuje na to, jak právě tělesné tekutiny a jejich nezkrotnost propojují queer a disability kulturu a že naše těla nikdy nemizejí beze stopy. Přibližuje v tomto kontextu koncept monstra a varuje před rizikem utonutí v druhém. A především vybízí k tomu, abychom se nebáli ušpinit se, ztratit nad sebou kontrolu a odevzdat se tomu,

…

Východná anténa: Písať o živote znamená žiť ho slobodne a úprimne

Alfréd Tóth

Další díl východní antény, kterou pro Knihovničku slovenské poezie píše básník a pedagog Alfréd Tóth, se věnuje nové sbírce Mirky Ábelové Záznam o vzniku zvláštneho sveta. Tóth nás tentokrát přenáší do prostoru temné bytovky, která je vizuální metaforou pro hlubiny traumatického zážitku. Coby nájemný detektiv se pouští do luštění nutkavých impulzů a šifer jazyků, které Ábelová využívá pro popis života ve zvláštním světě transformovaném konkrétní událostí.


Tuláci smýkaní suchem

Barbora Svobodová

Sucho se v krajině brazilského severovýchodu vrací znovu a znovu, stejně jako se vrací kniha Vyprahlé životy bumerangovitým pohybem do rukou portugalistky Barbory Svobodové. Krátký román o rodině prchající před hladem a nehostinnou krajinou ji zaujal tolik, že ho opakovaně rozdává přátelům a vzápětí znovu po antikvariátech shání do vlastní knihovny. Jeho text svou strohostí odpovídá světu, kde je nedostatkem poznamenáno všechno, včetně slov.


Co pohřbívá step

Kamila Schewczuková

Vasjakinová, Oksana. Step.
Z ruského originálu 
Step (2022) přeložila Alena Machoninová.
1. vydání. Praha: Maraton, 2025. 216 stran.

 

Román Step je druhým dílem autofikční trilogie ruské prozaičky a básnířky Oksany Vasjakiny, kterou pro nakladatelství Maraton postupně překládá spisovatelka a rusistka Alena Machoninová. Jako řada současných autorstev autofikční prózy i Vasjakina vychází ve vyprávění ze své rodinné zkušenosti, aby pojmenovala prekarizované životní pozice v systému, který je postaven na násilí a dominanci. V jednotlivých knihách se autorka postupně vrací ke svým zemřelým blízkým – k matce (Rána,

…

„Víte vůbec, co to je zklamání?!“ Dystopie Perského zálivu

Uvedení čísla 8/2026 v brněnské Káznici 1. prosince od 19:00.


Psát rukou, která nepíše

Libor Staněk II.

 

Francouzský literární teoretik a esejista Maurice Blanchot promlouvá ve svém stěžejním díle Literární prostor (1955, č. 1999) v kapitole Esenciální osamělost o spisovateli, který si namlouvá, že literární dílo lze držet pevně v rukách. „Stává se, že člověk drží tužku, a i když ji velmi chce pustit, jeho ruka ji přesto nepustí: místo aby se otevřela, se naopak sevře. Druhá ruka zasahuje s větším úspěchem, ale tu vidíme, jak ruka, kterou můžeme nazvat nemocnou, vykresluje pomalý pohyb a snaží se vzdalující předmět znovu uchopit,“ píše Blanchot, pro něhož je nemocná ruka ta,

…