Plav
aktuální číslo




Svět mezi tragédií a bláznovstvím

Andrea Popelová

Wurm, Franz. Král na střeše / König auf dem Dach.
Bilingvní vydání. Z německého originálu (1997) přeložila Věra Koubová.
1. vydání. Praha: Triáda, 2018. 160 stran.
 

Básník a překladatel Franz Wurm (1926–2010) pocházel z pražské německé židovské rodiny. Jeho rodiče zemřeli v koncentračním táboře, on sám válku přežil u příbuzných v Británii. Po r. 1945 žil převážně ve Švýcarsku, ale do Prahy a k české literatuře se často vracel. Přátelil se s Ivanem Vyskočilem, Emanuelem Fryntou a Karlem Šiktancem, překládal do němčiny verše Vladimíra Holana (mimo jiné i Noc s Hamletem). Ze světových autorů se věnoval Renému Charovi, Henrimu Michauxovi či Paulu Valérymu, rozsáhlá je jeho korespondence s Paulem Celanem.

Společným rysem Wurmovy básnické tvorby je střetání různých jazyků a různorodých kultur, prolínání osobních vzpomínek a milostných i erotických motivů se snahou postihnout neklid dnešní doby a najít v rozporuplném světě duchovní a mravní hodnoty. V češtině vyšly dosud dva výbory z jeho tvorby: Břehy v zádech (1974, překlad Jan Ort) a Rozevřená fuga (2004, přeložila Věra Koubová).

Poema Král na střeše je členěna na prozaický úvod, sedm zpěvů a Epilog z náklonnosti. Kdosi v ní vystupuje na střechu, hovoří s králem a pak zase schází dolů. Báseň je polytematická, jednotlivá témata nejsou oddělena, nenásledují za sebou, ale poznenáhlu se vynořují z textu, nabývají tvaru, jsou doplňována a nahlížena z různých úhlů pohledu i jazyka: hrabu po variacích, abych z nich vyloupl téma (93).

V literární tradici se na střechách odehrávají lecjaké bláznivosti – hrají tu šumaři, skrývají se husaři a vychovatelky zde tančí s kominíky. Střecha, nad níž a kolem níž se prostor otvírá vertikálně i horizontálně, evokuje volnost, ale je také možné odsud skokem ukončit svůj život; je to tedy vhodné místo pro rozhovor o vážných věcech, jehož součástí bude i jistá porce bláznovství. Autor totiž konstatuje, že jazyk sám komplikuje, ba dokonce znemožňuje porozumění kvůli své dvojznačnosti na jedné straně a banálním, bezobsažným frázím na straně druhé. Paradoxně se právě tam, kde se ustálená spojení vyšinou do nepřiměřeného kontextu, může vyjevit něco srozumitelného. Cílem tedy je dobrat se významu skrze vyšinutost a šílenství, podívat se za/skrze bludiště jazyka, aby dovnitř proniklo světlo.

Místo, kde se rozhovor odehrává, není jednoznačně určeno; plochá střecha hustě posázená anténami a s výhledem na moře evokuje středomořskou oblast (poema začala vznikat v r. 1974 v Tel Avivu), jinde se ve vzpomínce objevuje město s mnoha věžemi, starými paláci, dlážděním z kočičích hlav a řekou s mnoha mosty, které může připomínat Prahu. Tato až kafkovská neurčitost vnáší do textu napětí mezi potřebou čtenáře jednoznačně se ukotvit v časoprostoru textu a neustálým otevíráním nových významových a interpretačních možností.

Neurčitá je zpočátku i titulní postava, poměrně brzy se ale objevují indicie, které umožní částečně ji ztotožnit s králem Learem ze stejnojmenné Shakespearovy tragédie: zmínky o roztržené mapě, opakování otázky Máš dcery?, popis scény, v níž Cornwall vyloupne Glosterovi oči atd.

Jakmile český čtenář identifikuje jednoho z partnerů dialogu jako Leara (toho druhého nazvěme lyrickým subjektem, vypravěčem či tazatelem), nemůže si nevzpomenout na Holanovu Noc s Hamletem, a když to udělá, začnou zřetelně vyvstávat další podobnosti a aluze. Krom samotného rozhovoru se shakespearovskou postavou je tu motiv slepoty či postava matky denně / půldruha chodidlem na perónu rozloučení (113). Můžeme tedy Krále na střeše považovat i za svébytný básnický dialog Franze Wurma s Vladimírem Holanem.

Oběma básníkům je vlastní kritický postoj ke stavu společnosti, a to především kvůli tomu, jak redukuje člověka na objekt mediální a politické manipulace (vidí, jak mu řeknou, / vypadá, jak mu předvedou, 21), degraduje ho na pouhý živý spotřební materiál a zbavuje ho jeho duchovního rozměru. Wurmův člověk ovšem ke své degradaci přispívá sám svou pasivitou – není ochotný myslet a přijmout s právy i povinnosti.

Výrazným společným tématem je žena, která je chápána zároveň jako kořistnická manipulátorka, objekt erotické touhy, křehká bytost hodná lásky i jako oběť mužského násilí. V poemě je toto téma zprostředkováno především postavou dcery/dcer – jako by všechny uvedené polohy ženství byly současně přítomny v jedné bytosti už od hranice dětství.

Zřetelně learovským tónem je pošetilost člověka, jeho schopnost nevidět vlastní chyby, vyhýbat se zodpovědnosti a neustále si něco nalhávat. Stejně jako Lear i lidé potřebují nějakého blázna, který by jim říkal pravdu, ale není to mnoho co platné: Ó ano, tak dlouho si nalháváme, / až jednoho odpoledne opět stojíme / po uši v dluzích, svého blázna / mrtvě v náručí (59). Tímto bláznem se zde stejně jako v Shakespearově dramatu paradoxně stává král sám. Vedle kritického a ironického pohledu najdeme ovšem i ten soucitný. Expresivními výrazy je zdůrazňována ubohost a křehkost naší tělesné schránky: Říkali, / my že jsme nade vše; my ale dostáváme rýmu / a pliváme zuby (111).

Neurčitá identita hovořících postav koresponduje i s tím, že v textu je často smazávána hranice mezi jedincem a lidstvem: mezi Já a My je průchozí přepážka a my stojíme / na obou stranách plotu (61). Stejně tak je nezřetelná hranice mezi minulostí a přítomností: na jedné straně je minulost jen jakousi sutí a rumem staletí (67), jichž bychom se měli co nejdříve zbavit, na druhé straně je třeba si přiznat, že se týká právě nás: a dokud říkáš ‚člověk‘ / místo ‚já‘, není to nic a ten příběh / se dá vypovědět, ale jakmile / si přiznáš, že jsi to ty sám, pak / tě to přímo probodne a zděsíš se (67, Wurm zde cituje Franze Kafku). Nakonec je znejistěn i jedinec a zpochybněna jeho schopnost pravdivě nahlédnout vlastní život: Řekni do zrcadla Já a dávej pozor, / kdo ti odpoví a kdy (121).

S mírou stoupající nejistoty se mění charakter dialogu. Do zpočátku nepřerušovaného monologu krále, který má charakter konstatování, dokonce rad či poučení: osvoj si odvyky: / Vždycky to jde jinak (55), vypravěč stále zřetelněji vstupuje svými otázkami, poznámkami a námitkami. Repliky se rychle střídají, text je méně souvislý a méně uhlazený, stále častěji do něj vstupují nesmysly, slovní hříčky, bláznivé mezihry. Wurmův oblíbený motiv zrcadla nabízí možnost, že rozhovor byl jen jakýmsi vnitřním dialogem vypravěče/lyrického subjektu a návrat dolů ze střechy je návratem k sobě samému. Je to návrat s odpověďmi? Nebo jsme jen zalidnili (…) svoji prázdnotu slovy (145)?

Slova, jazyk a gramatika jsou v textu několikrát tematizovány: Ó, míti, ach, býti, / tato pomocná časující slova – komu / na pomoc? (53). Rozsáhlá slovní zásoba využívá všech nuancí od archaických výrazů po obecný jazyk, od básnických pojmenování po vulgarismy. To umožňuje autorovi rychle přecházet z polohy vážné do komické a stavět do kontrastu pasáže citově neutrální s částmi výrazně expresivními. Často se objevují lexikální i syntaktické neologismy, nezvyklým propojováním ustálených obratů či nenáležitým užitím mnohoznačných slov vznikají překvapivé významové zvraty. Tato komplikovaná stavba i dlouhé verše s početnými přesahy, jejichž rytmus je dán ubíháním básnických obrazů, jsou vyjádřením mnohotvárné, komplikované, kontrastní skutečnosti, jejímž sjednocujícím prvkem je ten, kdo ji prožívá.

Král na střeše je dílo velmi aluzivní. V ediční poznámce se uvádí, že na přání autora nebyl text opatřen poznámkami, které by vysvětlovaly odkazy na jiná díla, reálie či cizojazyčné vsuvky. Kromě bludiště jazyka a motivů se tedy čtenář pouští i do bludiště literatury. Přesto jsme stále ukotveni v reálném světě, který zažil holokaust, v němž existují jaderné zbraně i občanské války. Je to svět osobních autorových vzpomínek a zážitků a jejich často bolestných reflexí. Hledání vlastní identity v takovém světě je vlastně hledáním cesty, jak přežít. Je to nekončící proces, protože každou novou zkušeností přehodnocujeme minulost, nově ji interpretujeme, a tím se proměňujeme. Je to proces konečný, neboť na jeho konci je smrt.

V této chvíli je čtenáři vskutku třeba útěšného Epilogu z náklonnosti, v němž se text zklidňuje a zintimňuje. Kontrasty ustupují, láska a domov se mohou stát alespoň na chvíli útočištěm, do něhož se problémy světa neodrážejí.

Výše zmíněná charakteristika jazykových a uměleckých prostředků stejně jako aluzivní charakter díla dávají tušit, že práce překladatelky Věry Koubové byla náročná. Mohla se při ní opřít o svou předchozí zkušenost s Wurmovým dílem (za překlad Rozevřené fugy získala v roce 2004 Jungmannovu cenu) i o konzultace s autorem, který na základě překladu zasahoval i do originálního textu z r. 1997. Překlad dobře zprostředkovává stylové, výrazové i rytmické bohatství textu. Stejně jako Franz Wurm často pracuje s odvozeninami, vytváří mnohoznačné neologismy: obíhaná očitost času, obletitý / střed (19), pomocí předpon posunuje význam slov, aby upozornila na významovou svébytnost jednotlivých morfémů: Mißverständigungen – nedosrozumění (19). Tam, kde je to možné, snaží se zachovat zvukovou kvalitu originálu: wird / zur Bandschleife getrüllt und gedrillt – kroutivá krouživá páska (21), nikoliv však na úkor plynulosti a českosti textu.






© 2005 občanské sdružení Splav!