Plav
aktuální číslo




Básník vzduch

Matouš Jaluška

Parra, Nicanor. Jiné básně.
Ze španělských originálů v souboru
Obras completas & algo † (2006, 2011) vybral a přeložil Petr Zavadil.
1. vydání. Praha: Fra, 2018. 136 stran.
 

Chilský básník a fyzik Nicanor Parra, laureát mnoha literárních cen, navrhovaný i na tu Nobelovu, zemřel 23. ledna 2018. V září by oslavil 104. narozeniny. Právě v čase nedosaženého jubilea vyšly Jiné básně jako knižní výbor z jeho poezie – v češtině již druhý a od téhož překladatele. Předchozí antologie, Básně proti plešatění [1] však vznikla jako kolektivní dílo, sestavila ji Anežka Charvátová a Anna Housková napsala doslov. Zato Parru Jiných básní Petr Zavadil již od počátku hněte sám. Pod rukama mu má dle medailonu na zadní straně obálky povstat jeden z největších skeptiků absurdní doby, jehož skepse probleskuje za hravou ironií básní i činů. Ještě hlouběji však má čtenář najít něco jiného – hrůzu pociťovanou autorem každý den a uprostřed všednosti, třeba z kusu cibule zahlédnutého u večeře. Lze říci, že Petr Zavadil konstruuje soubor básní tak, aby zevnitř knihy došel k zadní obálce jako k pointě. A to se mu daří.

Sekvence básní Nicanora Parry je dávno kanonizovaná a v zásadě se drží pravidla z autorovy Poznámky o lekci antipoezie: Antibásně se musí číst ve stejném pořadí, v jakém byly napsány. (126) Sebeironie, často Parrovi připisovaná, tu naráží na pozici alfa samce, již obvykle zaujímal vůči překladatelům a redaktorům (jak o tom svědčí například David {Unger, jeden z jeho amerických editorů). [2] Básník, macho, či spíše huaso, chilský kovboj z chudých poměrů, se nerad mění. Tvrdost tvoří základ jeho charakteru. Všechny retrospektivní soubory tak mají shodnou strukturu, texty se v nich řadí postupně dle sbírek od Poemas y antipoemas z roku 1954 dál; díla z 30. a 40. let předcházející antipoetický vzmach přitom stojí stranou, v prvním svazku Obras completas & algo † je nalezneme mimo sekvenci a pod hlavičkou Los trapos al sol, tedy jako špinavé prádlo vytažené na veřejnost.

Oba české výbory se zavedeného pořadí textů věrně drží. Rozdíl je v tom, jaké básně byly na své „přirozené“ místo připuštěny, jaké vypuštěny. Přitom je třeba poznamenat, že Básně proti plešatění jsou již samy překladem antologie pořízené peruánským komparatistou Juliem {Ortegou. [3] Parra je tu takový, jaký obvykle bývá – podle datovaných milníků sbírek sledují čtenáři cestu od „civilistického“ varování, že se v knize jeho poezie slovo duha (…) vůbec nevyskytuje (…) je tu však plno stolů a židlí (báseň Upozornění čtenáři, Básně proti plešatění, 11–13), přes gesta odmítání různých autorit (básně Dopisy básníka spícího v křesle či Odvolávám vše co jsem řekl, tamtéž, 73–78 a 80) až po nové uchopení problematiky obecného (či obyčejného) dobrého ve sféře politiky či ekologie v posledních sbírkách naplněných ironií a prokládaných čím dál stručnějšími humornými šlehy. [4]Jiných básních se Petr Zavadil chopil širšího a novějšího korpusu básní, ostentativně definitivních Obras completas & algo † vzniklých díky intervenci Roberta {Bolaña, a mohl tedy jejich autora vést jinudy. Skutečně tak učinil, alespoň v rámci možností.

Nový Parra působí jinak již díky tomu, že z obsahu zmizelo členění na sbírky (přestože sekvence zůstává táž, jak již bylo řečeno). Nestojíme před strukturou, ale spíše nás strhává proud, distance mezi čtenářem a básníkem se zkracuje. I proto, že zde zřetelně ubylo textů ukotvených v konkrétní realitě {autorova života a v historickém čase. Mizí odkazy ke konkrétním členům Parrovy rodiny, jako je například obsáhlá báseň o Parrově sestře Violetě (Básně proti plešatění, 66–72), a o Claře {Sandovalové, hrdince kratičkého Být či nebýt (128), v nové antologii žádný paratext čtenáři neprozradí, že jde o básníkovu matku. [5] Na druhé straně přibylo textů zacházejících s během lidského života obecněji a zejména poukazujících na jeho cíl – smrt.

Kontrastně působí již úvodní básně obou výborů. V Básních proti plešatění jsou to Otázky při čaji o páté, na první pohled meditace nad hodnotou (poetické) tvorby jakožto náplně života: je více skutečná voda ve studni / nebo dívenka, která se v ní vidí? / Nikdo netuší, lidé si stavějí / hrady z písku, to je smysl jejich bytí (Básně proti plešatění, 9). Nějaký konec se tu blíží, o jeho povaze se však nemluví: co člověk jednou spatřil, to už znovu / neuvidí, říkají suché listy (tamtéž). Opotřebení je tu vystaven svět. Autoportrét z Jiných básní nastoluje hned v prvním verši odlišnou perspektivu: Jenom pohleďte, chlapci, / ten jazyk prožraný od rakoviny: / jsem profesor na zapadlém lyceu, / při učení jsem přišel o hlasivky (Jiné básně, 11). Funebrální Epitaf, který v obou výborech následuje na druhém místě, tak v Zavadilově řazení navazuje na konkrétní výpověď o těle jednoho člověka, ze kterého nicméně opotřebení jeho těla až k smrti činí zástupce celého lidského rodu.

Odvrátit se v Jiných básních od obrazu smrti není snadné, ze čtyřiasedmdesáti zařazených textů se k funebrální tématice explicitně obrací dobrá padesátka. V básních o {antipoetickém umění se neustále vracejí obrazy rakví, třeskuté gagy zakončují prosby o vstřelení kulky do šíje, grafické 4 sonety Apokalypsy (117–120) jsou složeny z malých křížků či dýk. Básně o smrti svou vahou určují interpretační vektor i pro zbylou třetinu. „Hrozivost“ kusu cibule tak nevzniká v básni Vzpomínky z mládí (24–25), kde o této konkrétní částečce potravy čteme, ale (má-li vůbec vzniknout) opírá se o celkovou kompozici antologie a vztahuje se ke všeobecné hrůze lidí z konce. Hrůze bez patosu, jak dokládá sumarizační báseň Splněná mise, Parrův životní účet, kde u položek slzykapky krve stojí nuly. (113) Vznešené tekutiny z klasické poezie sem neprosákly. Zato tu najdeme množství podvlékaček a kapesníků, zubních kazů, polibků jazykem a chirurgických zákroků. Běžných operací vykonaných lidským tělem a na něm samotném.

Srozumitelnost a snadnou uchopitelnost Parrovy poezie překladatel dále zdůrazňuje, když sahá po tvarosloví obecné češtiny a po frázích, jimiž nahrazuje i ty „{chilenismy“, které by v doslovnějším překladu možná obohatily hloubku poetického vyjádření. To se po mém soudu děje například v básni Siegmund Freud, kde je verš anda como reverendas huifas [6] přeložen jako je zkrátka úplně na píču. (89) Nesmyslný plurál huifas přitom v chilské frázi nahrazuje huevos, „vejce“, eufemismus pro varlata tak běžný, že vlastně žádným eufemismem není. Zatímco tedy Parra sahá po nesmyslném slovu odkazujícím k mužskému rozkroku a k vokabuláři lidských tvorů z periferního pomezí vesnice a města, [7] český překladatel hovoří bez ambivalence či stopy dialektu, obecně českou frází, oproti originálu opačně pohlavně kódovanou a patrně o něco vulgárnější. [8]

Takový přístup však rozhodně není na škodu. Nicanora Parru lze právem myslet (mimo jiné i) jako autora, pro kterého je plynulost vyjádření nade vše. I proto mu sluší spojení s vzdušným živlem, jímž ho vybavil jiný slavný Chilan, panik, tarotiér a komiksový scénárista Alejandro Jodorowsky. [9] Vzduch v hmotném světě buňky oživuje i opotřebovává, proudí tam a zpět. Petr Zavadil zve čtenáře právě do tohoto proudu, k poslechu vdechů a výdechů, které se dlouho rytmicky opakují a pak najednou (pokaždé a u všech) skončí. Nový portrét Nicanora Parry tak možná ve srovnání s Básněmi proti plešatění působí poněkud monotónně, ale čten by být měl. Zdaleka nejen ze zájmu o autorovo vtipkování.

Poznámky:

1. Parra, Nicanor. Básně proti plešatění., Přel. Petr Zavadil. Praha: Mladá fronta, 2002. [Zpět]
2. Unger, David. „Nicanor Parra, the Alpha-Male Poet“. The Paris Review 29. ledna 2018. 6. ledna 2019 . [Zpět]
3. Parra, Nicanor. Poemas para combatir la calvicie. (Muestra de antipoesía). Ed. Julio Ortega. Ciudad de México: Fondo de Cultura Económica, 1993. [Zpět]
4. Srov.: López Mejia, Adelaida. „Nicanor Parra and the Question of Authority“. Latin American Literary Review 18 (1990): 59–77. -- Parra dle Lópezové postupuje od avantgardy k anarchii a pak uznává potřebu řádného lidského společenství tváří v tvář hrůzám diktatury Augusta Pinocheta, k níž měl Parra zprvu ambivalentní vztah. -- Srov.: Carea ga, Roberto. „La década en que Parra conquistó a Chile“. La Tercera 20. října 2016. 6. ledna 2019 . [Zpět]
5. Výjimku tvoří etnograf Tomás Lago, jemuž Parra věnoval adresnou báseň již v Poemas y antipoemas. Petr Zavadil ji vybral pro Jiné básně (22–23), doplnil ji však o třicet let mladším Zpěvem prvním (125), kam Lago vstupuje již jako mytický, obecný hrdina. [Zpět]
6. Parra, Nicanor. Obra gruesa. Santiago de Chile: Andres Bello, 1983. 151. [Zpět]
7. Výklad idiomu podává např.: Portocarrero, Cosme. La palabra huevón. Santiago de Chile: LOM, 1998. 40–43. [Zpět]
8. Je příznačné, že v Básních proti plešatění nalezneme vulgarismus jenom jeden, ale zato v pointě celé sbírky, na straně 116 v básni Ticho do prdele. Jiné básně s tímto rejstříkem pracují mnohem extenzivněji. [Zpět]
9. Jodorowsky, Alejandro. Psychomagie. Nástin panické terapie. Přel. Matouš Jaluška a Michal Špína. Praha: Malvern, 2015. 35. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!