Plav
aktuální číslo




Portrét člověka v umění

Zdeněk Polívka

Nabokov, Vladimir. Skutečný život Sebastiana Knighta.
Z anglického originálu
The Real Life of Sebastian Knight (1941) přeložil Pavel Dominik.
1. vydání. Praha: Paseka, 2018. 184 stran.
 

Skutečný život Sebastiana Knighta je v rámci Nabokovovy tvorby pozoruhodným dílem už jenom proto, že se jedná o první autorův exilový román vydaný kompletně v angličtině. Jeho výjimečnost ovšem netkví pouze v nezastírané autobiografičnosti či autorově nově přijímané anglickosti, ale především ve způsobu, jakým Nabokov tyto osobní a historické dimenze své tvorby přetváří v osobité, leč zcela odosobnělé umělecké dílo. Dá se říct, že Nabokov se tu vrací k jednomu ze stěžejních problémů stojících u počátků (nejen) anglické románové tradice. Podobně jako díla Fieldinga a Sterna je totiž i Nabokovova fiktivní biografie věhlasného anglicky píšícího autora ruského původu knihou životopisnou v tom nejširším slova smyslu. Cílem jejího vypravěče, nevlastního Sebastianova bratra žijícího v Paříži a vystupujícího pod pseudonymem V., totiž není nic menšího než snaha o pravdivé postižení nekonečné složitosti života jedince skrze nutně konečné médium jazyka. A podobně jako jeho předchůdci se i Nabokov v řešení tohoto nepoměru mezi životem a jazykem ukazuje jako mistrný literární podvodník, který tu pod příslibem objektivní a všeobjímající výpovědi o životě slavného autora čtenáři podvrhuje svou vlastní svéráznou uměleckou vizi života člověka v jazyce.

Vypravěč se tak v knize od počátku vymezuje vůči populárnímu druhu psychologického a historického realismu, který na stránkách románu představuje pan Goodman, konkurenční Knightův životopisec, jehož na oko přísně objektivní výklad autorovy tvorby prizmatem jeho „pohnuté doby“ nakonec paradoxně vypovídá mnohem víc o životopisci samém než o objektu jeho zkoumání. Proti nabubřelému literárnímu realismu tak Nabokov staví estetiku prázdných míst, zkreslených vzpomínek a vizí vytvářejících nekonečný labyrint, jehož cestičky nikdy nevedou přímo a kde samotná existence jedince už předem uniká všem pokusům o objektivní zachycení.

Jediným čtenářovým společníkem v tomto bludišti je hravý a notně nespolehlivý vypravěč V., jehož hlas plný odboček a dvojznačností nenápadně smazává hranice mezi autorem a čtenářem, objektem a subjektem, fikcí a skutečností. Pátrání po skutečném životě Sebastiana Knighta se tak s přibývajícími stránkami dočká nejen mnoha paralel s Nabokovovými životními osudy, ale i enigmatického zrcadlení ve studiích a úryvcích z fiktivních Knightových knih, kterými V. své vyprávění prokládá. Bloudící čtenář se tak nevyhnutelně musí ptát, zda všechna ta drobná zdvojování a podobnosti nakonec nejsou pouhé ozvěny jeho vlastního hlasu a zda se i on nestává takovým Sebastianem Knightem, na věky ztraceným v tajemném labyrintu své vlastní mysli.

Hlavní a hluboce ironickou dějovou linku knihy pak představuje snaha vypravěče o to dopátrat se definitivního vysvětlení všech tajemství opřádajících poslední měsíce Knightova života. Vyprávění díky tomu navzdory své skryté komplexnosti místy působí až detektivním dojmem a Nabokov tu záměrně evokuje zdánlivé vyčpělé narativní postupy populární literatury, aby jim vzápětí vdechnul nový život a odkryl za nimi nečekané hloubky. Tato tendence se snad nejvýrazněji projevuje v poslední části knihy, kdy V. spěchá do pařížské nemocnice ve snaze zaslechnout poslední slova svého bratra před smrtí. Namísto horečnatého závodu s časem se ovšem čtenáři dostává takřka halucinogenní a zdánlivě nekonečně plynoucí cesty vlakem, kde konvenční melodrama ustupuje do pozadí přeludům a nočním můrám V. vyčerpaného horečkou, které se v krajině za oknem mísí se skutečnými i fiktivními vzpomínkami na Sebastiana Knighta, a vytváří tak alternativní snovou topografii paměti. Knight se čtenáři nikdy neukazuje přímo a jeho existence na stránkách knihy sestává z pouhých střípků a podivuhodných obrazců zanechaných v myšlenkové krajině vypravěče V., která sice postrádá objektivní patinu realistické mapy či portrétu osobnosti, ovšem podává neobyčejně živé svědectví o životě člověka v umění.

Je pozoruhodným úspěchem, že text přes všechnu svou komplexnost působí naprosto nonšalantně. Nabokov čtenáři svoji vizi nevnucuje ani ho nevystavuje velkému náporu stylistického eskamotérství. Čtenář k četbě nepotřebuje nic víc než trochu zdravé podezíravosti a schopnosti kriticky nahlížet informace, které mu V. předkládá. Nabokov tu vyvstává jako populární autor v nejlepším slova smyslu – prvotní zásada je poutavost a čtivost textu, která je dokonce samotnou podmínkou fungování autorovy hry. Bloudění labyrintem tak čtenáře nefrustruje, ale spíše baví a kniha jeho úsilí odměňuje řadou nečekaných souvislostí, slovních hříček a magických objevů.

Nejspíš nepřekvapí, že ani rozuzlení románu neposkytne definitivní rozřešení všech dvojznačností a přeludů, ale působí spíš jako hravá pobídka čtenáři k dalšímu zamyšlení, a především k opětovnému přečtení knihy, což je metoda, kterou Nabokov celoživotně považoval za nedílnou součást četby (nejenom) svých románů. Nabokovská vize se totiž naplno rozvine jen před čtenářem ochotným odolat svodům goodmanovsky rychlokvašených vysvětlení a přijmout nekonečně se cyklící stezky labyrintu jako jediný možný způsob poznání nového.

Estetika věčného hledání tu proto není pouhým otřepaným svědectvím o rozpadu zkušenosti moderního člověka či o nepoznatelnosti objektivní reality, nýbrž cestou k intenzivnímu prožití druhého člověka. Tato cesta v sobě sice nese ryze moderní vědomí nespolehlivosti lidského poznání, to ovšem není překážkou, ale právě samotnou podmínkou empatie a respektu k druhému jako vždy nekonečně záhadné a unikající entitě, která se nám dává skrze hru slov a vzpomínek.

Skutečný život Sebastiana Knighta je pozoruhodným počinem nejen proto, že představuje důslednou aplikaci této metody, kterou Nabokov rozvíjí ve svých pozdějších románových labyrintech jako je Bledý oheň, ale i proto, že těch (necelých) 170 stránek hravé a vysoce čtivé prózy je výbornou vstupní branou do nabokovské estetiky pro doposud nepoznamenaného čtenáře.

Mohlo by se zdát, že významová a jazyková podvojnost textu bude představovat jen těžko řešitelný problém v převodu do češtiny. Nutno ovšem závěrem dodat, že Pavel Dominik, dnes již dvorní Nabokovův překladatel, si s textem poradil znamenitě. Daří se mu především věrně zprostředkovat neposedný vypravěčský hlas V., který s grácií starého kouzelníka přechází od impresionistických vzpomínek a snů až k filosofickým reflexím a nemilosrdné satiře. Stejně hravě si Dominik osvojuje i nabokovsky nenápadné, ovšem mnohdy stěžejní slovní hříčky a text se tak k českému čtenáři dostává ve své plné komplexnosti a nápaditosti.






© 2005 občanské sdružení Splav!