Plav
archiv




Dynamika nudy

Rozhovor s básníkem Jakubem Řehákem

Moci se nudit, bloumat a rozmlouvat s nitrem lze chápat i jako luxus. Básník Jakub Řehák se v následujícím rozhovoru zamýšlí nad rolí nudy ve své tvorbě, nad tím, proč jsou jeho básně místem zvláštních setkání nudy a činnosti, nudy a překotnosti, nudy a dynamiky. A abychom nezůstali jen u slov o básních, připojujeme k rozhovoru také autorovu báseň Nové události, o níž se zde opakovaně hovoří.
 

Anna Paap: Jakou roli hraje nuda ve vaší tvorbě a v procesu vašeho tvoření?

Jakub Řehák: Možná se poezie rodí právě z nudy. Kdo jiný než básník by si v dnešní neurotické době, která si tolik libuje ve všemožné aktivitě, mohl dovolit luxus nudy, luxus nicnedělání, nebo lépe řečeno nezáměrného spočinutí na věcech. Nuda je přirozeně velice osobní kategorie. Můžeme ji chápat třeba jako zemdlenost, odevzdání se situaci či okamžiku. Nuda ale může být také nečinnost, vnitřní vyhasnutí, prázdno – a mezi těmito kategoriemi je potřeba rozlišovat. Než se vůbec báseň zrodí, musí jí předcházet vnitřní soustředění, vyladění, kontemplace. To všechno může vznikat paradoxně z nudy. Záleží jistě na typu osobnosti, někdo umí být sám se sebou a jiný musí stále vykonávat všetečnou činnost. Mně třeba tatínek v dětství trochu pejorativně říkal, že jsem spící panna. A opravdu jsem byl: stále jsem si snil ve svém vnitřním světě. Je ale tohleto ta pravá nuda?
Ta skutečná, hrozivá nuda spočívá spíš v nerovnováze mezi nemohoucností a touhou něco dělat. Alespoň se mi zdá. Pokud ale tuto nemohoucnost přijmeme, poddáme se jí a nebudeme se ji snažit zvrátit, potom možná dojde k nečekanému záblesku ducha. Poezie se rodí právě na zlatém řezu mezi nicneděláním a jistou zvýšenou bdělostí. V okamžiku, kdy se odevzdáme věcem okolního světa, atmosférám a náladám. V takovém stavu může začít promlouvat vnitřní hlas, který je pro poezii důležitý. Pro básníka je zkrátka dar, že může jen tak bloumat, nic nedělat, nudit se, vyladit svou mysl i proti své vůli do úplného prázdna. Pak dochází k rozhovoru mezi nitrem a vnějším světem.

AP: Když mluvíte o té spící panně, nesouvisí s takovými stavy i název sbírky Dny plné usínání? Ten ostatně trochu navozuje obraz znuděných dní.

JŘ: Dny plné usínání nebyly nijak zvlášť předem koncipovaná sbírka. Jednalo se o básně, které byly posbírány za určitý čas, básně, které se nedostaly do předchozí sbírky, nové básně, různé koláže z jiných textů. Taková všehochuť. Nicméně tato jistá ledabylost jim dala i svobodu poddat se právě takovým stavům, o kterých jsem hovořil. Například titulní báseň hovoří o denním snění, které se odehrává mezi prasklinami, škvírami dne. Cestujeme do zaměstnání a zažíváme krátké, nepostřehnutelné úseky „odpojeného“ vědomí, drobné extáze, minutová zasnění. Tyto vrstvy se v nás během dne neustále otvírají. Mluvil bych tedy ne přímo o nudě, ale spíš o denní zemdlenosti, únavě, která se projevuje v tom, že člověk jako stroj musí putovat běžným životem. Klíčový verš zní: Chybí-li dobrodružství, alespoň se ve zdech chvěje déšť. Přejeme si zažít dobrodružství, ale nakonec se nestane nic. Co nás ale provází nepřetržitě, je hra fenoménů – světla, sněhu, deště –, a té se naše tělesné schránky musí nechtě účastnit. A i když nás tyhle fenomény atakují fyzicky, mění nakonec i naše nitro. V tom rozhraní mezi náporem okolní skutečnosti a nepřetržitě plynoucí podzemní mentální řekou se pak rodily i některé básně z Dnů plných usínání.

AP: V jednom svém článku jste uvedl, že mezi hlavní věci, které hledáte v poezii, patří dobrodružství. Myslíte, že může dobrá báseň i nudit?

JŘ: Ivan Diviš má takový okřídlený citát, že báseň nemá být krásná, ale má být dobrodružná. Pochází to z jeho nádherné básnické skladby Jedna loď (Laura Blair), která nakonec končí Divišovým lamentem, že báseň přesto krásná byla. Museli bychom si nejprve říct, co to vlastně dobrodružství je. Je to krok do neznáma? Krok do prázdna? Pak jistě dobrodružství v poezii hledám. V tom smyslu, že báseň by měla vést do neznámých končin. Psaní básní je totiž při všech otázkách formy a techniky, které je obklopují, dost živelná činnost. Je to systematizace zmatku, jak napsal Nezval. A tento živelný zmatek v sobě samozřejmě nese i touhu po neznámu, po kroku do prázdna.
A jestli dobrá báseň může nudit? Může. Princip kvantové fyziky, že pozorovatel ovlivňuje pozorované, v případě hodnocení a čtení poezie platí dvojnásob. Každý, kdo čte básně, si k jejich reflexi bere nějakou vnitřní bagáž, svůj vnitřní stav, ve kterém se zrovna nachází, a ten velmi ovlivňuje výsledek čtení básně. To je známá věc. Žádná báseň není vždy úplně stejná, protože ji pokaždé čte někdo jiný v nás. Záleží na našem vyladění, na naší ochotě, kterou tomu věnujeme. Na našem vnitřním stavu. Na naší ospalosti, která nás neustále pronásleduje. Vy máte v čísle Josifa Brodského a jeho pěkný esej Chvála nudy. Třeba zrovna některé jeho básně mohou být docela nudné. Zvlášť pokud jsou to ty dlouhé. Třeba báseň Věnováno Jaltě. Nebo Poema A Wave mého jiného oblíbence Johna Ashberyho se může zdát také docela nudná. V ní se valí nepřetržitý proud vědomí a předivo různě se proplétajících hlasů. Čtete to a už se ptáte, kdy to skončí. Ale nemyslím to pejorativně. Znamená to jedno, nesladili jsme se dosud s básníkovým vnitřním časem i rytmem, který každá báseň má. Potom můžeme zakoušet nudu, protože náš vnitřní rytmus je jiný. Nicméně existuje minimálně ještě jedna možnost, kdy se můžeme nudit. Básník si dal málo záležet na tom, aby byla jeho slovní vize zřetelná, a potom nudu můžeme pociťovat ze špatně udělané básně.

AP: Ale pro vás vlastně i z té níže otištěné básně Nové události vyplývá, že nuda může být i něco dynamického, třeba když večery vybuchují podivnou nudou.

JŘ: To je trochu oxymóron, že? Ale ta báseň se hlavně snaží podat celistvou vizi jednoho večera, v níž se děj neustále přepíná mezi různými prostory města a skupinami lidí. Básník uvažuje hlavně intuitivně, nebo dokonce pudově. Nebývá to tak, že by se mu v hlavě zrodilo téma, které by s chladnou myslí chtěl zpracovat. Spíš se mu na nezřetelném prahu vědomí neustále objevuje něco, co ho vzrušuje nebo nějakým způsobem fascinuje a zajímá. Tato báseň vznikla z rozjímání nad názvem knihy Jeana Cocteaua, která se jmenuje Hrozné děti, Les Enfants Terribles. Já tu knihu dosud nečetl, ale její název se mi vždycky moc líbil. Takže v případě básně Nové události se mi vynořila vize současnosti, představa, jak se asi projevují ty dnešní „hrozné děti“, a ony se především nudí. Nové hrozné děti musí jít tu svoji nudu vybouřit do ulic, musí jít a ničit. V básni je přítomný motiv jakési podivné revoluce, která nás v dnešní době pronásleduje. Možná proto nuda vybuchuje – jako paradoxní hybatel uvnitř nečinnosti, který ale nevede k tvořivé síle, podílející se třeba na básni, nýbrž k destrukci.

Martin Pšenička: Dalo by se tedy říct, že si ve vašem básnickém světě nuda nepřekáží s dejme tomu překotností?

JŘ: Petr Borkovec řekl nedávno o mých básních, že mají monotónní rytmus, a opravdu to tak je. Ale teprve až nyní jsem o tom začal víc uvažovat. Nevím, zda to souvisí, ale mám velice rád různé druhy repetitivní hudby, od minimalistů až po post-punk osmdesátých let. Repetice, repetice, repetice, jak zpívá Mark E. Smith ze skupiny The Fall. Třeba to souvisí. Mám pocit, že mé básně si většinou drží určitý rytmický akcent, který se opakuje až do zemdlení. Především jsou ale plné sloves. Což je paradoxní. Nikdy jsem nedokázal psát básně, které by byly sestaveny třeba jen z podstatných jmen. Gottfried Benn říkal: „pokud možno žádná slovesa“. Já jsem se ale zatím obsese slovesy zbavit nedokázal. Každý můj verš v sobě většinou obsahuje alespoň jedno sloveso, takže je to až k nesnesení. Samá činnost! Ale výsledný dojem je monotónní. Rytmický kadlub mé poezie zkrátka není moc pestrý. Po chvíli nudí.

MP: Nejen v prózách a básních tohoto čísla stojí lenošení a nuda často v opozici k účelnosti a práci. Je pro vás psaní práce?

JŘ: Autor se přirozeně na básni někdy dost nadře. Jsou básníci, kteří jistě pracují v potu tváře na tom, aby udělali dokonale svoje čtyřverší, a ani mně se toto tvárné úsilí nevyhne, ale s prací bych to asi úplně neztotožňoval. Nicméně řemeslnou stránku věci si má básník nechat pro sebe. Nemusí tím nutně zatěžovat případné zájemce. Každý má metody, kterými se snaží rozvinout to temné jádro či prvotní záměr básně, ale tyto metody by podle mého měly zůstat skryty za oponou hotového díla. Ale uznávám, že je to trochu staromódní a konzervativní přístup.

MP: Plav není časopis jenom o světové literatuře, ale i o překladu a překladatelích, a já bych se chtěl zeptat, jestli je mezi českými překladateli poezie někdo, jehož práci systematicky sledujete a kdo by vám svým výběrem autorů pomáhal zorientovat se v současné světové literatuře.

JŘ: Jistě, jsou takoví překladatelé. Co se týká překladatelů z francouzštiny, na prvním místě bych jmenoval Petra Krále a Jana Gabriela, kteří překládají autory spjaté se surrealismem. Petr Král přeložil zásadní výbor z poezie Andrého Bretona Otevřte, to jsem nebo základní text surrealismu Magnetická pole. Jan Gabriel zase přeložil Benjamina Péreta nebo zajímavý výbor Koncert samoty Maurice Blancharda. Z mladších bych určitě chtěl mínit Petra Zavadila, který sem přinesl mnoho zajímavých autorů. Například ve výboru z novodobých francouzských prokletých básníků Bytosti schopné zemřít, které překládal s Erikem Lukavským, dále Guye Viarra nebo Cédrica Demangeota. Jeho překlady španělských autorů, jako jsou José Ángel Valente, Andrés Sanchez Robayna nebo Antonio Gamoneda, byly zásadní nejen pro mne, ale i pro mnoho autorů z mé generace. Bylo to setkání s úplně novými výrazovými rejstříky poezie. Moc se mi líbí i nedávno vydaný Nicanor Parra, který je zas úplně jiný.
Vždycky jsem sledoval nakladatelství Opus a jejich řadu anglofonních autorů: Wallace Stevense v překladu Daniela Soukupa, velice se mi líbila Louise Glücková od Veroniky Revické (Francové) nebo výbor Lekce lební báze od německého autora Durse Grünbeina v překladu Wandy Heinrichové. Co se týče německé poezie, všímám si samozřejmě také překladů Pavla Novotného. A musím zmínit Michaela Alexu a jeho překlad básní Adama Zagajewského Neviditelné věci, který miluji. Teď bych rád udělal malé prohlášení, které mám v hlavě už dlouho, a toto je dobrá příležitost. S velkým nadšením jsem přijal nově vybudovanou edici současné anglofonní poezie v Argu. Moc se mi líbil koncept, že edice chce vydávat celé sbírky, ne pouze výbory. Takže mne potěšilo, že vyšly nově přeložené Eliotovy Čtyři kvartety nebo poslední sbírka Seamuse Heaneyho od Daniela Soukupa. Proč ale pořád znovu vydávat Ginsberga nebo Plathovou, kteří jsou v našich končinách poměrně dobře známi? Uvítal bych spíš, kdyby byly odstraněny dluhy, které tady vůči anglofonní poezii máme: třeba kdyby vyšly Lunch Poems od Franka O’Hary nebo kterákoli další sbírka od autorů z okruhu Deep Image Poetry nebo Confessional Poets, to by mělo určitě na českou poezii příznivý vliv.

Nové události (noc a park)

Park

Světlo se sype na zakrslé keře
Vyplňující park
Vzduch se mění
Skutečnost brzy bude definována jinak

Veverky před setměním nepocítily únavu
Mezi vonným porostem borovic
Uvnitř pískového bunkru grotty
Dál šelestily a nechaly noc střásat žlutý pyl na uzavřené rty

Noc stoupá

Teplo se šíří zhasnutým parkem
Noc stoupá po travnatých betonech rezidenčních čtvrti

Ve městě hoří činžáky
Lidé vyhazují peřiny do prašných ulic
Vrtulník sleduje půdorysy bytů
Bary plné ozónů věští lepkavou katastrofu

Kužely světel pátrají po chrupu horkem znavených dívek
Panáky posílané po nekonečném dřevě organismu
Vějíře cigaret těla neschopná odolat bujení alkoholu
Tlupy opičích mužů-dokazovačů

Nuda

Umíráme nudou
Skutečnost byla přemožena
Nudou

Loučíme se s pořádkem duše
Večery vybuchují podivnou nudou
Která se vleče ode zdí slavnostních pokojů

Výsměšná jména zachvácená nudou
Houštiny politiky a obnošených šatů
Sobotní noci se proměnily v noci zubařů

Požár skutečnosti

Za mřížemi parku řvalo zvíře
Zápalné lahve zalévaly vysoké zdi vily
Jasem petrolejů

Vyděšení psi běhali po trávnících
Guvernantky dalekého severu
Byly svlékány a padaly do keřů

Plamenné sochy se kutálely ze schodišť
Obyvatelé rezidence říkali sbohem cvrčkům
Ve škvírách mezi podlahou a postelí

Noc a park

Noc nás uvěznila ve výklenku grotty
Skrz mříže se protáhl měsíc
A odhalil neklidné představy a sny

Veverky na kmeni stromu nad nimi dým nahých kotníků
Noc byla tajná zatuchlá skříň
Která nás vracela zpátky do horečky

Halucinujeme

„Skutečnost je příliš cerebrální
Musí být definována jinak“
Halucinujeme do noci

Je možné udělat tečku za oblohou
Zbavit ji konečnosti
Vysmát se marným podnikům budovaným na okraji léta

Nosit koše plné shnilé zeleniny
Pískat na zpěvačku v parku
Porozumět úsloví „kolorit doby“

Druhý den

Druhý den se za okny rozmáhá vůně jedu
Během prvních pracovních hodin rozbřesku
Už nejsme posedlí po obalech plných vzduchu

Ranní domy s vypranou omítkou
Bezdrátová řeč a neděle pohvizdujících ptáků
Výčitky se vznáší kolem nafouklého těla

Mezi slepnoucími zdmi posloucháme
Skřípot dětí a štěkot psů

Vydražíme svou samotu
Vyvoláme jménem křišťálové přízraky rozbitých zubů
Skutečnost bude patřit hrozným zubařům

Dovětek

Procházím po přezrálé straně ulice
Mění se vzduch a mezi vilami je klid nikdo tu není
Z úpatí zdí bezbarvých jako nevyspané tváře nových znuděných
Sype se ke mně prach a pokrývá mi rty
Přemýšlím o možnostech nových spojení

Rozpoznám složitou matematiku ptačího zpěvu
Co tvoří vibrující síť během mého nádherného oslepení
Vzduchem se pohybuji jako nadšená socha
Znovu zpívám o červených sukních
Kráčejících parkem během odpolední únavy






© 2005 občanské sdružení Splav!