Plav
archiv




Emancipace gulagem

Anna Šimáková Dosoudilová

Jachina, Guzel. Zulejka otevírá oči.
Z ruského originálu
Zulejcha otkryvajet glaza (2015) přeložil a doslov napsal Jakub Šedivý.
2. vydání. Praha: Prostor, 2017. 412 stran.
 

Debut ruské spisovatelky pocházející z Tatarstánu se stal v Rusku literární událostí. Autorka za něj získala státní cenu za literaturu Bolšaja kniga a román byl do dnešního dne přeložen do čtyřiadvaceti jazyků. Vyzdvihuje se zejména autorčina schopnost vylíčit velké dějiny skrze malé dějiny jednoho člověka a věnovat se vyváženě oběma těmto rovinám. Možná ale právě snaha zachytit v celé šíři obojí způsobuje, že ani jedna linka není dostatečně propracovaná a silná, a fanfáry by tudíž neměly znít tak hlasitě.
Vyprávění začíná v roce 1930 na statku v tatarské vesnici, kde hlavní hrdinka Zulejka žije se svým o mnoho let starším mužem Murtazou a s bezmála stoletou tchyní, kterou udržuje naživu majetnická láska k vlastnímu synovi, a především pak zlost. Zlost vůči světu obecně a vůči snaše Zulejce konkrétně. Jachina zde sugestivně vykresluje patriarchální tatarský venkov, kde vládnou tradiční zákony, se ženou se jedná jako s hadrem (někdy téměř doslova – scéna vytírání koupelny napůl vlastním tělem) a s lidmi soužijí domácí skřítci či duchové (např. basu kapka ijase – duch konce vesnice nebo bičura – domácí skřítek), jež je potřeba si naklánět oběťmi. Tatarské výrazy pro tato stvoření nebo pro věci každodenního použití (kulmek – košile) dodávají první části knihy exotický a mystický ráz. Zulejka zde ještě odpovídá pojmenování své tchyně: zmoklá slepice. Se svěšenou hlavou vše přijímá, vynáší tchynin nočník s ještě teplým obsahem, nosí v mrazu klády, drhne tchyni v lázni starou kůži, protože k životu služky byla vychována a nikdy se nedostala dál než na okraj lesa za svou vsí.
To se však mění zásahem velkých dějin. Při odporu proti kolektivizaci je Zulejčin muž Murtaza zabit a ona sama se společně s dalšími rozkulačenými rolníky a s nepohodlnou městskou inteligencí ocitá ve vlaku, který je veze na místo určení. To ovšem zpočátku určené není (Jachina zde odhaluje chaos, který při přesidlování milionů lidí v Sovětském svazu vládl) a v transportu na železnici tak Zulejka stráví celý půlrok. Cestu, na rozdíl od mnoha jiných, přežije, a to navzdory tomu, že je křehká, hubená a roste v ní dítě, Murtazův pohrobek. Syna porodí už ve svém budoucím novém domově, na břehu sibiřské řeky Angary, kde tetřevi jsou líní a hloupí – neutíkají před lovci, protože je nikdy neviděli. Tady, v pusté tajze, je velitel transportu Ignatov ponechán bez potravin a bez oddílu a má s hrstkou polomrtvých antisovětských živlů dočkat příjezdu zásob a vojáků. Následuje robinzonáda: stavění zemljanky bez potřebných nástrojů, výroba zimního oblečení, nakládání masa do soli, pletení sněžnic apod. Jako lehce bulvární pikantnost dodejme, že tato pasáž je natolik podrobná a přesná, že vedla jiného tatarského spisovatele, Vachita Imamova, k úvaze, že ji za Jachinu napsal muž: Detaily stavby zemljanky nezná žádná žena. Tuto část jí napsal muž. Ženě na to nestačí rozum. Zapšklou šovinistickou kritiku zde uvádíme pouze pro pobavení, výtka ke knize by směřovala jinam, například k nepravděpodobným náhodám, které často posouvají děj: je-li potřeba přežít bez vybavení na Sibiři zimu, najde se mezi třiceti přeživšími přesídlenci tu jeden mistr stavitel, tu jeden slovutný lékař, tam jeden vědec agronom nebo extrémně šikovný rybář. Když Zulejčin syn neví, jak sdělit matce, že se chystá utéct z osady, šlápne Zulejka náhodou na vrzající prkno, napadne ji ho odkrýt a pod ním najde dokumenty, z nichž synův plán odvodí. U vystudované scenáristky Jachiny by člověk čekal elegantnější řešení. Trochu nepravděpodobně působí i fakt, že velitel Ignatov bez postihu přežije ztrátu 750 lidí během transportu. Že by mu byl odpuštěn přílišný soucit s přesídlenci jen za oddanost bolševikovi? (Milovat lze veliké věci: revoluci, stranu, rodnou zemi. Ale ženu?)
Pochyby občas budí i přerod hlavní hrdinky. Sledujeme Zulejku, jak se propracovává k samostatnosti a vlastní individualitě, v určitou chvíli dokonce milostně žije s velitelem Ignatovem, který je navíc vrahem jejího muže Murtazy. V pracovním zápřahu a nehostinných podmínkách sibiřské vyhnanecké kolonie Zulejka postupně mění pohled na život. Všechno, co ji kdysi učila matka, co se v polozapomenutém životě stráveném v mužově domě považovalo za správné a nezbytné, co tvořilo její podstatu, její princip a smysl – se rozpadalo, rozkládalo, hroutilo. Pravidla se porušovala, zákony převracely ve své protiklady. (…) A pod jejíma nohama se nerozevřela propast, nikdo neseslal z nebe trestající blesk, zlí duchové urmanu ji nechytali do svých lepkavých pavučin. Ani lidé si těchto prohřešků nevšímali, neviděli je – neměli na to čas. Potud by bylo vše v pořádku, ačkoliv hlubší ponor do psychologie postavy by nebyl na škodu. Nevěrohodně však působí moment, kdy křehká Zulejka pohotově a bez mrknutí oka vystřílí dva zásobníky nábojů na smečku vlků, kteří ohrožují jejího syna. V tajze jako by se zbraní stála spíše jakási Lara Croft než vždy nesmělá tatarská vesničanka. Nicméně i přes tuto přehnanou scénu zůstává emancipační linka nejzajímavějším aspektem, kterým Jachina obohatila „gulagovou literaturu“.
Autorku ke knize inspiroval osud její vlastní babičky, jež byla také ve vyhnanství na Sibiři a po návratu domů se s dalšími vyhnanci dále scházela. Jachina proto chtěla zachytit svět, který utvářel mezi přesídlenci tak silné vztahy. Více než na líčení historických reálií jí však podle jejích vlastních slov záleželo na univerzálních tématech, jako je např. vztah matky a syna a „vypouštění mláďat z hnízda“. Na to, aby její kniha měla obecnou platnost v této rovině, jsou však kulisy příběhu příliš výrazné a určující a poznatky o mateřské lásce, přírodě, životě a smrti zase příliš mělké a banální. Jachině se ve čtivém románu sice povedlo předat poselství, které chtěla, totiž že i velké tragédie mohou zrodit šťastné osudy, její dílo však trochu připomíná zemljanku: do hloubky jde jen zčásti a jako stavba není dočista uhlazené.






© 2005 občanské sdružení Splav!