Plav
archiv




Překládání je řehole

Rozhovor s Alenou Morávkovou

S přední českou překladatelkou z ruštiny a ukrajinštiny, která bývá označována za doyena české ukrajinistiky, jsme si povídali o překládaní a překladatelství, o jeho proměnách v průběhu dvacátého století, o cestě Michaila Bulgakova k českému čtenáři, dotkli jsme se tématu ukrajinské literatury v meziválečném Československu. To vše v kontextu profesorčiny osobní překladatelské a profesní historie.
 

Miroslav Tomek: Co vás přivedlo k překládání?

Alena Morávková: Měli jsme na fakultě velmi dobrou pedagožku, vlastně dvě: docentku Brčákovou a docentku Koževnikovovu, a ty měly specializaci překladatelství. Vyučovaly nás ve třetím ročníku. Překladatelství mě začalo bavit, takže už od čtvrtého ročníku jsem překládala.

MT: To všechno se odehrávalo na rusistice?

AM: Ano na rusistice. Já jsem chtěla původně jít na ruštinu a francouzštinu. V tom mě ovlivnila rodina – naši vyrůstali v době první republiky a ta Francie byla tehdy ohromně nóbl. Moje maminka se naučila francouzsky, ona byla klavíristka, často ji zvali, aby hrála na francouzském velvyslanectví. Můj strýček byl filolog a učil francouzštinu. Měla jsem to v rodině, francouzština pro mě byla základní. Studovala jsem ji na Gymnáziu Josefa Kajetána Tyla v Hradci Králové, kde jsem se narodila. Taky jsme tam měli výbornou profesorku ruštiny, jmenovala se Sidonia Eichlerová, byla to dcera emigrantského lékaře, Rusa, z Náchoda. Ta nás neučila žádné současné autory, ale klasiky. Kromě literatury jsem studovala dějiny divadla. Za dlouhá léta překladatelské praxe mám sto čtyřicet jedna překladů. Překládala jsem z ruštiny, ukrajinštiny a francouzštiny. Avšak když jsem přišla na fakultu a chtěla jít na francouzštinu, tak mi řekli: kdepak, soudružko, tenhle obor není v letošním ročníku otevřen. Musíte si vybrat slavistiku. Dobře, ruštinu si beru, a oni říkají, no jo, ale s francouzštinou to nejde, protože tenhle dvouobor neexistuje, musíte si ještě vybrat něco ze slavistiky. Já tedy říkám: dobře, vybírám si ukrajinštinu, protože ukrajinistická katedra tam byla v roce, když jsem nastupovala, právě obnovována. Kromě toho jsem si francouzštinu studovala vedle, volně, u profesora, který tam působil.

MT: Považujete překládání za svůj koníček, povolání, nebo snad poslání?

AM: I za poslání, vlastně i za koníček, baví mě to dodneška, a samozřejmě i za povolání. Já jsem teď už v penzi, ale pořád spolupracuji s Filozofickou fakultou, s translatologií, někdy se slavistikou, a také s DAMU. Tam přednáším a přednášela jsem řadu let. Tam jsem dosáhla i svých vědeckých titulů, docentury a profesury. Teď s nimi spolupracuji takříkajíc pohostinsky a kromě toho ještě stále překládám.

Alexej Sevruk: Tady zaznělo profese, povolání, koníček, ale není ono to překladatelství vlastně spíš takový kříž, který si člověk nese, řehole?

AM: Řehole to určitě je, ale ono je každé povolání nakonec řehole, když to děláte pořádně, pane kolego. Ale to překládání skutečně je řehole, nedá se nic dělat.

AS: Co byla vaše první kniha?

AM: Ukrajinský román pro mládež od Mykoly Trublajiniho Ostrov měsíční noci, který jsem překládala pro nakladatelství Svět sovětů. Tehdy tam byl šéfredaktorem František Soukup a ten mě poprosil o překlad. To byl tedy můj vůbec první překlad. Z ruštiny jsem taky začala brzy překládat, konkrétně hry. Já překládám prózu, divadelní hry a odbornou literaturu, poezii nepřekládám. Jedině tak, že přeložím základ, tak zvaný podstročnik, a někdo to pak po mně přebásní. To tedy byly moje začátky. Hned po skončení studií – my jsme tehdy, jak asi víte, dostávali povinné umístěnky – jsem nastoupila do divadelní a literární agentury Dilia, kde jsem se toho hodně naučila o dramatických uměních.
Velice brzy jsem se seznámila se svým erbovním autorem, s ruským spisovatelem Michailem Bulgakovem. O něm se na fakultě tehdy nepřednášelo, byl to zamlčovaný autor. A protože v satelitních zemích se o těch nevydávaných autorech nemluvilo, ani já jsem se o něm na fakultě nic nedozvěděla. Pak mne ale na konci studia, protože jsem dobře studovala, vybrali do party, která jela na naši výstavu Československo 1960, která se konala v Moskvě a v Kyjevě. Tyhle pobyty pro mne byly zásadní, protože jsem ve volných chvílích v Moskvě i v Kyjevě chodila do divadel. V roce 1956, když jsem ještě studovala, k nám po dlouhé době přijelo Moskevské umělecké divadlo, MCHAT, a já jsem byla jednou ze tří tlumočnic, které je doprovázely, seznámila jsem se s jejich herci i režiséry. Protože už to bylo po Stalinově smrti, tak se nebáli, byli celkem otevření, neměli ten odstup jako dřív, a dost jsme se spřátelili. Když jsem pak přijela v tom roce 1960, tak mi obstarávali lístky. Zvali mě jednak k sobě do divadla, jednak na jiná zajímavá představení. Jednou mi navrhli, jestli bych se nechtěla seznámit s Bulgakovovou ženou Jelenou. K tomu jsme došli tak, že když tady hráli Mrtvé duše, stálo tam: verze Moskevského uměleckého divadla. A já jsem se ptala: „Prosím vás, u nás, když je dramatizace, tak se vždycky uvádí i její autor. Vy máte v tomhle jiné zvyky?“ A oni mi říkali: „Nene, to je dílo jednoho našeho bývalého autora, který byl zamlčován, a tak jsme to museli u té inscenace napsat takhle.“ A já jsem říkala: „Já jsem o něm na fakultě neslyšela, ale ráda bych se s jeho dílem seznámila.“ A pak přišel rok 1960 a oni mi navrhli, jestli se nechci seznámit s jeho ženou. Řekla jsem, že velice ráda, a ona mne skutečně na doporučení herců MCHATu pozvala do bytu, kde bydlel i Bulgakov. Seděla jsem u pracovního stolu, kde sedával i on, na stole byla ta lampa se zeleným stínidlem, která se objevuje v románu Bílá garda. Seznámily jsme se, dokonce jsme se spřátelily. Ona k nám potom jezdívala, do Karlových Varů, a dala mi přečíst jeho rukopisy. V jeho pracovně byly na všech stěnách knihovny a v těch knihovnách byly výtisky překladů Bulgakova z celého světa, kromě sovětských, ruských originálů. Ona mi to všechno vysvětlila a já jsem jí slíbila, že pokud to bude možné, budu překládat dílo jejího muže, které mě úplně ohromilo. Bylo to totiž něco úplně jiného, než co jsem slýchala na fakultě na přednáškách o současných autorech, doslova jsem nad tím dílem užasla. No a svůj slib jsem splnila, protože jsem přeložila celé jeho dílo, dramatické a prozaické. Michail Bulgakov byl můj erbovní autor.
S ukrajinským jazykem a literaturou jsem se také seznámila zajímavou cestou. Když jsme byli v Kyjevě na té výstavě – byli jsme měsíc v Moskvě a měsíc v Kyjevě – vystupovali jsme v kabinách, stylizovaných jako televizory a vyprávěli jsme o různých oborech, já jsem vystupovala pochopitelně v kabině kultury, měli jsme k tomu školení, o divadle, o literatuře a vůbec o všem možném. Diváků byla spousta, o tu výstavu byl velký zájem, chodily k nám houfy lidí a pokládaly nám otázky. Jednou před tu obrazovku předstoupil Ivan Drač, jeden z hlavních autorů tehdejší nové vlny ukrajinské literatury. Zeptal se mě, jestli se můžeme sejít, a já jsem souhlasila. Vzali mě na Chreščatyk do té výborné cukrárny, co tam tehdy byla, nejlepší cukrárny ve městě, pohostili mě báječným zmrzlinovým pohárem a vyprávěli mi o Ukrajině všechno, nevyjímaje hladomor, popravy, Babí Jar a vůbec všechno. Byli tři, Ivan Drač, Mykola Vinhranovskyj a ještě jeden, lékař, jeho jméno mi vypadlo. Já jsem z toho všeho, co jsem od nich slyšela, byla paf. Od té doby na ukrajinštinu nedám dopustit, je to moje srdeční záležitost. O tomhle nám na univerzitě pochopitelně taky nevykládali, báli se.

AS: Jak to na vás zapůsobilo? Přece jen jste byla ještě mladá…

AM: No právě, byla jsem mladá, nezkušená, a žasla jsem. Žasli i mí známí, že mi to ti Ukrajinci všechno vyprávěli. Prostě ke mně pojali důvěru, nevím, jak je to možné. Nějakou dobu jsem z toho byla vyřízená. Pak jsem si řekla, že to budu šířit dál, pokud to půjde, a že se tomu oboru budu také věnovat. Tím vlastně moje angažmá začalo. Pak mně třeba posílali zajímavé náměty, co překládat, překládala jsem mimo jiné Vinhranovského povídky. Drače, toho jsem nepřekládala, protože to byl básník, přeložila jsem ale jeho povídku o psovi, kterou jsem později vlastním nákladem vydala. Z ukrajinštiny mám dvacet až třicet překladů. Později jsem se zkontaktovala s panem docentem Václavem Židlickým, který se tím také zabýval. On mi například – později, když už byla o něco svobodnější doba – navrhl překládat Hryhira Ťuťunnyka, takže jsem překládala Ťuťunnykovy povídky. Ten má mimochodem letos výročí. Ťuťunnyk podle mě patřil k nejlepším autorům šedesátých let. Přeložila jsem od Pavla Zahrebelného Zázrak, od Savy Holovanivského Topol za řekou, to byl válečný román, od Mychajla Kocjubynského Stíny zapomenutých předků a také některé jeho povídky. K mnoha knihám jsem psala i doslovy nebo předmluvy. Překládala jsem také divadelní hry, například Dny mladosti Ivana Mykytenka nebo jeho Sólo na flétnu. Seznámila jsem se totiž také s Mykytenkovým synem Olehem, který byl tehdy šéfredaktorem časopisu Vsesvit, ukrajinské obdoby naší Světové literatury. Popsal mi tragický osud svého otce, kterého popravili v roce 1937. Od té doby jsme udržovali písemné styky.

AS: Když mluvíme o Kyjevě, jak se vám překládal Bulgakovův román Bílá garda? Bylo těžké prosadit si, že budete překládat román odehrávající se v Kyjevě, který navíc problematizuje soužití Rusů a Ukrajinců?

AM: Nebylo to jednoduché. Román vyšel poprvé v nakladatelství Naše vojsko, které bylo takové, abych tak řekla, velmi „státoprávní“. Já jsem totiž znala Milana Horáka, který tam byl redaktorem, on byl také překladatel a měl stejné názory jako já. Vedení nejdřív knihu vydat nechtělo, nakonec tam ale v roce 1969 přece jen vyšla. V Československém spisovateli jsem zase v roce 1964 vydala deníky Oleksandra Dovženka, to bylo zase díky Jaroslavu Šandovi, také vynikajícímu redaktorovi.

AS: V Bílé gardě najdeme spoustu ukrajinismů, ať už lexikálních, nebo v podobě celých výpovědí, a v překladu je to všechno přeloženo česky, což je samozřejmě legitimní překladatelské řešení, ale proč jste zvolila právě tento postup?

AM: Myslím, že tehdy snad byl takový trend, i při překládání z jiných literatur, kde jsem jako začínající překladatelka hledala poučení.

MT: Jak moc záviselo na vás, co budete překládat?

AM: Musím říct, že za celý svůj život jsem si knihy k překladu vybírala jenom já. Nikdo mi moc žádné tituly nenavrhoval, já jsem byla iniciativní a přicházela jsem s návrhy sama. Díky tomu, že jsem se znala s redaktory různých nakladatelství, třeba už zmíněného Našeho vojska nebo Odeonu.
Z Moskvy jsem za poměrně dramatických okolností přivezla Bulgakovova Mistra a Markétku, kterého mi věnovala Bulgakovova manželka v podobě strojopisu bez jakýchkoliv škrtů. Provezla jsem ho nejspíš jenom díky tomu, že jsme se vraceli jako zájezd z té výstavy, a proto nás na hranicích celníci moc neprohlíželi. Přitom jinak po literatuře a po dokumentech pásli. Takže text jsem do Prahy přivezla, ale od roku 1960 jsem musela čekat vlastně až do roku 1968, kdy mohl ve Světové literatuře vyjít úryvek. Platilo nařízení, že můžeme překládat jenom věci, které vyšly v Sovětském svazu. A v SSSR román vyšel v časopise Moskva teprve roku 1967.

MT: Takže jste nepřekládala do šuplíku?

AM: Ne, nejdřív jsem čekala, až to vyjde v Sovětském svazu. S Bulgakovovou manželkou jsme si pořád dopisovaly a ona říkala: Ne, ještě ne. To opakovala až do roku 1967. Já jsem se do toho hned dala, úryvek vyšel ve Světové literatuře, a pak jsem se sešla s Luďkem Kubištou z nakladatelství Odeon. Můj překlad byl výjimečný tím, že jsem knihu přeložila celou, bez škrtů, zatímco ostatní překladatelé, kteří použili oficiální sovětské vydání, nemohli přeložit několik míst, asi tři nebo čtyři, která v prvních několika sovětských vydáních prostě chyběla. Kubištu jsem přesvědčila, ať to šéfredaktorovi neříká. Na Ústřední publikační správě, dřívější HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu), tomu nerozuměli, takže překlad vyšel bez škrtů. Originál dostal i redaktor, který po mně překlad četl. Naše úmluva s Luďkem Kubištou vyšla. To byl výborný člověk, básník a redaktor. Druhé vydání z roku 1970 už šlo do stoupy. To už v Odeonu zasáhla komise, které předsedal Jiří Taufer, a ten mi řekl: Nene, Alenko, byl to vnitřní emigrant, to nepůjde. Bulgakov byl za normalizace nežádoucí, až po roce 1980 se to trochu zlepšilo.

AS: V osmdesátých letech jste na to tedy navázala?

AM: Ano, v osmdesátých letech už to šlo dobře, to se týkalo více autorů, tehdy jsem mohla přeložit třeba právě toho Ťuťunnyka. O to se z naší iniciativy přičinil Kamil Chrobák, který založil v Odeonu ediční řadu Národy Sovětského svazu, a tam vycházeli Ukrajinci.

MT: V rozhovoru pro časopis Host v roce 2011 jste řekla, že nějakou dobu jste nemohla vydávat překlady pod svým jménem.

AM: Ano, to bylo hned na začátku normalizace, kdy v Odeonu jako předseda ediční rady nastoupil Taufer a celý náklad Mistra a Markétky šel do stoupy. S velkým rámusem mi ještě v roce 1974 vyšly Temné vody Leonida Leonova, jeho výborná raná próza, to prošlo jen tak tak, a potom už to nešlo. Ocitla jsem se na několik let bez možnosti překládat. Domluvila jsem se proto s Jaroslavem Holánkem, což byl vynikající překladatel a vynikající člověk, ten mi několikrát postoupil své jméno a já jsem zase, když to bylo možné, zastoupila několik jiných. Obec překladatelů o tom v roce 1990 vydala knihu Zamlčení překladatelé, kde všechny tyto případy najdete. V osmdesátých letech to už bylo volnější, ozvalo se mi nakladatelství Práce, potom Svobodné slovo, že něco chtějí, už to šlo.

MT: Když porovnáte období od šedesátých let do současnosti, změnilo se podle vás nějak postavení překladatele? Přijde vám třeba, že překladatel byl dřív váženější nebo vydělával víc peněz?

AM: Že by dostával více peněz, to určitě ne, je známo, že naše honoráře byly velmi nízké, ale nízké byly i platy redaktorů a vůbec všech v téhle oblasti. Ale pokud to byl dobrý překladatel, tak určitou vážnost měl. To se po roce 1989 hodně změnilo, protože se do této branže dostali lidé, kteří si mysleli, že když umí konverzovat v angličtině, mohou z tohoto jazyka i překládat – a ono ne. V některých nakladatelstvích zmizely také funkce redaktorů a korektorů. Tyhle dvě změny způsobily něco, co bych nazvala „zmarketingizováním“ profese. Dodnes to postavení nijak valné není, občas se setkávám dokonce s tím, že se v publikaci jméno překladatele vůbec neuvádí. Nedávno jsme o tom mluvili na plenárním zasedání Obce překladatelů, kde se uváděly i příklady a říkalo se, že se proti tomu bude muset protestovat. Povolání překladatele prostě nikdy nebylo lehké, ale určitý respekt mělo.

AS: Tohle číslo Plavu bude věnováno literatuře ukrajinské meziválečné emigrace v Praze. Vy jste známa jako největší popularizátorka této vrstvy ukrajinské literatury v Česku, začala jste se i této tematice věnovat ještě v šedesátých letech?

AM: Ne, to bylo až tehdy, když Slovanská knihovna po roce 1989 otevřela své archivy. Tam jsem se setkala se jmény autorů ukrajinského exilu. Vydala jsem o nich potom dohromady sedm publikací. V archivech Slovanské knihovny jsem se seznámila s jejich jmény a díly. Jejich osudy, které byly většinou tragické, mě tak ohromně dojaly, že jsem si řekla, že s nimi musím seznámit naši veřejnost. Vydala jsem antologii Děti stepní Hellady a pak další publikace o Jevhenu Malaňukovi (Pod cizím nebem, 2004), Olehu Olžyčovi (Ikarův pád, 2011), Oleně Telihové (Růže pro Olenu Telihu, 2006), Halje Mazurenkové (Akvarely, 2005), Oksaně Ljaturynské (Cesty, 2008) a Juriji Klenovi. Ještě bych chtěla udělat Jurije Darahana, který byl jeden z prvních, a Oleksu Stefanovyče, aby byla celá škola ukrajinských exilových básníků komplet.
Ty osudy mě ohromily. Třeba osud Halji Mazurenkové, která poslala svou dcerku za babičkou na Ukrajinu a už se s ní do smrti neshledala, protože nemohla na Ukrajinu a její dcera zase nemohla vyjet ze SSSR. Takže Mazurenková dožila sama v Anglii v domově pro seniory.

AS: Takové odloučení rodin byl asi poměrně častý případ, vzpomeňme třeba na Jevhena Malaňuka…

AM: Ano, jeho osud byl také velmi dramatický. Seznámila jsem se s jeho synem, to byl architekt na pražské technice, poznala jsem i jeho paní, oni také chodili na čtení a tak. Malaňukův syn mi vyprávěl o odchodu svého otce od rodiny. Malaňuk bydlel na Moravě, blízko Halase, se kterým se i přátelil. Halas tam měl někde letní sídlo. A jednou, to bylo už v pětačtyřicátém, přijel četník a řekl Halasovi, že postupuje Rudá armáda a jde s ní Smerš, sovětská vojenská kontrarozvědka, a ten zatýká emigranty. Halas, přestože byla noc, okamžitě vyrazil k Malaňukovým. Malaňuk se sbalil a hned odjel, podařilo se mu dostat nejdřív do Rakouska a odtamtud do Ameriky. Jinak by ho určitě zatkli a kdo ví, kde by skončil, nejspíš někde na Sibiři v lágru jako řada jiných. Z téhož důvodu odešla i Mazurenková. Telihová a Olžyč, to byl jiný případ, tam bohužel došlo k tragickým omylům. Olena Telihová u nás byla spokojená. Její otec Ivan Šovheniv byl prvním rektorem Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech, pak se ale dostala pod vliv ukrajinských nacionalistů a vliv Olžyčův.

AS: Jen vás doplním, že všichni byli pod vlivem nacionalistického ideologa Dmytra Doncova.

AM: Ano, to byl jejich vůdce… Ona pod tímto vlivem začala přemýšlet, že se vrátí na Ukrajinu, která byla tehdy obsazená Němci, a že se tam pokusí oživit kulturní život. Rozhodla se pro tento krok i přes to, že ji od toho Malaňuk zrazoval a říkal jí, že je to nesmysl…

AS: Malaňuk byl o dost starší a zkušenější…

AM: Samozřejmě, on přemlouval i Olžyče, i všechny ostatní. Telihová a Olžyč toho ale nedbali, přestěhovali se nejdřív do Polska a potom na okupovanou Ukrajinu, Telihová založila spolek ukrajinských spisovatelů v Kyjevě a začala pracovat jako redaktorka časopisu „Litavry“, ale protože v něm neoslavovala Němce, tak ji zatkli a v únoru 1942 ji i jejího manžela Mychajla Telihu zastřelili v Babím Jaru. Oleha Olžyče, který plnil Doncovovy úkoly v ilegalitě, Němci zatkli v roce 1944 a umučili ho v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. Tihle dva měli z básníků pražské školy nejtragičtější osud.

AS: Naskýtá se otázka, co je vlastně ta pražská škola. Oficiální název skupiny to není…

AM: Název to není, ale oni si tak říkali a pak se to už uchytilo v literatuře jako pražská škola ukrajinských exilových básníků.

AS: Někteří autoři za členy pražské školy označují i některé prozaiky. V poslední dekadě vyšly minimálně dvě antologie tohoto uskupení. V té, která vyšla v roce 2009 v Doněcku, se zmiňuje například jméno Mykoly Čyrského…

AM: Mykola Čyrskyj podle mne do pražské školy nepatří, podobně jako třeba Vasyl Chmeljuk, který šel pod vlivem surrealismu vlastní cestou a potom skončil v Paříži, kde se věnoval malířství.

AS: Vasyl Chmeljuk v Praze přispíval do komunistického časopisu, který si tady ukrajinští emigranti založili, takže ta diaspora byla poměrně pestře strukturovaná. Členové úžeji vymezené pražské školy byli přece jen nacionalističtí básníci.

AM: To byli básníci, kteří hlavně byli zastánci kontaktu s evropskou kulturou a většinou vycházeli z ukrajinského proudu „konce století“. To se týkalo nejen Malaňuka, ale i některých jiných. Byli to však nejenom Evropané, ale také vlastenci, protože všichni chtěli nějakým způsobem pomáhat Ukrajině, cítili nějaký závazek vůči své vlasti, ten byl bohužel někde doveden až k sebeobětování.

AS: Stali se obětí svých ideí?

AM: Propagovali ideu evropanství, ale chtěli také pomáhat své vlasti. Skoro všichni vystudovali technické obory, ve kterých vynikali – přitom ale byli výborní básníci. Z historie si často vybírali téma Kyjevské Rusi jakožto nejslavnější období ukrajinských dějin, skoro všichni měli nějakou báseň věnovanou tomuto období. Historii spojovali s budoucností, protože doufali, že i na té tehdy sovětské Ukrajině dojde ke změně a bude to lepší. Prakticky všichni začínali v armádě Ukrajinské lidové republiky, ale po její porážce se dostali do internačních táborů v Polsku. Tam dostali nabídku našeho prezidenta, Tomáše Garrigue Masaryka, aby se u nás mohli vzdělávat, pracovat a žít. Do Prahy z Vídně přesídlila třeba i Ukrajinská svobodná univerzita, působila tu Ukrajinská hospodářská akademie v Poděbradech, ukrajinské gymnázium v Řevnicích nebo výborné Studio výtvarného umění.

AS: Myslíte, že tato generace dokázala v Československu zprostředkovat nějaký pohled na Ukrajinu, nebo to spíš byla marginální skupina, která nepřekročila hranice svého etnického ghetta?

AM: Ty kontakty s českou intelektuální veřejností moc velké nebyly. Proto tu třeba ve třicátých letech nevzbudily moc velký zájem protesty proti ukrajinskému hladomoru. Dá se říct, že ty exily tvořily svá území, dosti pevná a svébytná, uzavřená do sebe. Malaňuk byl v tomhle výjimečný, stýkal se s Františkem Halasem, vyměňovali si dopisy. Psal si třeba i se Svatoplukem Macharem. Jinak tomu bylo v případě exilu vědeckého, třeba Dmytro Čyževskyj se v českém vědeckém světě dobře uplatnil (pro zajímavost lze uvést, že v loňském roce vydalo nakladatelství Filosofia Čyževského esej K Labyrintu světa – pozn. red.). Ukrajinští vědci byli členy českých spolků. Literárního exilu se ale tohle netýkalo.

AS: To bylo asi dané tím, že tady nechtěli být natrvalo, že počítali s návratem, nebyla to jejich priorita.

AM: Ano, nebyla to jejich priorita, to je přirozené.

MT: Jejich literární aktivita také směřovala výhradně k Ukrajincům, dovnitř národa…

AM: Ano, tady jde o slavnou historii Ukrajiny, spjatou s budoucností, s vizí budoucnosti, vlastenecké pocity, smutek po vlasti a tak dále. To byly jejich převládající pocity. Nezapomeňme, že básníci jsou ze všech nejvíc spjati se svým prostředím. Proto se cítili oproti jiným vrstvám nejvyděděnější a nejvykořeněnější.

AS: Byly tu mezi literáty v rámci ukrajinské emigrace nějaké třenice? Kdyby se třeba Olžyč potkal s Chmeljukem, co by si tak asi řekli?

AM: Ničeho podobného jsem se nedopátrala, naopak členové pražské školy drželi velice silně pohromadě, scházeli se, četli si své básně navzájem, byli členy spolků, ale že by mezi sebou měli nějaké rozepře, o tom nevím, myslím, že k tomu nedocházelo.

MT: Víte, že dnes na Ukrajině Bulgakova někteří publicisté označují za ukrajinofoba? Spisovatelka Oksana Zabužková napsala článek o tom, že dům, kde se v Kyjevě nachází jeho muzeum, by se neměl nazývat dům Bulgakova.

AS: Ten dům totiž Bulgakovově rodině nepatřil. Jeho původního majitele, architekta a potomka starého kozáckého rodu, který se jmenoval Vasyl Lystovnyčyj, popravila v roce 1919 Čeka. Podle Zabužkové je Bílá garda vlastně koloniální román, psaný z pohledu kolonizátora…

AM: Jistě, Ukrajinci tam rozhodně nejsou ve středu pozornosti. Skvěle je tam ale vylíčen ten chaos doby, kdy se Kyjev stal nástupištěm různých armád a útočištěm běženců z celého carského Ruska, to je tam velice plasticky zachyceno.

AS: Vraťme se k ukrajinské emigraci. Když se zpětně podíváme na autory pražské školy, můžeme řadu z nich označit za pravicové radikály. Nakolik by se tenhle aspekt měl zdůrazňovat při popularizaci jejich tvorby? Jak s tímhle temným dědictvím naložit?

AM: To já vlastně nevím. Jejich politické názory nejsou součástí jejich díla. Oni byli tvůrci a psali, všechno řekli ve svých básních. A z jejich básní vůbec nevyplývá, že by byli nacionalisté, naopak.

MT: Vy jste zmiňovala Obec překladatelů, kde jste dosud činná. Jak se ale překladatelské organizace během vašeho života vyvíjely?

AM: V roce 1968 mě Jaroslav Seifert přijal do překladatelské sekce Svazu československých spisovatelů, protože jsem získala nějakou cenu. V době normalizace jsem byla v ústraní, až pak v roce 1991 jsem se stala jedním ze zakládajících členů stávající Obce překladatelů, nechtěla jsem ale žádné funkce. Vedu jen Klub rusistů, kde děláme během roku tři až pět přednášek, jinak jsem ale nikam, ani do výboru a podobně, nechtěla, protože mám i jiné aktivity, jsem mimo jiné členkou PEN klubu, kde také mívám čtení. Vedu také Pražskou sekci Mezinárodní společnosti pro vědu a umění, to je organizace, kterou na konci padesátých let založili v Americe naši exulanti, mezi nimi například Rafael Kubelík. Jejich cílem bylo uchovat v exilu naši vědu a kulturu. Pořád ještě funguje, dokonce třeba v Austrálii. Jejími členy jsou hlavně cizinci, kteří se zajímají o českou a slovenskou problematiku. Každé dva roky se koná kongres, kde se přednášejí referáty, a předloni jsem na program zařadila pražskou školu ukrajinských básníků. Kongres se konal v Bratislavě a přijeli tam i ukrajinisté z Prešova. Letos má být kongres v červenci v Praze, bude to zároveň oslava 60. výročí organizace. Navážeme tak trochu na sokolský slet, který bude na konci června.

MT: Plav je časopis překladatelský, proto bych se ještě jednou vrátil k Obci překladatelů. Co jste si od ní slibovala, když jste ji spolu s dalšími zakládala?

AM: Upřímně řečeno jsem si neslibovala vůbec nic (smích). Je to myslím dost konzervativní organizace, která jde svým tempem, jsou tam i nějaké kliky, jak to v našich společnostech a organizacích bývá, takže má taky svoje problémy. Teď tam trochu vstupují mladí, tak to možná nějak změní, ale nevím, jak to bude vypadat.

MT: Já jsem tam nedávno vstoupil, ale na valné hromadě jsem nebyl.

AM: No vidíte (smích). Já jsem tam byla, přišla tam i nějaká mladá krev, ale jak říkám, je to taková stabilní organizace, v níž bohužel jsou i svoje kliky, takže opatrně, nečekejte od toho nic příliš výbojného. Nové náměty jsou v každém případě vítány.

AS: Spíše než co můžeme čekat, je tu otázka, co můžeme nabídnout.

AM: Ano, já jsem to přesně takhle chápala, když mě zvolili předsedkyní Klubu rusistů. Tam jsem zavedla setkání, odborné přednášky, kde se hodnotí překlady, informuje o novinkách a podobně. Jako hosty zvu také překladatele, aby mluvili o svých dílech. Jsme ale jediný klub v Obci překladatelů, který tohle provozuje, jinak tam jsou jenom nějaké jazykové kurzy, ale něco podobného, na akademické úrovni, to ne.

MT: V rozhovoru, který vyšel v časopise Host v roce 2011, jste říkala, že dáváte přednost ruské klasické literatuře, kdežto většina překladatelů té současné. Například populární spisovatelé Vladimir Sorokin nebo Viktor Pelevin jsou vám vzdálení. Dokázala byste podobnou dělicí linii provést i v ukrajinské literatuře? Sledujete pořád novinky z Ukrajiny?

AM: Z ukrajinské literatury mám jako čtenářka ráda Oksanu Zabužkovou, ta se mi velice líbila. Totéž platí i pro Valerije Ševčuka. Samozřejmě jsem byla i na autorských čteních dalších současných spisovatelů. Psala jsem také recenzi na antologii Ukrajina, davaj, Ukrajina! Seznámila jsem se také s básníky ze skupiny Bu-Ba-Bu – Jurijem Andruchovyčem, Viktorem Neborakem a Oleksandrem Irvancem, kteří tady byli těsně po roce 1989. Napsala jsem o nich do Literárních novin, recenzovala jsem jejich díla, chodili jsme spolu do hospod. Ohromně dobře jsme se bavili.






© 2005 občanské sdružení Splav!