Plav
aktuální číslo




Život jako umělecký projekt

Miroslav Tomek

Dmitrij Aleksandrovič Prigov. Můj milý, jdeš-li v létě Ruskem: výbor z díla.
Z ruských originálů přeložili Tomáš Glanc, Hana Kosáková, Alexandr Jeništa, Linda Lenz, Václav Magid, Alena Machoninová, Radka Rubilina a Jakub Šedivý.
1. vydání. Praha: Národní knihovna České republiky – Slovanská knihovna, 2017. 326 stran.
 

Český básník a performer Patrik Linhart o Prigovovi napsal, že nad jeho dílem zůstává našinec i cizinec zlomený jako pstruh. [1] V té době u nás bylo z Prigovova díla známo jen velmi málo. Od října minulého roku se ale může jako pstruh zlomit každý. Slovanská knihovna pod titulem Můj milý, jdeš-li v létě Ruskem vydala obsáhlý výbor jeho poezie a prózy. Svazek k vydání připravil Tomáš Glanc, přední český rusista a popularizátor ruské kultury – kromě něj se ovšem na vzniku knihy podílelo dalších sedm překladatelů.
Pečlivě zpracovaná publikace má přes tři sta stran, a zdálo by se proto, že výběr to bude reprezentativní – ve skutečnosti však jde jen o nepatrný zlomek z autorova nedozírného díla. Prigov totiž za svůj život napsal více než 35 000 básní. To může vyvolat otázku, zda snad autor nebyl výstřední grafoman. Nic ale není dál od pravdy.
Zopakujme znovu jeho jméno – Dmitrij Alexandrovič Prigov. Básník si totiž přál, aby ho jako autora vždy jmenovali celým jménem včetně otčestva – chápal to jako značku svého uměleckého projektu. Původně sochař a malíř přišel v 60. letech do styku s moskevským literárním undergroundem a kromě výtvarného umění se začal věnovat i poezii a performancím. Spolu s básníky Lvem Rubinštejnem a Vsevolodem Někrasovem, s nimiž se znal a přátelil od 70. let, se stal jedním ze zakladatelů ruského konceptualismu. Necháme-li mluvit samotného autora, konceptualismus znamená, že strategie, kulturně-estetické jednání (…) a gesto dominují nad textem jakožto jednotlivým výsledkem tohoto procesu. [2] Konceptualismus byl pro něj i pro jeho undergroundové kolegy, mezi něž patřil i u nás hojně překládaný Vladimir Sorokin, způsob, jak si udržet odstup od obsahu tvorby a namísto toho rozvíjet především formu a proces.
Svá hlavní díla napsal v 70. letech. Měl jsem možnost na sovětském mýtu rozpracovat základní rysy své poetiky, které jsem pak přenášel na práci s jakýmkoliv jazykem či diskursem, říká. [3] Prigov jako by se snažil potlačit jakýkoliv projev své vlastní osobitosti a autorské poetiky ve prospěch chrlení stále dalších a dalších textů podle dopředu promyšleného plánu. Podle svědectví současníků vynikal pílí a cílevědomostí – tento představitel ruské bohémy prý mimo jiné nikdy nepil a nekouřil.
Později, zvláště od počátku 80. let, si zkusil práci s celou řadou autorských jazyků a diskursů. Psal jsem jako básník lidově patriotický, liberálně demokratický, jako zločinec kriminálník, jako homosexuální estét, autor lesbický, žensky lyrický a samozřejmě i hypersovětský, mohl Prigov říct v roce 2002, kdy už byl autorem desítek tisíc básní. [4]
Zatímco v 70. letech se pohyboval v prostředí undergroundu a bytových literárních večerů, od doby perestrojky si začal získávat stále širší uznání. Po rozpadu Sovětského svazu byl už doslova žijícím klasikem. Přesto neúnavně vystupoval, psal a neváhal si také osvojovat nové umělecké prostředky.
Občas se dostával do groteskních situací, jako když mu ruská spisovatelka Taťána Tolstaja v roce 2003 během televizní debaty zarecitovala jeho vlastní báseň o Benátkách a tvrdila, že ač jí jeho tvorba příliš neimponuje, v této básni spatřuje skutečnou poezii, v níž autor předvedl nezvykle hluboký cit pro ženskou duši. Na to jí Prigov odvětil, že pro ženskou duši žádný cit nemá, má však cit pro určitý typ ženského literárního jednání. [5]
Český výbor z jeho tvorby začíná ranou básní Kulikovo pole, která se vrací se k bitvě, v níž Rusové roku 1380 porazili tatarská vojska. Celou situaci přitom pozorujeme z pohledu „básníka demiurga“ rozhodujícího o rozestavění vojsk i o výsledku srážky. Kniha pochopitelně čtenáři nabízí také nejznámější autorovy básně – především cyklus Apoteóza policajta, v němž se básník převtěluje do osoby strážce pořádku, střežícího ideální střed světa, město Moskvu. Neméně slavná je série nekrologů napsaných ve stylu sovětského tisku z přelomu 70. a 80. let. Prigov tu nejprve pohřbí několik ruských literárních klasiků a nakonec dodá, že:

Ústřední výbor KSSS, Nejvyšší sovět SSSR a sovětská
vláda s hlubokým zármutkem oznamují, že 30. června roku
1980 ve městě Moskvě ve věku čtyřiceti let žije Dmitrij
Alexandrovič Prigov. (51)

Jazyk sovětského tisku 80. let se často stával předmětem podobného absurdního přetváření i mezi těmi občany, kteří v tom nespatřovali žádné zvláštní umění, spíše přirozenou reakci na jeho těžkopádnou a neživotnou strukturu. 
Poezie nebyla jedinou Prigovovou tvůrčí činnosti. Rád o sobě říkal, že je „kulturní pracovník“. V knize proto najdeme i rozsáhlé ukázky z jeho neméně originální prózy, v níž uplatňoval obdobné tvůrčí postupy, jako při psaní básní. Ilustrační černobílé fotografie čtenáře seznámí také s autorovými uměleckými objekty i rukopisy.
Svazek obsahuje také několik literárněvědných studií. Ty, spolu s krátkým biografickým nástinem, jehož autorem je Tomáš Glanc, ediční poznámkou a seznamem pramenů pro překlad dotvářejí dojem dotažené, po všech stránkách promyšlené publikace.
Dodejme ještě, že autor Prahu díky přátelství s básníkem Viktorem Pivovarovem dvakrát navštívil. V roce 2004 tu dokonce s velkým úspěchem vystoupil. Naše hlavní město zanechalo v jeho poezii svou stopu, například v podobě následujících veršů:

V Praze je těžké psát básně
I tak je tam všechno tak krásné
A proto v Rusku spíše
nejkrásněji se píše (99)

Je proto překvapivé, jak dlouho Prigov zůstával na okraji zájmu českých překladatelů i čtenářů. Až roku 2016 vyšly ukázky z překladů v časopise Revolver Revue. V létě 2016 pak v Letohrádku Hvězda proběhla výstava Havel–Prigov a česká experimentální tvorba. Recenzovaná kniha je tedy počinem, který má potenciál otevřít českým čtenářům nové a netušené poetické obzory.

Poznámky:

1. Linhart, Patrik. „Tomáš Glanc, Souostroví Rusko. Ikony postsovětské kultury“. A2. 23. května 2012, s. 28. [Zpět]
2. Kulakov, Vladislav. „Udovolstvije ot teksta“. Lenta.ru. 5. listopadu 2005. 22. dubna 2018. <https://lenta.ru/articles/2015/11/05/prigov75/>. [Zpět]
3. Gonik, Taťana. „Prigov vypolnil plan po sticham“. BBCRussian.com. 17. října 2002. 22. dubna 2018 <http://news.bbc.co.uk/hi/russian/entertainment/newsid_2337000/2337101.stm>. [Zpět]
4. Tamtéž. [Zpět]
5. Prigov, Dmitrij. „Škola zloslovija“. Kultura. 3. září 2003. 22. dubna 2018 <https://www.youtube.com/watch?v=nJsPCWEujhY>. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!