Plav
archiv




Vraťme se k imaginaci a spiritualitě

Rozhovor s Adamem Borzičem

Šéfredaktor obtýdeníku Tvar pro Plav přemítá o významu okultistických, hermetických či magických tradic pro literární a obecněji umělecké dějiny Evropy. V rozhovoru jsme se dotkli renesance, moderního umění i úlohy „skrytých věd“ a odlišné spirituality v československé první republice nebo za pozdní normalizace.
 

Antonín Handl: Téma okultismu se často spojuje s odlišným věděním, nenormovaným způsobem poznávání světa. Také proto jde o téma velmi široké. Mě osobně oslovuje například motiv jistého přecházení „na druhou stranu“, přes pomyslnou hranici; jak odlišná zkušenost, tak například jiný náhled na vzdělávání. Nacházíte nějaký stěžejní motiv, který by pomáhal se v té mnohosti vyznat?

Adam Borzič: Určitě jeden z těch společných motivů je představa, že ona „běžná“ realita skrývá ještě nějaké další odkazy, že je v ní další, metafyzický rozměr, skrytá dimenze. Různí autoři zajisté budou mít různé světonázory, mohou být například panteisté, nebo třeba i věřící křesťané, buddhisté, to víceméně závisí na individuálních světonázorech. Případně si, tak jako Aleister Crowley, vytvoří vlastní náboženský systém. Ale například v rámci „magie chaosu“ známe také již ateistické formy, které stojí na úplném popření teistického základu, božské dimenze. Přes to všechno vnímají realitu jako mnohočetnou, dynamickou, bohatou, sdílí představu, že za běžným, každodenním, měřitelným poznáním se skrývá nějaká hlubší rovina bytí. To bude asi shodný prvek všech těchto tradic.
Další rozměr, shodný pro okultismus v různých podobách, bude jistý ezoterní aspekt, tedy že půjde o poznání, které je přístupné spíše menšině nežli většině, že ani z povahy věci nemůže být přístupné většině, protože vyžaduje hluboký trénink vůle, smyslů, imaginace. Vedle toho je v těchto tradicích gnosis obvykle spojená s nějakou praxí, nejedná se výlučně o teorii – respektive jde o teorii ve smyslu aktivního nazírání, nikoli jen o nějakou kosmologii nebo teologii, vždy je s ní totiž spojená nějaká duchovní praxe: od astrálních cest přes změněné stavy vědomí nebo snahy ovlivňovat realitu prostřednictvím vlastní vůle až po nějaké parapsychologické jevy. Také proto není snadné odlišit, co je šarlatánství a co je v daných tradicích zajímavé nebo autentické. Také bych připomenul, že jde o proud velmi starý, přítomný od počátků lidstva, a v západní tradici je sice dlouhodobě potlačovaný monoteismem, ale stále je přítomný vskrytu a občas se noří na povrch – například v období renesance, kdy by se dalo říci, že tento způsob myšlení na dvě staletí do jisté míry ovládne veřejnou kulturu. V nedávném Tvaru jsme měli rozhovor s historikem, který se věnuje Martinu Lutherovi, a ten uváděl, že v Lutherově době bylo běžné, aby protestantští i katoličtí duchovní věřili v nějakou podobu magie, alchymie, kabaly. Otázka vlivu těchto myšlenkových tradic na evropské myšlení je dosud vesměs nezmapovaná, svým způsobem utajená kapitola a myslím, že by si zasloužila pozornost intelektuálů. Je například zajímavé, že první, kdo formuluje důstojnost a nezávislost člověka a dnešní chápání lidství, je mág Pico della Mirandola, nebo že Paracelsus, zakladatel experimentální medicíny, je současně autorem pojednání o meluzíně.

AH: Pokud jde o soudobé umění, v čísle se dotýkáme například uměleckých a kultických skupin, které se objevily v Británii v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ty propojovaly prvky kultu s krajním individualismem a odporem k jakýmkoli autoritám, jednalo se do značné míry o trénink, cestu za naprostým osvobozením. Domnívám se, že v řadě případů lze navíc vidět okultní cestu jako jeden ze způsobů, jak zavrhnout umělecké tradice a vůbec to, co je považované za tvorbu jak v hudbě, tak kupříkladu ve výtvarném umění. Dá se říci, že okultistické myšlení v umění a literatuře bylo jedním ze způsobů, jak se vymezit vůči stávajícímu vzdělávacímu systému a dosavadním pravidlům tvorby?

AB: Určitě. Už od začátku existuje velmi silné propojení mezi literaturou a okultní tradicí. Je třeba zdůraznit například Rimbauda, u kterého víme jistě, že byl ovlivněn Eliphasem Lévim, významnou postavou magie. Na celý surrealismus bude mít silný vliv zkoumání magie a alchymie. Situacionisté v šedesátých letech se sice budou formálně hlásit k ateismu a radikální levici, ale ve svých performancích budou navazovat na magii a na „příčné vědy“, na ezoterní způsob myšlení. Zřetelně můžeme vysledovat vliv antroposofie na Mondriana a ještě více na Kandinského: oba čerpají z různých dobových okultních proudů.
Vy v čísle máte například Sparea. U něj je zase zcela očividná blízkost k začínajícímu surrealismu, ke kterému se Spare dostává sám; nebyl nejspíš příliš vzdělaný, pravděpodobně nové dobové trendy neznal, možná trochu Freuda, ale není to stěžejní. Ostatně se mu někdy přezdívá „Einstein magie“, zdá se totiž, že si všechno v podstatě vymyslel po svém. Už v moderně, u Baudelaira, Nervala a dalších je tedy první vlna této fascinace. Následuje samozřejmě Huysmans a dekadentní linie, fascinace byla ale přítomná také v avantgardách, které máme tendenci vnímat jako prosté tohoto rozměru: ve futurismu, pak samozřejmě v surrealismu. Významnou postavou, u které se sbíhají tyto různé linie kulturního vývoje, je Alejandro Jodorowsky, ten od šedesátých do osmdesátých let současně působí jako radikální umělec a rozvíjí svou myšlenku psychomagie.
Myslím, že tento přístup k realitě, který můžeme pro zjednodušení nazvat magickým, bude pro umělce vždy inspirující už jen tím, že objevitelsky a nekonformně překračuje běžnou realitu, podobně jako tak činí svým způsobem drogy, jisté formy otevřené sexuality a podobně. Magie proto bude vždy zajímavá, i kdyby se jednalo o „pouze“ estetické chápání magie – byť v umění nebo v magii se málokdy dají takto přísně od sebe oddělovat jednotlivé roviny. I současné umělecké performance můžeme vyvozovat z určitých rituálních aspektů.

AH: Dá se tato tradice najít také v českém prostředí, například v devatenáctém století? Tam se samozřejmě nějaké magické nebo okultní motivy dostaly i do populární literatury, ale mě by spíše zajímal význam „podzemních“ spolků, do jisté míry tajných organizací, vzdělávacích a jiných. Zda měla i tato sféra nějaký sledovatelný význam pro tehdejší kulturní – a do jisté míry i politickou – emancipaci.

AB: Právě proto, že se pohybujeme na hranici něčeho, co je skryté, utajené, je nesmírně těžké sledovat dějinný vývoj těchto proudů. Víme spíše o jednotlivcích – například o Otokaru Březinovi, Jiřím Karáskovi ze Lvovic, víme, že k okultismu do jisté míry inklinoval Karel Hlaváček, o vlivu na symbolistickou literaturu a dekadentní generaci. Podobně řada lidí, kteří se angažovali v procesu národního uvědomění, měla vazby na Svobodné zednáře a zednářství sehrálo velkou roli také při budování prvorepublikového étosu. Dnes by nám připadalo absurdní, aby šla skupina mágů za Zemanem a něco po něm chtěla nebo mu nabízela, přitom víme, že význační prvorepublikoví mágové se vydali za Benešem a nabízeli mu, že se pokusí magií zastavit Hitlera, což mohli mimo jiné proto, že sám Beneš byl zednář.
Za první republiky měly skupiny hermetiků poměrně velký význam při tvorbě kulturního prostředí. Těžko se ale hledá nějaký společný motiv. Doporučuji výbornou knihu Ivana Štampacha Tušili světelné záplavy, která vyšla v roce 2001 a podle mého nebyla dostatečně reflektovaná. Štampach se v ní vrací ke spiritualitě na přelomu století, za první republiky a jejího konce, k jejímu vztahu k umění; jednou z centrálních postav tam je již zmíněný Březina, dále František Bílek nebo Josef Váchal.

AH: Mě napadlo vrátit se k té české národně-emancipační tradici mimo jiné proto, že česká kulturně-politická scéna měla často sklon – v období, kdy byla vyloučená z veřejného života – sestoupit do oné pověstné „nepolitické“ politiky či apolitičnosti, do kulturně-vzdělávací roviny s přítomností polooficiálních až tajných spolků. Zajímalo by mě, jestli něco takového lze sledovat také za normalizace, za rozvoje „paralelních společností“.

AB: Za prvé musím poznamenat, že mě vyloženě uvádí do varu móda rozšířená mezi některými mladými levičáky, kdy se hermetismus nebo esoterismus vnímá automaticky jako inherentně „fašistický“. Je to nechutné už proto, že téměř všichni čeští hermetici a okultisté byli nacisty tvrdě pronásledováni. Celá tato kulturně a intelektuálně podnětná scéna je za druhé světové války potírána, její představitelé končí v koncentračních táborech; nacismus totiž sice inklinoval k určitému esoterismu, ale tím spíš ničil existující, „konkurenční“ proudy. Po válce přichází rok 1948 a s ním druhá fáze pronásledování, tentokrát ze strany nového, komunistického režimu. Jsou zrušeny zednářské lóže, zakázaná antroposofie, všechny tajné společnosti, hermetismus zažije – byť ne tak krutě jako za nacistů – vlastně znovu totéž a musí ustoupit vysloveně do podzemí, do undergroundu. A tím se ta tradice víceméně rozpadne. Určité spolky budou samozřejmě nadále přežívat a pěstovat své vědění, poznání – jejich práci velmi záslužně mapuje Dokumentární centrum českého hermetismu. Kontinuita se přesto vesměs přetrhne; až v šedesátých letech vystoupí tyto proudy trochu na povrch, ale v sedmdesátých a osmdesátých letech už se jedná spíše o samostatně fungující ostrůvky. Například jeden komunistický ministr školství, jmenoval se František Kahuda, byl příznivcem hermetismu a pozůstalé české hermetiky se snažil chránit. Vznikl tehdy například výzkum v oblasti parapsychologie, psychotroniky a podobně, schovávalo se to za pseudovědecké nebo „novovědecké“ metody.
Velkou roli sehrával profesor Nakonečný, velká postava dějin českého hermetismu a znalec magie. Další takový ostrůvek, spíše už samostatný, spojený s disentem, a nikoli chráněný Kahudou, byl okolo legendárního nakladatele a básníka D. Ž. Bora neboli Vladislava Zadrobílka, jehož nakladatelství Trigon patří v této oblasti mezi nejlepší. V rámci Charty a disentu také najdeme jistou sympatii k těmto způsobům myšlení; významnou osobností tohoto proudu byl například Zdeněk Neubauer, který k hermetickým tradicím očividně tíhl. Dokonce u Václava Havla, jak si můžete přečíst například v knize Václav Havel od Martina C. Putny, lze vidět určité sympatie k těmto myšlenkovým proudům.
Další skupinou, kde se podobné myšlení udržovalo, byť spíše v estetické rovině, jsou pak opět surrealisté. V této souvislosti musím zmínit Jana Švankmajera, jejich nejvýznačnějšího představitele, v jehož díle jsou magické a okultní prvky zřetelné: ostatně jeho již porevoluční Lekce Faust je vlastně uchopení faustovské legendy s použitím faustovských grimoárů a dalších pojednání o magii. Abych to tedy shrnul, určitý překryv nejspíš bude především v metodách skrytí, které se rozvinuly v rámci hermetické tradice, jelikož její představitelé byli mnohdy pronásledováni, a jejich metody mohly být inspirací také pro politické a jiné spolky, které čelily tlaku autoritářského režimu.

AH: Pokud jde o současnou situaci, po roce 1989 došlo k uvolnění, během let vidíme, že hermetická nebo okultní literatura zhusta vychází, předpokládám, že některé spolky se obnovily… Nacházíte na dnešní scéně nějakou výraznější inspiraci, nějaký svébytný okultní motiv, který by obohacoval současnou kulturní – a nejen kulturní – scénu?

AB: Teď vám odpovím jako člověk, který k těmto tradicím a způsobům myšlení tíhne. Podle mého už není na místě hledat odpověď v nějakých spolcích. Jistě jsou: obnovili se zednáři, Martinisté, určitě existují tajné, magické lóže, ale podle toho, jak jsem některé mohl alespoň zdálky poznat, nevěřím, že tam je třeba hledat to nejzajímavější – jakkoli tam samozřejmě potkáte velmi zajímavé lidi. Dnes je myslím silné individualističtější pojetí. Kolektivní, komunitní étos, který byl za první republiky, už na této scéně není tak silný. Na druhou stranu jisté inspirace vidíme, například na levicově-anarchistické scéně je velmi oblíbený Hakim Bey, autor konceptu dočasných autonomních zón, kterými se do jisté míry inspirovalo například autonomní sociální centrum Klinika a projekty tohoto typu. Bey je přitom současně vynikající americký okultista, znalec súfismu, mystiky, magie, alchymie, a je autorem nesmírně pozoruhodného projektu, „zeleného hermetismu“, kdy aplikuje tyto tradice na současnou situaci a kombinuje ji s ekologickým akcentem. Příští rok vyjde kniha, kterou jsem napsal s Ondřejem Slačálkem a Olgou Pavlovou – srovnáváme v ní Alexandra Dugina a Hakima Beye, zaujalo nás totiž, že tyto dva politické protipóly jsou hluboce ukotvené v okultních tradicích.
Když už jsem zmínil knihu a Beye, tak ať zmíníme také nějakého „záporáka“: Dugin je jedna z hlavních postav současného neofašismu, ruského silně nacionalistického populismu, a současně jej znatelně ovlivnily různé okultní interpretace. Jedná se o prvky v jeho myšlení velmi podstatné, jakkoli navenek působí spíše nenápadně. Bavíme se tedy o tématech, která se neustále vracejí, znovu objevují, vynořují. Ostatně jsme s přáteli nedávno na AVU udělali veřejný rituál Invokace Érota při otevření Brány magického socialismu, kdy jsme si hráli s motivem napojení emancipačních politických idejí na magickou představivost. Osobně se domnívám, že právě touto cestou může být nyní magie, její inspirace, motivy, opět nosná ve veřejném prostoru: cestou performativní, veřejnou a skrze emancipační ideje. A naopak, když už jsem zmínil chystanou knihu, je otázka, zda například levice, která je vůči pravicovému populismu jednoznačně v defenzivě, nepotřebuje objevit jistou spiritualitu, již podle mého názoru zoufale postrádá.
Celosvětově je pak dosud velmi vitální Thelema čili směr vycházející z Aleistera Crowleyho, dále Wicca, tedy novopohanské hnutí blízké feminismu, rovněž pak proudy křesťanského esoterismu, často méně skandální, ale možná tím hlubší a zajímavější. Naproti tomu bych řekl, že magie chaosu, která byla nesmírně přitažlivá v osmdesátých letech, už spíše slábne. Především je jednoznačné, že umělecká díla vycházející z těchto tradic budou vznikat nadále. A nemusí rozhodně jít jen o literaturu: všimněte si, jak často se v současné seriálové produkci, mezi velkými a kvalitními seriály, objevuje motiv magie: v seriálu Tabu najdeme silný motiv africké magie jako emancipační síly, případně britský seriál Jonathan Strange a pan Norrell podle vynikající knihy Susanny Clarkové. Nebo si vezměte módu Harryho Pottera, kdy je v adaptacích i předlohách přítomná spousta magických a magii příbuzných motivů. Překvapuje mě, že se tento výskyt více nezkoumá, měli bychom si přece pokládat otázku, proč jsou v současné populární kultuře natolik prominentní právě magické motivy. Je otázka, jestli to nesouvisí s pocitem omezené, svázané imaginace – ale to je téma spíše na pečlivou sociologickou studii.






© 2005 občanské sdružení Splav!