Plav
archiv




Úvodník

Milé čtenářky, milí čtenáři,
15. listopadu 2017 byl po třiceti letech samovlády svrhnut ze zimbabwského prezidentského křesla Robert Mugabe. Po jeho odchodu zůstalo v subsaharské části afrického kontinentu u moci už jen několik málo posledních samozvaných patriarchů, satrapů, politických dinosaurů, kteří okolo sebe vytvořili atmosféru konstantního strachu, jíž svírají svůj lid. Jedním z nich je Kamerunec Paul Biya, jenž vládne od 8. listopadu 1982. Jeho země se od té doby nezměnila v žádném ohledu; problémy, které jeho národ souží již od koloniální éry, se pouze znásobily a krize prohloubily.
Dalším z aspektů rozvracejících kamerunskou společnost je její nezdravá provázanost s bývalou koloniální mocností, Francií, jakožto kulturním vzorem a politickým i ekonomickým spojencem. Dekolonizace totiž pro drtivou většinu subsaharských kolonií nepředstavovala vysněnou svobodu, ne nadarmo se již od sedmdesátých let minulého století mluví o neokolonialismu. Tyto bývalé kolonie zůstaly na evropských státech v mnoha ohledech závislé. V několika textech tohoto čísla narazíme na implicitní, ale i explicitní kritiku právě tohoto vztahu nadřazeného a podřízeného.
Autoři, které v Kamerunských listech naleznete, psali ve jménu urovnání kulturních neshod a zmírnění sociální nerovnováhy ve své zemi. A ačkoli jsou jejich texty značně různorodé, každý z nich přispěl k určitému osvobození ducha kamerunského lidu a dopomohl k sebeurčení jeho literatury. Za svou snahu někteří zaplatili vysokou cenu. Mongo Beti vystupoval proti oběma posledním kamerunským prezidentům a více než půl života strávil v exilu, Patrice Nganang byl na konci roku 2017 vězněn, protože se o Biyovi vyjádřil negativně v jednom článku. Vězte: Nečeká vás snadné čtení.
V příštím čísle staneme před devíti branami temného království ve snaze proniknout k jádru temných a okultních sil.

Vojtěch Šarše






© 2005 občanské sdružení Splav!