Plav
archiv




Binetovy láskyplné fragmenty (post)strukturalistického diskursu

Eva Lehečková a Jakub Jehlička

Binet, Laurent. Sedmá funkce jazyka.
Z francouzského originálu
La septième fonction du langage (2015) přeložila Michala Marková.
Praha: Argo, 2017. 376 stran.
 

Laurent Binet došel věhlasu už svým prvním románem HHhH (2010, český překlad v témže roce vydalo Argo), v němž se zapamatováníhodným způsobem snažil o zprostředkování atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha mezinárodnímu publiku tak umně, až na jednu stranu získal Goncourtovu cenu za prvotinu, na stranu druhou podnítil vznik naprosto zapomenutelného filmového počinu jménem Smrtihlav. Z této pozice se mohl nadále celkem pohodlně zaměřovat na historické romány ukotvené ve vypjatých okamžicích dějin. To, že se místo toho rozhodl nadále prozkoumávat již první knihou uvedené téma vztahu skutečnosti a fikce a nabídl nám k tomu Sedmou funkci jazyka (originál vydalo nakladatelství Grasset v roce 2015), je samo o sobě zázrak a potěšení.
Na první pohled může Binetův nový román působit jako typický představitel kategorie „thriller na léto“. Odkazuje k ní rádoby obvyklý výkřik na obálce, totiž konspirační thriller mezi Danem Brownem a Romanem Jakobsonem. O standardní letní čtení jde ale jen zdánlivě – knihu ocení především čtenář, jehož rozhled zahrnuje obě zmiňovaná jména. Jeden pól škály, na níž se kniha rozkládá, tvoří světová ikona mysteriózních thrillerů, druhý široké veřejnosti neznámý, ale jednoznačně též celosvětově významný proponent strukturalismu, rozpínající svou tvorbu mezi Evropu a Ameriku. Pozorné čtení propagačního sloganu tak odhaluje vtipnou asymetrii. Naprostá většina účinků Binetovy knihy vyvěrá z podobně absurdních spojnic a nekončící hry na to, které ze skutečností a souvislostí jsou, či nejsou, respektive mohou, či nemohou být reálné, aniž by se tato hraniční hra proměnila v bolestivě výsměšné panoptikum.
Uvedený kontrast se na základní úrovni utváří mezi standardním syžetem mysteriózního románu a prostředím akademické filosofie, v němž je zasazen jeho děj. Expozice nachází jejich přirozený průnik v reálných událostech: roku 1980 v Paříži, která právě žije nadcházejícími prezidentskými volbami, umírá po střetu s dodávkou největší literární kritik 20. století Roland Barthes. Zdánlivě banální incident spouští řetězec výše naznačených absurdních asociací. Byl Barthes zavražděn? Jakou roli v tom sehrál François Mitterand, Rudé brigády, bulharská rozvědka napojená na Julii Kristevovou, milenci Michela Foucaulta, Umberto Eco (který není tím, čím se zdá být) či prostořeká Judith B.? Vedle nich v románu defilují zástupy dalších prominentních postav filosofie, sémiotiky, literární teorie a lingvistiky oné doby, někdy více, někdy méně coby chodící synekdochy (např. bílá košile Bernarda Henry-Lévyho nebo ejznštejnovské kučery Romana Jakobsona).
Vyprávění se odvíjí chronologicky, strukturováno je geograficky, místy, v nichž se odehrává (Paříž, Ithaca, Benátky, Boloňa), do nestejně dlouhých úseků. Binet je znalcem svých prostředí, mezi nimiž vyniká zejména topos pařížských univerzit, a to zvláště v podmanivém kontrastu mezi svobodomyslnou, ale pořád staromilsky evropskou Sorbonnou (včetně nejdivočejší pařížské inkarnace univerzity ve Vincennes) s americkou Cornellovou univerzitou, kde jedna zápletka románu vrcholí v intelektuální tradicí nezatížené, mladistvé atmosféře (We don’t need Derrida, we have Jimi Hendrix!).
Hybatel dění je analogický jiným příspěvkům k žánru: tajuplná sedmá funkce jazyka, rozšiřující Jakobsonových šest funkcí jazyka uplatňovaných při komunikaci. Sedmá funkce je funkce magická neboli zaklínací, tj. doslovné zhmotnění austinovské performativní výpovědi, při níž samotný akt jazyka mění okolní svět. V Binetově románu tato magická formule s účinkem hitchcockovského macguffinu představuje trumf v politickém souboji v nejvyšších patrech i zbraň hromadného ničení. Není proto divu, že po ní prahne sémiotická elita (pro)následovaná prototypickou detektivní dvojicí hlavního vyšetřovatele-detektiva Bayarda a sémiotika z Vincennes-odborného poradce Simona, kteří se v průběhu románu přetahují o role Sherlocka a Watsona. V dalším plánu pak je sedmá funkce poťouchlým výsměchem zaumné terminologii (post)strukturalismu. Nesrozumitelní a od reality odtržení filosofové drží k sedmé funkci za hradbou svého metajazyka klíč a mění se v hermetický spolek, nejprve symbolicky a posléze i doslova spolu s tím, jak se sofistikovaně pozvolným krokem zvyšuje míra vzájemné divergence románového dění a reality. Binet zde pracuje s reálnou kulturní encyklopedii podobně kreativně jako Eco v případě ztracené druhé knihy Aristotelovy Poetiky ve Jménu růže: Roman Jakobson skutečně popsal pouze šest funkcí jazyka, zároveň je ona tajemná sedmá funkce ve skutečnosti v Jakobsonově teorii již obsažena (a sice ve funkci konativní). Číst Sedmou funkci jazyka pedantsky z hlediska precizní detekce reálných a fiktivních promluv skutečných velikánů by bylo možným, avšak ne nejzábavnějším způsobem čtení, jak poznamenává i Petr A. Bílek v informativním doslovu. Pozitivní dojmy ze čtení české verze románu jenom posiluje pečlivý a tvořivý překlad Michaly Markové, která si s transtextovostí předlohy poradila velmi zručně.
Vztahování k dnes již nevratně pokleslému žánru konspiračního thrilleru probíhá s dvojnásobnou ironií: upomíná totiž především na Ecovo Foucaultovo kyvadlo z roku 1988 – román, který sám o sobě je již také parodickou hrou s žánrem mysteriózního románu. Binetův fikční svět tento „druhý stupeň“ ironie reflektuje, není totiž vystavěn pouze na reáliích euroamerického akademického a intelektuálního prostředí 80. let, ale pracuje také s fúzí jiných fikcí podobného druhu. Díky tomu se u Bineta můžeme v rámci panoptika reálných literátů, politiků a lingvistů setkat také s fikčními postavami z tzv. univerzitní trilogie britského prozaika Davida Lodge.
Vyprávění postavenému na napětí mezi možnými a nemožnými absurdními situacemi a souvislostmi hrozí postupné zautomatizování, čtenářovo vyčerpání se odhaleným narativním principem a v důsledku toho vyprchání prvotního kouzla. Nejnebezpečnější past se vždy skrývá ve zlatém řezu takových vyprávění, totiž v rozuzlení zápletky, která může vyznít natolik planě, že zboří i bohatou stavbu nesčetných úchvatných momentů. A proto zhruba tam, kde ve Jménu růže začne hořet knihovna, Binetův hlavní hrdina Simon nahlédne, čemu se autorovým záměrem řítí vstříc. Obnažením svých myšlenkových pochodů, které má obvykle zcizující efekt vystoupení z vlastní subjektivity, se však hrdina vzepne k nejosobnějšímu gestu: přijme pravidla sedmé funkce jazyka, zmocní se narace a díky tomu i svého osudu. Prostřednictvím hlavního hrdiny se i sám Binet odpoutává od narativní šablony a transformuje se v post-Eca, který je tak láskyplně pokořen nadvakrát, fabulí i syžetem. Sedmá funkce jazyka se tím stává autonomním počinem odpoutaným od svých předloh a zároveň se vyhýbá redukci na pouhé (byť koncentrované) stimulans pro hrstku zasvěcených, společensky marginalizovaných čtenářů.
Samozřejmě naprosto nelze odhadnout, o kolik méně cílových čtenářů v porovnání s tematicky univerzálnější Binetovou prvotinou může tato zběsilá pocta těm nejopovrhovanějším vědám současnosti oslovit. Avšak s ohledem na kvality tohoto díla je zjevné, že ti, o které stojí, si z ní udělají více než román jednoho léta. Už dlouho totiž nikdo nestál na jejich straně s takovým porozuměním, zároveň kořeněným potřebnou porcí sebeironie.






© 2005 občanské sdružení Splav!