Plav
archiv




Pro surinamskou literaturu bych založil i cirkus

Michiel van Kempen

Rozhovor vedla a z nizozemštiny přeložila Anna Krýsová

Michiel van Kempen je emeritní nizozemský profesor a velký nadšenec do surinamské literatury. V následujícím rozhovoru se ujímá nelehkého úkolu stručně definovat rozdíl mezi koloniální a postkoloniální literaturou v nizozemské jazykové oblasti, konkrétně v Surinamu. Hovoří také o své nejnovější knize, životopisu surinamského spisovatele Alberta Helmana, o digitalizaci starých textů a popularizaci surinamské literatury.
 

Anna Krýsová: Rozdíl mezi koloniální a postkoloniální literaturou není jenom rozdílem v chronologickém vývoji literatury. Spíše se tyto dva termíny dají použít jako označení rozdílného způsobu nahlížení na „jiné“ nebo „jinakost“. Které důležité faktory odlišují koloniální literaturu od postkoloniální?

Michiel van Kempen: Tohle je nanejvýš složitá látka, v níž na sebe vzájemně působí všechny možné faktory. Důležitým faktorem je hegemonie: koloniální literatura je ve velké míře ovlivňována a určována jinou, imperialistickou mocí. Ta je navíc často lokalizována ve velké vzdálenosti od kolonie, ve světových metropolích. Tam myšlení často řídily dvojice protikladů, jako je centrum vs. periferie, jednojazyčnost vs. mnohojazyčnost, kultura vs. barbarství. Postkoloniální literatury podrobují všechny tyto dvojice kritice a diskutují o nich. Také se snaží přemístit centrum pozornosti jinam.

AK: Nizozemsko mělo kolonie na východě i na západě. Nejnázornějšími příklady dřívějších kolonií jsou asi Indonésie a Surinam. Můžete porovnat jak jejich vztah k Nizozemsku v průběhu dějin, tak i způsob, kterým se osamostatnily?

MK: To by byl hodně dlouhý příběh, kdybychom měli zabíhat do podrobností. Ale ve zkratce byl Surinam osídlen Nizozemci a z velké části fungoval jako kolonie, která byla po určitou dobu nejdůležitějším zdrojem příjmů. V 19. století ztratil Surinam své postavení a zájem Nizozemska o něj opadl, a to poměrně drasticky. Proces osamostatnění byl proto velmi bolestivý a probíhal špatně. Jeho důsledkem byl odchod některých Surinamců do Nizozemska, což vytvořilo vazby, které přetrvaly i později. Právě v 19. století však také úžasně vzrostly zisky v Indonésii. Ale Indonésie byla nesmírně rozlehlá ostrovní říše se spoustou vlastních, starých kultur. Z nich vzešly různé snahy o nezávislost, až se Indonésie od Nizozemska úplně osvobodila. Nizozemsko se tomu ještě bránilo, ale tím popudilo celý svět. Ten proces osamostatnění probíhal s příliš velkou mírou násilí ze strany nizozemské imperialistické moci, ale Indonésie z něho vyšla jako absolutní vítěz. Obrazně řečeno nakopali Nizozemsku zadek a už si z něho nic nedělali, takže dnes mezi oběma zeměmi existuje jen málo vazeb.

AK: Podrobně znáte celý životaběh slavného surinamského autora Alberta Helmana – nedávno vám vyšel jeho dlouhý životopis. Je jeho neobvykle rozsáhlé dílo a to, že ho můžeme označit za básníka, prozaika i žurnalistu, v určitém smyslu typické i pro další surinamské autory? Existují i jiní surinamští spisovatelé, kteří vytvořili tak rozsáhlé dílo?

MK: Ne, Helman je ve všech směrech zcela jedinečný. Nikdo nebyl tak všestranný, nikdo toho tolik nenapsal a nikdo vedle toho nezvládl ještě tolik dalších činností. On samozřejmě také byl tím mostem spojujícím koloniální a postkoloniální dobu.

AK: Co tím myslíte? Lze v Helmanově díle najít nějaké vývojové fáze, které to dále upřesňují? Je například jeho historický román De stille plantage (Tichá plantáž, 1931) příkladem nějaké z těchto fází? Nebo jeho dílo vykazuje celkově jak koloniální, tak postkoloniální prvky?

MK: Myslím tím, že Albert Helman celým svým životem i dílem dává najevo, že sedí na dvou židlích. Je produktem pozdně koloniální doby, ale snaží se od toho osvobodit. Byl v mnoha ohledech průkopníkem, předběhl svou dobu, ale zároveň byl také připoután ke konceptům a způsobům myšlení, které mu byly vštípeny západním systémem vzdělání. Jinak to ani nešlo. Možná že i De stille plantage je toho nakonec dobrým příkladem: je to kniha, která odmítá principy otroctví, ale přitom se stále ještě hodně soustředí na západní myšlení a hlavními postavami jsou francouzští hugenoti. V Helmanových politických myšlenkách najdeme podobnou dvojakost: chtěl sice obecné, svobodné volby ve své rodné zemi Surinamu, ale byl proti zpřetrhání všech vazeb s Nizozemskem. V roce 1975, dva měsíce před vyhlášením surinamské nezávislosti, prohlásil, že země není na nezávislost připravená, a předpověděl, že tam do pěti let bude vládnout vojenská diktatura. V tom měl pravdu: roku 1980 se udál vojenský převrat, který vedl k Boutersově diktatuře.

AK: V jednom rozhovoru jste o vašem životopise Helmana (Rusteloos en overal, česky Neklidný a všude, 2016) řekl, že bylo velmi těžké se omezit na těch zhruba 900 stránek, které kniha nakonec má. Je Albert Helman v tomto smyslu někým výjimečně zajímavým, nebo myslíte, že podobný problém má každý, kdo píše životopis o nějakém umělci, protože se tak zahloubá do života daného člověka?

MK: V podstatě můžete o skoro jakékoli osobě sestavit tlustý životopis, ale Helman toho opravdu nevídaně mnoho napsal a zastával tolik postů v tolika odvětvích, že by si jeho život v ideálním případě vyžádal ještě jednou tolik stran. Musíte také vysvětlit to či ono o katolictví, Sigmundu Freudovi, o socialismu, historii filmu a hudby, o politice Španělska, Mexika, Nizozemska, Surinamu, Spojených států a tak dále. Jinak tomu mladí čtenáři bez historického kontextu neporozumí. A pak ještě zpracovat 130 dalších knih a tisíce článků!

AK: Jaké to je spolupracovat na digitalizaci (starých) textů? Můžete nám ten projekt trochu popsat? Jaký nejzajímavější text jste kdy držel v rukou?

MK: Byl jsem ředitelem projektu, jehož cílem byla digitalizace 1000 surinamských textů (nejenom literárních) pro Digitální knihovnu nizozemské literatury. Je to otázkou stanovení priorit: které texty jsou pro uživatele nejpotřebnější? A jak sestavit reprezentativní výběr, kde jsou rovnoměrně zastoupena historická díla pěti staletí a který zahrnuje stejný počet nejdůležitějších textů z různých disciplín (také vodní díla, kuchařky, sport atd.), stejný počet textů od velkých vydavatelství i těch, které byly vydány vlastním nákladem. Jako členové komise jsme sepsali každý svůj vlastní seznam, ty jsme porovnali a pak jsme všechno prodiskutovali. Technickou stránku projektu zajišťovali jiní (zejména písařky z Filipín, které nerozuměly ani slovo nizozemsky: všechno dvakrát opsaly vcelku a pak se ty dvě verze porovnaly – tím se odhalily vzájemné nesrovnalosti).

AK: Máte renomé znalce surinamské literatury s velkým Z. Jaký je váš osobní vztah k Surinamu? Co vás vedlo k tomu, abyste se touto zemí zabýval jak ve své umělecké tvorbě, tak na akademické úrovni?

MK: V Surinamu jsem žil a pracoval a později jsem se tam často vracel. Také jsem tam adoptoval dvě děti. Vždycky jsem hodně intenzivně spolupracoval s mnoha spisovateli a snažil jsem se přispívat k rozvoji tamní kultury a vzdělání. Z těchto vztahů a z mojí specializace, jež jsem shrnul do knižní podoby v Een geschiedenis van de Surinaamse literatuur (Historie surinamské literatury, 2002) a z mnoha dalších knih zase vychází moje profesura na Univerzitě v Amsterdamu.

AK: Považujete se za zprostředkovatele surinamské kultury v Nizozemsku? Nebo za zprostředkovatele nizozemské kultury v Surinamu? Pokud ano, jak k takové roli přistupujete?

MK: To druhé ne, spíše se považuji za zprostředkovatele surinamské kultury v Nizozemsku. Je to úkol, který se neustále zvětšuje: udržování kontaktů s vydavatelstvími, produkování filmů, vydávání sbírek a jiných knih, administrace rozsáhlých internetových stránek (Caraïbisch Uitzicht, Karibský výhled), aktivity katedry Karibské literatury, které předsedám, přednášení po celém Nizozemsku, zkrátka cokoliv, čím mohu posloužit. Pokud bych zítra měl založit Cirkus surinamské literatury, tak to taky udělám, i se slony atd.

AK: Jak bývá surinamská literatura přijata v Nizozemsku? Je známá ještě někde jinde v Evropě?

MK: V poslední době se zájem o ni zvýšil díky Ceně P. C. Hoofta (důležitá nizozemská literární cena) pro Astrid Roemerová a díky úspěchu takových spisovatelek, jako jsou Cynthia McLeodová nebo Karin Amatmoekrimová. Ale většina čtenářů o nich ví jenom málo. Mimo Nizozemsko je surinamská literatura skoro neznámá, možná ji zná leda tak několik Vlámů a hrstka studentů v Budapešti a Debrecínu (kde skoro každý rok přednáším, stejně jako občas v Praze, Olomouci, Brně a Bratislavě.) Ale v Moskvě se o ní vůbec neví a v mnoha dalších středoevropských městech také ne.

AK: Čím se teď v rámci dalšího bádání zabýváte?

MK: Zabývám se přípravou edice prvního historického románu o otroctví pro školy, jedná se o již zmiňovaný román De stille plantage (Tichá plantáž) od Alberta Helmana. Součástí této edice bude výbor písní a básní ze Surinamu a Nizozemských Antil ze 4. století a také zkrácená a přepracovaná verze Helmanova životopisu – ta verze je určená speciálně pro surinamskou mládež. Pak píšu článek o indiánech a jejich percepci fotografií a ještě jeden pro druhý díl ženského lexikonu (online encyklopedie o významných ženách, které působily v Nizozemsku nebo jeho zámořských teritoriích). Vedu také asi 20 doktorandů a ti mě samozřejmě hodně zaměstnávají. Pocházejí z nejrůznějších koutů světa: z Dánska, z Curaçaa, Německa, Indonésie, Aruby, Surinamu, měl jsem i doktorandku z ČR, která teď otěhotněla... což je ale také hezké. Minulý týden jedna odpromovala, Adrienne Zuiderwegová, nepsala o koloniích na Západě, ale na Východě, konkrétně o kulturním životě v 17. a 18. století v Batávii (dnešní Jakartě). A na podzim organizuji také sérii přednášek v angličtině o méně známých stránkách otroctví. Mezitím se také snažím normálně žít, což se ne vždycky daří, ale zůstávám optimistou.






© 2005 občanské sdružení Splav!