Plav
archiv




Genialita odzrňovače bavlny aneb Tak v koloniích vznikl rasismus

Michael Alexa

Katarzyna Surmiak-Domańska. Ku-klux-klan. Tady bydlí láska.
Z polského originálu
Ku-klux-klan. Tu mieszka miłość (2015) přeložila Jarmila Horáková.
1. vydání. Žilina: Absynt, 2017. 304 stran.
 

Katarzyna Surmiak-Domańska je v polském prostředí známá spíše svým působením na varšavském Institutu reportáže než svými knihami. Alespoň to platilo do vydání Ku-klux-klanu, literární reportáže, za kterou byla nominována na prestižní ceny Ryszarda Kapuścińského, Beaty Pawlakové a Nike. Surmiak-Domańska debutovala sbírkou „sexuálních reportáží“ Beznadziejna ucieczka przed Basią (Marný útěk před Bárou, 2007), dokumentující život lesbiček, gayů, transsexuálů a prostitutek odmítnutých společností a toužících po výchově dětí, na kterou navázala analýzou začarovaného kruhu násilí v rodině a sebepoškozování v knize Żyletka (Žiletka, 2011), rozvinutou v knize Mokradełko (Bažinka, 2012), rovněž nominované na Nike, která vypráví příběh Halszky Opferové, autorky známého autobiografického „nepamátníku“ zneužívaného dítěte. Tyto knihy spojuje hledisko vypravěče-reportéra, který se táže obětí. V Ku-klux-klanu se však autorka vydává mezi příslušníky opačného tábora, konkrétně na jeden z ročníků sjezdu Ku-klux-klanu, čímž je novinka Surmiak-Domańské skutečně jedinečná.
Reportáž je zároveň velmi dobře napsaná. Ve třiceti krátkých kapitolách se líčení historických událostí psaných převážně žurnalistickým stylem s potlačeným vypravěčem střídá s ich-formou psaným příběhem Katarzyny (či Kate) samotné, která se zprvu vzpamatovává z kulturního šoku (nezapomenutelná scéna koupě avokáda ve Walmartu), posléze se účastní sjezdu Ku-klux-klanu, kde se seznamuje s jeho hlavními osobnostmi, a zhruba v poslední třetině knihy přibližuje životy a názory dalších zajímavých postav spojených s Harrisonem, centrem klanu a místem konání sjezdu. Obě roviny se protínají v okamžiku, kdy si Kate zkouší tradiční klanové roucho. Přítomnost dílčích epizod a zdánlivě marginálních postav autorka obhajuje pomocí návratných motivů, postupně odhalovaných souvislostí, vztahů jednotlivých postav, důrazu na příběh a dalších strategií (například na scénu s avokádem se navazuje, když Katarzynin neamerický původ prozradí její štíhlá postava). Celek se tak některými rysy blíží románu a na čtenáře působí soudržným dojmem, což často chybí současným literárním reportážím (viz např. nedávný Góreckého Přípitek předkům, Dokořán 2017), které bývají spíše nesourodou, de facto cestopisnou snůškou historických údajů a anekdot, sice geograficky propojených (u Góreckého je to oblast kavkazská), ovšem rezignující na příběh.
Ku-klux-klanu je čtenář poutavě a přitom podrobně seznámen se vznikem rasistického hnutí, jednotlivými vlnami jeho popularity, známými případy a skandály, ale také argumenty, mentalitou a životním příběhem dnešních členů. Klan se největší popularitě těšil a dodnes těší v tzv. Bible Beltu, oblasti na jihovýchodě Spojených států, a je historicky spjatý s otrokářstvím (geniální vynález odzrňovače bavlny vytvořil mezi Jižany obrovskou poptávku po pracovní síle), silnou náboženskou mystikou (Prakticky se tady nesmí jenom jedna věc: nevěřit v Boha, 26) a rétorikou obrany vlastní kultury, tedy americkosti. Jednotlivé postavy se pokoušejí svůj rasismus obhájit do určité míry působivým spojením subjektivního prožitku s demografickými, sociologickými či historickými fakty a charismatickým protějškem v podobě známé knihy, kázání či názoru bližního, který je u mentorů a duchovních otců Ku-klux-klanu snadno k mání. Surmiak-Domańska však bystře odhaluje lichost úsudků svých zdrojů a poukazuje na absurdity v jejich tvrzeních i závěrech, mezi nimiž je časté dovolávání se Adolfa Hitlera a jeho Mein Kampfu, vztah k lynčování či předepsaná nenávist k americkému fotbalu, kde Afroameričané zpravidla excelují, ale i přiznaná nulová zkušenost s příslušníky jiných ras. Naznačuje také, že Ku-klux-klan nesnáší názorovou konfrontaci, což se v politické praxi projevuje důrazem na lokálnost, venkov a pospolitost a v reportáži dohledem nad výběrem „reprezentativního“ vzorku respondentů.
Lidé, s nimiž mluvím o Ku-klux-klanu v Polsku, se často diví, že pořád existuje (23), uvádí autorka hned zpočátku. Svojí reportáží ze sjezdu dokazuje, že je klan stále aktivní, třebaže, jak Surmiak-Domańska naznačuje příběhem Claryho a Browna v závěru knihy, časy se zřejmě pomalu mění: I tady na Jihu, když se ukáže, že je nějaký bílý člověk členem Klanu, jeho společenský status neuvěřitelně klesne (250). Rasistická The Andrew Show, kterou autorka cituje, tak působí jako z jiného století: Moje máma nám říkala, jak se dělá poleva na vánoční dort. Že když se do bílé polevy dostane jen jedna kapička jiné barvy, tak už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné. (21) V další replice Andrewa Pendergrafta, vnuka pastora Thomase Robba, ředitele Rytířské strany, však autorce stačí zmínit symbol dneška (Znáte Justina Biebera? 21), aby si čtenář uvědomil, nakolik je pojednávané téma aktuální.
Nejnovější kniha Surmiak-Domańské patří k těm nejlepším literárním reportážím, které byly poslední dobou do češtiny přeloženy (především zásluhou nakladatelství Dokořán a Absynt). Po technické stránce je kniha skvělá, graficky nápaditá (přiznaná autotypie na obálce a „nekompletní“ nadpis připomíná novinový výstřižek) a vychází ve spolehlivém překladu Jarmily Horákové. Je škoda, že nezachovává rýmy v překladech básní a písní, chyby v pravém slova smyslu ale patří k ojedinělým.






© 2005 občanské sdružení Splav!