Plav
archiv




Kritika čínského režimu v mezích zákona

Ondřej Macl

Liou Čen-jün. Manžela jsem nezabila.
Z čínského originálu
Wo pu š' Pchan Ťin-lien (2012) přeložila Zuzana Li.
1. vydání. Praha: Odeon 2016.
 

České památky si rok co rok vyfotí až statisíce čínských turistů. Chceme-li o nich vědět víc, mohou nám ve věci vzájemného porozumění posloužit mimo jiné překlady současné čínské literatury. Zpěvy staré Číny jsou sice půvabné, ale samy o sobě spíše podporují naše zkreslené představy o této světové velmoci, a podobně činí i současná média. Tahounkou literární osvěty je zejména Zuzana Li, zakladatelka edice Xin, zaměřené na soustavné vydávání moderní čínské tvorby. Některé překlady ale vycházejí i mimo tuto edici, například Liin loňský překlad románu Manžela jsem nezabila od Lioua Čen-jüna vydaný v nakladatelství Odeon. Jedním ze zjevných přínosů edice je svědectví o manévrování čínských intelektuálů na hraně toho, co je v mezích cenzury ještě přijatelné a co už jim naopak zkomplikuje život.
Příkladem režimem tolerovaného kritika dobových poměrů, který vydělává za své knihy horentní částky, je zmíněný neorealista Liou Čen-Jün. Na jaře letošního roku shodou okolností navštívil Prahu a podobně jako vtipkuje o státním aparátu ve svých satirách, vtipkoval i při rozhovorech s novináři: Většina úředníků, kteří schvalují a rozdávají razítka, knihy nečte; horší je to s cenzurou u filmu. Sám na natáčení filmů podle svých knih nechodím, poněvadž mi za to nikdo nezaplatí. Doplňme, že autor zavítal do Prahy, aby zde představil filmovou adaptaci románu Manžela jsem nezabila, uváděnou pod názvem Nejsem paní Bovaryová. V originále se ovšem román jmenuje Nejsem Lotos Pchanová, čímž odkazuje na tradiční (leč u nás málo známý) literární archetyp smilnice a vražedkyně v jedné osobě. Původně se jedná o hrdinku kanonického čínského románu z 16. století Slivoň ve zlaté váze, z nějž několik dílů přeložil do češtiny Oldřich Král (Maxima, 2012–2014). [1]
Hlavní postava Čen-Jünova románu je napohled pravý opak tohoto archetypu. Chudá vesničanka Lotos Liová (doslova sněžná, nikoli Pchanová, čili zlatá) obětuje život boji za spravedlnost. Popíchne ji k tomu zrada manžela. Když spolu čekají druhé dítě, což ovšem čínské zákony zakazovaly, napadne ji využít možnosti rozvodu. Rozvedou se, a až se jim dítě narodí, opět se vezmou. Manžel souhlasí, po rozvodu se však nečekaně ožení s jinou ženou. Šokovaná Lotos jen okamžik přemýšlí o jeho zavraždění. Nakonec jí ale připadá krutější udělat mu ze života peklo a zamíří na soud s žalobou. Soud logicky její žalobě nevyhoví, obrátí se proto na vyšší soud a potom ještě výš, až souběžně podává stížnosti i na všechny ty úředníky, kteří s ní tak či onak zametli. Ženino úsilí vyvrcholí protestem při Všečínském sjezdu zástupců v Pekingu, kdy si jejího zatčení povšimne nejvyšší funkcionář a využije jejího lidového příkladu k vcelku konvenční kritice celospolečenské korupce. Malý problém velikosti sezamového semínka rostl, až narostl do velikosti melounu, z mravence tu máme hned slona, zaznělo v jeho projevu. A jeden z hodnostářů, aby si to u něj vyžehlil, dá bleskově odvolat všechny úředníky angažované v Lotosině případu.
Takto by se jednalo o román-anekdotu. Humorem mají scény mezi Lotos a všemi těmi funkcionáři blízko k humoru Haškova Švejka. Jenže zatímco dobrák Švejk, věčně klidný a dobře naložený, zažívá své absurdní příhody z důvodu říšské mobilizace a obecného rozruchu, Lotosina zkorumpovaná říše působí naopak až apaticky klidně a je to ona, kdo dělá z vlastní vůle problémy. Autorova kritičnost přitom nemíří ani tak na fungování čínského režimu jako spíše na lidskou povahu a společenství bez přívlastků. Lotosina křivda nemá v zásadě co dělat s kompetencemi světské moci; pravdu zná pouze ona, zatloukající exmanžel a jejich kravka. Spravedlnost, o kterou běží, je zcela jiného řádu než spravedlnost zákonů a soudů; v první části románu se navíc Lotos dočká poněkud náhodné katarze v podobě zmíněných výpovědí. Z řadové vesničanky se stane postrach mocných.
Napodruhé se obdobné kolečko odehrává s odstupem dvaceti let, kdy se Lotos už ani soudit nechce. Želbohu úředníci, nervózní z důvodu chystaného výročního sjezdu, ji k tomu nechtěně donutí. Před Lotos se objeví také cesta lásky, jíž by mohla dát po letech přednost před životem potížistky, jenže i z nápadníka se nakonec vyloupne konfident. A celý druhý pokus skončí spíše tragicky. Stojí za to vyzdvihnout tuto anti-patriarchální rovinu knihy, kde každý muž je tak trochu prospěchářská figurka, zatímco naivně čistá žena, příbuzná Sadovy Justiny, se jejich vinou propadá z bláta do louže.
Až v odlišné třetí části knihy, kde už Lotos nefiguruje, sledujeme osud jednoho z mužů, jehož kdysi kvůli její kauze stihla výpověď, a tak se stal hostinským. Když se pak jednou nemohl z důvodu plně obsazených vlaků dostat včas za umírajícím kamarádem, aby si s ním stačil zahrát poslední karetní partičku, napadlo ho vyřešit svou potíž na Lotosin způsob. I pozvedl nad hlavu ceduli s nápisem Stala se křivda! Dva policisté ho bez meškání zpacifikovali a odvezli na služebnu do místa bydliště. Potom, za stolem v jeho hospodě, vrtěli nad jeho lstí hlavou a za okny bouchal ohňostroj, jako by se ani nic nestalo…
Západu srozumitelný příběh úspěšného protestu jedné slabé ženy jako by tak byl hned dvakrát zpochybněn. Chce člověk žít s milovaným člověkem, anebo s nepřítelem? čteme mezi řádky Lotosiny milostné epizody. Její upnutí se na nepřítele nevede po jedné šťastné náhodě k ničemu jinému než k promarněnému životu. Představa o spravedlnosti ustupuje nekompromisní hodnotě času. A čas je strůjcem nejvyššího bezpráví, proti kterému už neexistuje odvolání.
Známe příběhy typu Kunderova Žertu, kdy jeden vtip zavdá pohnutku k životní tragédii. Čínský román Manžela jsem nezabila nám naopak podává docela tragický život jako jeden nezdařený vtip. Taková stylizace umožňuje autorovi být mírně kritický k nešvarům současné Číny, aniž by přitom překročil meze zákona. Čínská politika se jeho románem dokonce může chlubit jako příkladem své otevřenosti, zatímco autor se zaklíná zájmem o člověka jako takového. Je snad z naší strany namístě se nad jeho intelektuální konformitou morálně pohoršovat? Co takhle mírnější stanovisko: neztrácet ze zřetele problematičnost měnícího se světa, včetně jeho etických systémů. A pro zjevné slony nepřehlížet mravence.

Poznámky:

1. Úryvek z tohoto románu byl otištěn v Plavu 11/2010. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!