Plav
aktuální číslo




Dánové by se měli o daleký sever více zajímat

Rozhovor s Kirsten Thistedovou

Z dánštiny přeložil Zdeněk Lyčka

Proč je potřeba, aby si Dánové udržovali povědomí o dění na dálném severu? Proč je potřeba, aby si je udržoval i zbytek Evropy? O tom, co se aktuálně děje na grónské literární scéně, hovořil překladatel Zdeněk Lyčka s eskymoložkou Kirsten Thistedovou.
 

Zdeněk Lyčka: Naposledy jsme se viděli na Světě knihy 2016, kam tě pozvalo nakladatelství Argo, neboť vydalo v českém překladu tvoji dánskou verzi grónských mýtů a pověstí s ilustracemi inuitského autora Árona z Hůrky [1]. Ten také část textů sám napsal. Čím je podle tebe tento autor důležitý pro grónskou kulturu a její zprostředkování zahraničním zájemcům?

Kirsten Thistedová: Áronem to všechno začalo. Spolu s dalšími vrstevníky zapsal grónské kulturní dědictví – dědictví staré lovecké společnosti. Dobu před příchodem Evropanů, ale také přechod ke křesťanství. Áron si velice dobře uvědomoval, jak těžké je převádět jedno médium na druhé. Ústní podání je něco úplně jiného než psané slovo. Pokud má vyprávění žít v tištěné podobě, pak se všechno, co se vypráví za pomoci gestikulace, mimiky a hlasového zabarvení, musí převést do slov. Proto je vidět, jak experimentuje s formou. Osoby získávají postupně mnohem více osobních charakteristik – někdo šišlá, někdo koktá a tak dále – a přibývá popisu situací. Zároveň s tím, jak se Áron zlepšuje v kresbě, dochází k vývoji jeho psaní. Později se mnohému z toho naučil Knud Rasmussen, kterému je připisována hlavní zásluha za zprostředkování grónského kulturního dědictví. V Grónsku jsou velmi pyšní na oba dva – Knud Rasmussen byl ostatně také částečně Gróňan, narodil se v Grónsku, vyrůstal tam a hovořil plynně grónsky. Je důležité, že grónské tradice byly zprostředkovány Gróňany, kteří ty tradice opravdu znali. Proto jsou ty příběhy tak neuvěřitelně živé a současné.

ZL: Kdy a kde bychom mohli hledat počátky inuitské literatury v Grónsku? Jaké je žánrové zastoupení a kdy vznikl první grónský román?

KT: Pokud považujeme za „literaturu“ příběhy v ústním podání a písně, pak je grónská literatura opravdu velmi stará. První žalm byl napsán v polovině padesátých let 19. století, další texty během druhé poloviny téhož století. První grónský román v původním jazyce vyšel v roce 1914 a v dánštině si ho lidé mohli přečíst již následující rok. Od té doby se z grónštiny do dánštiny překládalo bohužel trochu méně – a Dánové by přitom měli mít zájem vědět, o čem Gróňané na dalekém severu přemýšlejí. V průběhu času bylo do grónštiny přeloženo mnoho dánských děl a grónští spisovatelé získávali inspiraci ke svým knihám v evropské literatuře. Naplňovali cizí formy vlastním obsahem a vytvořili svoji vlastní podobu románu, která byla více inspirována starou vypravěčskou tradicí. Někdy se silně zaměřovali na vše evropské, jindy považovali za nutné vrátit se k minulosti a pevně se držet kulturního dědictví. To se projevilo například kolem roku 1970, kdy si mnozí mysleli, že dánský vliv příliš zesílil, a mladí Gróňané začali hovořit o samosprávě.

ZL: Čeští čtenáři znají kromě inuitských mýtů a pověstí bestsellery některých dánských autorů píšících o Grónsku, třeba Cit slečny Smilly pro sníh Petera Høega nebo Proroky z fjordu Věčnosti Kima Leineho. Mohla bys doporučit některé další dánské spisovatele podobného ražení, kteří by mohli české publikum zaujmout?

KT: Myslím si, že nejzajímavější jsou spisovatelé, kteří strávili část svého dětství v Grónsku. Třeba Lotte Inuková, autorka románu Sultekunstnerinde [2], a Iben Mondrupová, autorka románů Store Malene [3]Godhavn.

ZL: Které současné grónské inuitské spisovatele považuješ za nejdůležitější a proč?

KT: To je velmi těžké posoudit… Ale napadá mě Niviaq Korneliussenová a Sørine Steenholdtová. Niviaq proto, že vytvořila v grónštině úplně nový románový styl, ve kterém začleňuje do vyprávění esemesky a texty z popové kultury, protože tyhle věci hrají důležitou roli v našem současném každodenním životě. Píše o životě mladých lidí, který se možná příliš neliší od života mládeže v jiných moderních velkoměstech. Její román HOMO sapienne je v Dánsku velmi populární. Také kvůli námětu. Pojednává o skupině mladých lidí s různou genderovou identitou a sexuální orientací – jsou mezi nimi gay, lesba, transgender a tak dále. Usilují o to, aby se navzájem akceptovali takoví, jací jsou. Ale já si myslím, že Niviačina kniha je populární hlavně díky formě. Je velmi elegantně zkomponovaná. A Sørine Steenholdtová proto, že zcela nebojácně píše o sociálních problémech – o nedostatku výchovné péče a alkoholismu –, což je bohužel také součást moderní grónské reality a hraje to v ní velmi smutnou roli. Mnozí se snaží, aby se s tím něco udělalo, obrovské sociální problémy však v Grónsku přetrvávají.

ZL: Před několika lety zaniklo grónské nakladatelství Atuakkiorfik, které vydávalo knihy v grónštině. Jak se s tím grónská literatura a grónská čtenářská obec vyrovnala? Je šance, že mladí grónští Inuité budou mít vůbec zájem číst knihy ve své mateřštině?

KT: Existují další nakladatelství – Atuagkat a Milik Publishing. Grónština hraje v Grónsku velmi důležitou roli a její možnosti se často testují a rozvíjejí mimo jiné v oblasti hudebních textů. Mladí obecně mnoho nečtou, ale bylo vyhlášeno několik spisovatelských soutěží, které zásadně zlepšily postavení autorů a obnovily zájem mladých lidí o psaní. Velmi zajímavá je slam poetry, mnozí spisovatelé píší krátké texty na internetu. Psané slovo možná nachází nové formy…

ZL: Existuje nějaké sdružení grónských spisovatelů? Spolupracují grónští spisovatelé se svými inuitskými a jupickými kolegy v severní Kanadě a na Aljašce, případně na Sibiři?

KT: Existuje Grónský svaz spisovatelů, který je velmi aktivní. Vydává časopis v grónštině a spolupracuje se severskými svazy spisovatelů. Nakolik spolupracuje s dalšími Inuity, nevím, na to by ses měl zeptat jich. Grónská literatura má mnohem starší historii než literatura v Kanadě či na Aljašce a v Grónsku existuje také podstatně více etablovaných spisovatelů. Na Sibiři je podle mě velmi málo autorů, kteří píší jupickými jazyky. V roce 2011 jsem spolu s Karen Langgårdovou z Grónské univerzity vydala knihu Od ústní tradice k rapu: Literatury polárního severu. Tam se dočtete mnohem více. Tenkrát jsme opravdu velmi těžce sháněly původní literaturu, zvlášť ze Sibiře, ale od té doby se událo mnoho věcí.

ZL: Existuje nějaká současná antologie inuitské literatury?

KT: Já sleduji dění především v grónském světě. V anglicky mluvících oblastech existují antologie, ale obsahují většinou staré příběhy na bázi kulturního dědictví. Dobré antologie jsou v dánštině, ale měly by se vydat nové, současně dánsky a anglicky, aby se grónské texty mohly šířit i do jiných jazyků. Je důležité, aby lidé slyšeli nejen o tom starém, minulém Grónsku, ale také o jeho dnešní podobě.

ZL: Mohla bys říct pár slov o grónské kinematografii, o její historii a současných trendech?

KT: V dánských filmech, které se natáčely v Grónsku, sehráli Gróňané velkou roli. Byli mnohem víc než pouzí statisté. První grónský film ve vlastní produkci však vznikl až v roce 2009 a jmenuje se Nuummioq, což znamená Muž z Nuuku, Nuučan. Od té doby byly natočeny další filmy, jedna komedie a několik hororů, které mají v Grónsku velký úspěch. To je oblast, v níž má Grónsko velká očekávání, a je vidět, že se Gróňané snaží poskytnout okolnímu světu více pohledů na svou současnost. Novináři a dánští spisovatelé se na Grónsku snaží vždy zachytit dramatické a exotické motivy. Gróňané však sami sebe takhle nevidí. Když se natáčí film pro mezinárodní publikum, musí se ovšem na druhou stranu brát ohled na to, co lze v zahraničí prodat. To je problém.

ZL: Co tě přivedlo ke studiu eskymologie na Kodaňské univerzitě?

KT: Po ukončení magisterského studia severské literatury jsem si uvědomila, že je velmi zvláštní, že do výuky nepronikl jediný text z Grónska. Museli jsme se seznámit se všemi severskými jazyky – islandštinou, faerštinou, norštinou, švédštinou, a dokonce i se základy finštiny. Neměla jsem však ani tušení, že existuje nějaká grónská literatura. Upozornil mě na to jeden Gróňan, který byl dost naštvaný, že Dánové jsou tak nevědomí. Tomu dobře rozumím. Grónsko je přece součástí Dánska – alespoň tenkrát bylo. Dnes je samosprávné, ale je stále součástí Dánského království.

ZL: Na čem v poslední době pracuješ?

KT: Přála bych si, abych měla více času na překládání. V současnosti jsem vedoucí projektu Dánsko a nový severní Atlantik [4]. Je nás čtrnáct vědců z Dánska, Norska, Islandu, Faerských ostrovů a Grónska. Zkoumáme, jakým způsobem může nové zaměření na Arktidu v období klimatických změn a rozvoje samosprávy vytvořit na Severozápadě nový rámec spolupráce. V grónských oblastech dalekého severu, které byly dříve na konci světa, vznikají nová střediska. To dává Grónsku úplně nové a mnohem silnější postavení.

Poznámky:

1. Áron z Hůrky žil v letech 1822–1869 a je také autorem ilustrace na obálce tohoto čísla Plavu. (Pozn. red.) [Zpět]
2. Umělkyně v hladovění. (Pozn. překl.) [Zpět]
3. Velká Malene. (Pozn. překl.) [Zpět]
4. Webovou stránku projektu najdete na adrese <http://tors.ku.dk/forskning/forskningpaafagene/minoritetsstudier/denmarkandthenewnorthatlantic/>. (Pozn. překl.) [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!