Plav
aktuální číslo




Pouť ke kořenům evropské kultury

Michael Alexa

Herbert, Zbigniew. Labyrint u moře.
Z polského originálu
Labirynt nad morzem (2000) přeložil Jan Linka.
1. vydání. Zblov: Opus, 2016. 192 stran.
 

Vydáním Labyrintu u moře se zblovský Opus zasadil o to, že byla v českém jazyce zakončena volná esejistická trilogie významného polského spisovatele Zbigniewa Herberta (1924–1998). Dále ji tvoří Barbar v zahradě (1962, česky Opus 2010, přel. Josef Mlejnek), jednoznačně nejznámější a také nejobsáhlejší díl, a Zátiší s udidlem (1993, česky Opus 2012, přel. Jan Linka). V Polsku vyšly ještě další výbory z autorovy esejistiky, publicistiky a textů z pozůstalosti, které už ale Herbert nepořádal sám a nemají charakter vnitřně soudržných sbírek, a proto se jim právem nepřisuzuje tak výsadní postavení v polském kánonu jako zmíněným třem. Nejpalčivější herbertovský dluh českých polonistů je tímto vyrovnán, třebaže by autor zasluhoval nový výbor z poezie (v letech 2008 a 2011 konečně vyšly dvousvazkové, edičně poprvé solidně zpracované sebrané básně, je k tomu tedy ideální příležitost) a také překlady dramat.
Eseje obsažené v Barbarovi se věnují výtvarnému umění, dějinám či obecně kultuře různých koutů Evropy, navíc v časovém rozpětí od maleb v Lascaux až po novověk. Zátiší je tematicky mnohem koncentrovanější, poněvadž se věnuje pouze holandskému baroknímu umění. Sedm esejů Labyrintu spojuje zřetel ke starověké evropské kultuře (řecké, římské a etruské), ale také velmi podobná kompozice.
Šest ze sedmi částí je vystavěno na principu obhajoby počátečního zdání, rámované autorskou cestou – eseje tudíž mají rovněž cestopisný charakter, tedy kromě Lekce latiny, kde je cesta nahrazena vzpomínkou na přísného latináře. Na počátku se tedy autora například zmocňuje nečekaná nelibost k minojským freskám, intuitivně vycítí vztah mezi rázem krajiny a různými oblastmi řecké kultury, přistihne se při předsudcích vůči Akropoli, má pocit, že takzvaná samoská válka zůstává nedoceněna, nebo si naopak uvědomuje módnost Etrusků a tak dále. Své pocity se pak snaží vysvětlit a podložit různými autoritami (souvislosti hledá v beletrii i v klasické a moderní literatuře faktu). U Herberta nejde o nic nového, oproti prvnímu a druhému dílu trilogie se ovšem daleko častěji uchyluje k objasňování kulturních jevů pomocí historických souvislostí.
To má zřejmě svoji příčinu v metodologické úvaze, kterou najdeme v krátkém eseji Dušička. Tento text se svojí strukturou výše uvedenému schématu vymyká a Herbert zde komentuje Freudovu myšlenku o komplikovaném psychickém mechanismu, který se spouští při konfrontaci s velkými uměleckými díly a který se stručně řečeno projevuje střídáním skepse vůči dílu se skepsí vůči vlastnímu úsudku. Freudovu tezi Herbert názorně předvede hned v následujícím eseji jménem Akropolis, cítit je však v celém jeho esejistickém díle.
Výrazná tematizace autorského subjektu je typická pro žánr eseje obecně, v případě Labyrintu u moře ale prozrazuje Herbertovu neobyčejnou kompoziční zdatnost. Právě jedinečná přítomnost autora totiž snůšku faktů obohacuje o originální, esteticky působivou a čtenářsky vděčnou uměleckou rovinu, takže není příliš produktivní knihu číst jako příspěvek do vědecké diskuse. Úvahy o neodborných restaurátorských zásazích jsou uvozeny hodinami nudy v hérakleionském muzeu, zoufalost z nedostupnosti „původní“ Akropole (Herbert tuto myšlenku formuluje jako závěr svých dějin drancování Athén) je umocněna předcházejícím potýkáním s kerbery za kancelářskými stoly (117), tradiční římská disciplína má zase svůj protějšek v Herbertově latináři, na nějž závěrem knihy vzpomíná, a podobně.
Někdy se zmiňuje jazykové bohatství či „poetičnost“ Herbertových esejů. Třebaže je tento názor nepochopením Herbertovy poezie (jeho silně prozaizovaný verš je na nápadné figury a tropy chudý, působí naopak velmi střídmým, ba věcným dojmem), je pravda, že texty se vyznačují nepřehlédnutelnou spisovatelskou virtuozitou, ovšem spíše na úrovni kompoziční než jazykové. To je patrné i z Linkova spolehlivého překladu, jejž však na řadě míst hyzdí řešení (a překlepy) svědčící o nedobré (auto)korektuře, například Lescaux místo správného „Lascaux“ (16), dělný lid místo „statečný lid“ (27), kdybychom zavřeli oči (…), tehdy bychom zažili šok místo „pak“ (39), skáza (49), Krytiás místo „Kritiás“ (51), opakovaně Menší Asie místo „Malá Asie“ (63, 158), vcházalo (68), poprsí místo „busta“ (72), vykombinovaných místo „rafinovaných“ (82), Freudův list místo „dopis“ (82), obdržel (…) do vlastnictví (104), umocněné osady místo „opevněné“ (131), očekávání na úder místo „úderu“ (133) či historický spisovatel místo „autor historických románů“ (150). Labyrint u moře přesto patří k nejvýraznějším překladům z polštiny posledních let a celá trilogie dobře reprezentuje u nás zatím nedoceněnou, ovšem tradičně silnou polskou esejistiku.






© 2005 občanské sdružení Splav!