Plav
archiv




Paměť města

Františka Zezuláková Schormová

Mitchell, Joseph. Nahoře ve starém hotelu.
Z amerického originálu
Up in the Old Hotel (2008) vybrala a přeložila Tereza Límanová.
1. vydání. Zblov: Opus, 2015. 139 stran.
 

Když se někdy snažím zbavit svou mysl myšlenek na smrt a nevyhnutelnost osudu, přivstanu si a jdu se podívat na Fultonův rybí trh. (7) Tak začíná Joseph Mitchell, redaktor časopisu New Yorker, svoji reportáž Nahoře ve starém hotelu. Nebo tak začíná vypravěč Mitchellovy povídky? Těžko říct: hranice mezi fikčním a nefikčním textem se u Mitchella překrývají a stírají.
Jméno Joseph Mitchell je v anglofonním světě opředeno legendami: Třicet let chodil do své kanceláře a psal, aniž cokoli publikoval. Jakožto vášnivý sběratel si domů údajně nosil relikty mizejícího New Yorku, ať už to byly cihly, kusy izolace či vidličky z jídelen. První rok ve velkoměstě se stěhoval každý měsíc, aby New York důkladně poznal.
K českému čtenáři se texty tohoto legendárního amerického novináře dostávají poprvé (s výjimkou krátkého textu s názvem Mazie, který vyšel před pěti lety v Revolver Revue). Sbírku textů Nahoře ve starém hotelu vydalo loni nakladatelství Opus. Ze souborného vydání Mitchellova díla texty vybrala, přeložila a doslov napsala Tereza Límanová. Výběr se neobyčejně povedl: kniha mapuje Mitchellovu tvorbu v celé její šíři, aniž překročí snesitelný rozsah či vyčerpá možnost překladů dalších textů (v budoucnosti se tak snad můžeme těšit na další texty, jimiž se Mitchell proslavil – Professor Sea Gull či Old Mr. Flood).
Jen málokteré dílo je tak spjato s konkrétním městem, jako texty Josepha Mitchella s New Yorkem. K městu ale patří i jeho obyvatelé: zákoutí New Yorku tak nahlížíme skrze postavy, jejichž příběhy autor vypráví. Mitchellův New York je světem přístavních hospod, levných kin, prasečích rypáčků se zelím, bezcílného bloumání městem a náhodných rozhovorů. Mazie P. Gordonová, hrdinka jednoho z textů a prodavačka lístků v kině, přisprostlá samaritánka s hlubokým hlasem a slabostí pro výklad snů a římskokatolickou církev, rozdává po nocích peníze těm, co nemají kde spát. Protagonista jiného portrétu, Komodor Holanďan, zase peníze vybírá, a to pro Nejstarší asociaci Komodora Holanďana, asociaci, která podporuje jeho samého.
Jiné texty jsou pevněji zakotveny na jednom místě: v hospodě U Lajdáka Lojzy situované ve starém hotelu, či v hostinci U McSorleyho s jeho roztodivnými majiteli i štamgasty. Možná nejpůsobivější text v knize, Hrob pana Huntera, se odehrává na Staten Islandu, na hřbitově v zaniklé kolonii lovců ústřic. Ale Mitchellovo město má i jiné hrdiny než jen pobudy a pamětníky: například v Potkanech na nábřeží nám dveře do newyorského světa a podsvětí otevírají potkani.
Pro většinu Mitchellových hrdinů jsou každodenní skutečností špína, alkohol, smrt, spaní na lavičce v parku, pach z přístavu. Mitchell však nepodává ani romantizovaný, ani silácky naturalistický obrázek. Bedlivě pozoruje, pečlivě naslouchá. K lidem nepřistupuje ani se soucitem, ani s blahosklonností, nesoudí je. Naopak: do tohoto města uvnitř města, či světa uvnitř světa, se uchyluje ve chvílích vlastní slabosti. Jak píše ve své nikdy nedokončené autobiografii (část z ní uveřejnil New Yorker): Poznal jsem docela dost světů a světů ve světech, z nichž se skládá New York City. Stejně jsem se ale v žádném z nich necítil doma. Doma jsem se vždy cítil na Fultonově rybím trhu.
Mitchell se zapsal do dějin americké žurnalistiky především svým stylem. Díky skvělému překladu Terezy Límanové si jej může vychutnat i český čtenář. Každé slovo i každá věta mají v jeho textech své místo. Vrcholem jsou bezesporu dialogy, které vzdávají hold specifické směsi dialektu a slangu, aniž přitom ztrácejí srozumitelnost. Mitchell je zručně kombinuje s popisy prostředí. Jak Límanová připomíná v doslovu, Mitchella proslavil specifický žánr, feature story, který se snad dá přeložit jako profil. Životní příběhy líčí skrze zvláštní kombinaci rozhovorů, příhod a popisů. Každému textu předcházely mnohaměsíční přípravy, naslouchání a pozorování (Mitchell si údajně hodiny a hodiny rozhovorů zaznamenával těsnopisem). Z dnešního pohledu by se ale jeho přístup k žurnalistice mohl zdát zvláštní: jak píše v předmluvě k jednomu vydání svých textů, chtěl jsem, aby moje příběhy byly pravdivé spíš než faktické, i když jsou na faktech založené. V některých ze svých postav totiž kombinuje více lidí, se kterými se na svých cestách městem potkal. Snaží se nalézt univerzální pravdy lidského osudu a nadřazuje je faktické správnosti.
Mitchell byl redaktorem New Yorkeru od třicátých let, většina textů vznikla ve čtyřicátých a padesátých letech. Leccos se od té doby změnilo: chudinská čtvrť Bowery, kde se mnoho textů odehrává (Bowery je dějištěm i jiných děl ze spodních vrstev společnosti, například první novely Stephena Cranea Maggie, dívka ulice, pravděpodobně prvního díla amerického naturalismu) už dávno vypadá jinak, i když jeden z podniků, o kterém Mitchell píše, McSorleyho hostinec, se tam nachází pořád – pivo za šesták už tam ale nenajdeme.
Měnící se tvář velkoměsta ale svádí k tomu vidět knihu jen jako pomník mizejícímu New Yorku, jako lament nad městem, které už není. Jaký New York by to byl? New York padesátých, nebo třicátých let? New York z nostalgických vzpomínek Mitchellových postav, či New York na začátku devatenáctého století, obklopený koloniemi lovců ústřic? Stará města ale nemizí, skládají se do vrstev. Minulost si nemůžeme idealizovat, jak to dělá Louie, majitel rybí restaurace U Lajdáka Lojzy. Ten je posedlý nepřístupnými patry nad svou restaurací, v budově byl totiž dříve přístavní hotel. Když však konečně společně s vypravěčem vystoupají do horních pater, čeká je jen zklamání, které Louie charakterizuje jako hřích, smrt, prach starý prázdný pokoje, starý prázdný flašky od whisky, starý prádelníky se starejma šuplíkama. (30)
To ovšem nemění nic na tom, že minulost tu je s námi, žije v paměti města. V Hrobu pana Huntera se vypravěč vydá na hřbitov: na hřbitově bývalé kolonie lovců ústřic je možné najít snad všechny divoké kytky, co rostou na Jižním břehu. (51) Hřbitovy provázely i Josepha Mitchella – často je sám navštěvoval. Límanová cituje část dopisu, který Mitchell uveřejnil, když byl jeho oblíbený hřbitov v jeho rodné Severní Karolíně ohrožen, a tento citát shrnuje i Mitchellův přístup k minulosti v této knize: Věřím, že vazby s předky nám nabízejí něco trvalého, o co se můžeme opřít v běhu našich každodenních životů a díky čemu jsme vyrovnanější a smířenější s tím, co nás potkává, nebo potkat může. (138)
Nahoře ve starém hotelu není módní kniha. Je pomalá, poctivá, nedějová. Ale stále aktuální: krajina a místa se totiž pořád mění. Mitchell ukazuje, jak ctít minulost, ale zároveň na ní neulpívat. Ukazuje dávno zmizelé obyvatele New Yorku bez sentimentu a nářků nad ubíháním času, protože vnímá nevyhnutelnost osudu lidí i měst. Jak říká pan Hunter v Hrobu Pana Huntera: Kameny se rozpadávají, stejně jako se rozpadávají kosti, a jediné, co trvá věčně, je duch. (75)






© 2005 občanské sdružení Splav!