Vietnam na cestě pokroku

Jan Komárek

Vũ Trọng Phụng. Klikař.
Z vietnamského originálu Số đỏ (1936) přeložil Ondřej Slówik.
1. vydání. Praha: Dokořán, 2016. 202 stran.
 

Kdyby vietnamština byla flektivním jazykem, pak by „pokrok“ byl ve veřejném diskursu jistě jedním z jejích nejskloňovanějších slov. To by platilo pro období francouzské „civilizační mise“ v Indočíně ve 30. letech 20. století, kdy se odehrává děj Klikaře, ovšem stejně tak v éře budování socialismu i později v době ekonomických reforem, a dokonce i v dnešních časech politického marasmu. Jde totiž o pojem natolik pružný, že si jej každý může vyložit po svém. „Ať žije evropeizace! Ať žijí gumová prsa!“ (158) raduje se z plodů pokroku slečna Sněženka, kterou Vũ Trọng Phụng [vu čong fung] na stránkách svého nejslavnějšího románu vylíčil coby moderní vietnamskou ženu dvacátého věku. (91) Byla překrásná a vyzařovala z ní mírná hanbatost, přesně jak velely moderní trendy. (66) Neméně reformně si počínají také další příslušníci hanojské maloburžoazie jako paní Zástupcová-Velitelová, věrná dvojnásobná vdova, vzorná matka a neúnavná mecenáška sportovních aktivit (165), manželé Civilizovaní, milovníci tenisu a majitelé Evropeizačního krejčovství, razícího motto, že šat má ženy zkrášlovat, nikoliv zakrývat, a tamní módní návrhář, jenž coby přispěvatel ženských magazínů píše pod pseudonymem MRD, což znamená: „Mám Rád Dámy“. (48) V těchto kruzích se jednou z ničeho nic ocitne bezprizorný floutek Zrzek Xuân [suan], kterému téhož dne předpověděl pouliční vykladač osudu šťastné zítřky.
Xuân záhy zjistí, že členové „evropeizačního hnutí“ se navzdory svým odvážným proklamacím chovají v osobním životě zcela v souladu s odvěkými tradicemi svého národa a před ostatními i před sebou navzájem se notně přetvařují. Pan Civilizovaný nikdy nehraje tenis, jehož je tak vášnivým propagátorem, pan MRD své manželce zakazuje nosit modely, jež sám navrhuje pro Evropeizační krejčovství, Sněženka svému milenci nedovolí, aby ji zahanbil ztrátou panenství, přestože navenek se prezentuje jako moderně frivolní. „Ctnostná vdova“ paní Zástupcová-Velitelová uvede Xuâna do jejich společnosti, protože si od něho slibuje avantýru, a Xuân zanedlouho prohlédne pokrytectví a zabedněnost těchto samozvaných reformátorů. Díky své šťastné hvězdě, či spíše pro jejich hloupost a svou schopnost pohotové improvizace, se v oblasti nové kultury postupně sám stane váženým odborníkem. Bezděky přitom odhaluje vyprázdněnost moderního diskursu, jenž vychází z nově rozbujelého komerčního prostředí. Uznávaného lékaře z něj například učiní znalost několika frází, jež si zapamatoval z doby, kdy sedával na kapotě auta oblečený jako Charlie Chaplin a na celou ulici vyřvával do tlampače reklamu na krámek takřečeného „kočinčínského krále boje s pohlavními chorobami“ (63), jako nedostižný básník se projeví, když si vzpomene na veršované slogany, jež recitoval, když pracoval jako vyvolávač s megafonem u mastičkáře (95), a obdivovaným řečníkem se stane díky opakování floskulí, jež dříve zaslechl v Evropeizačním krejčovství. „Náš zákazník, náš pán!“ (105)
Vũ Trọng Phụng, tehdy čtyřiadvacetiletý Hanojan z chudých poměrů, neobyčejně produktivní, a přitom stále originální spisovatel a novinář, vydal svého Klikaře časopisecky po jednotlivých kapitolách v roce 1936. Byla to doba velkých změn. Vũ Trọng Phụng patřil do první generace Vietnamců, jíž bylo díky poválečným reformám ve školství, zavedeným francouzskou koloniální správou, umožněno zdarma studovat ve státních školách, a to ve francouzštině a vietnamštině, nyní nově zapisované latinkou. Ačkoli Vũ Trọng Phụng studoval jen do svých čtrnácti let, kdy propadl u postupových zkoušek, odlišil se touto výsadou dosti zásadně od většiny společnosti, jež byla převážně negramotná a jejíž intelektuální elity donedávna memorovaly čínské kanonické spisy a používaly výhradně znakové písmo.
S nárůstem gramotnosti a rozvojem měst přišel také nebývalý rozkvět žurnalistiky a literatury. Ve 30. letech bylo založeno na 400 periodik zaměřených nejen na zpravodajství, ale velmi často též na kulturu a životní styl. Během „období románu“ mezi lety 1930–1945 vzniklo ve Vietnamu přibližně 500 románů, a to přestože se jednalo o žánr, který se v tamní literatuře prvně objevil až počátkem 20. století, v severovietnamské Hanoji dokonce až roku 1925. Pět měsíců před vydáním úvodní kapitoly Klikaře se navíc ve Francii chopila moci levicová Lidová fronta, čímž se značně uvolnily poměry v koloniích včetně cenzury, a tak měl Vũ Trọng Phụng volnou ruku i při psaní odvážnějších partií svého díla.
Překotné společenské změny způsobené šířením nové vzdělanosti a importované kultury s sebou však přinášely také negativní jevy. Během pár desítek let upadla téměř v zapomnění znalost klasické čínštiny a s ní i takzvaných „jižních znaků“, starého zápisu vietnamštiny odvozeného z čínského znakového písma. Čínština se přitom ve své psané podobě ve Vietnamu používala jako úřední jazyk po dva tisíce let a v „jižních znacích“ jsou zachyceny nejslavnější památky vietnamského písemnictví. Příslušníci mladé generace 20. a 30. let se tak mohli cítit vykořenění, a proto jim nezbylo než hledat své vzory v cizí kultuře a obdivovat se výdobytkům civilizace, která si Vietnam mocensky podrobila a ekonomicky jej vysávala. Rodinnými vztahy a společenskou hierarchií, dosud pevně uspořádanými dle konfuciánských norem, otřásl nástup individualismu a touha mládeže po revoltě proti zavedeným pořádkům. Novou elitou se stávali nedovzdělaní, bezskrupulózní obchodníci a podnikavci, kterých nalezneme na stránkách Klikaře nespočet. Městská společnost byla celkově demoralizovaná, bujela prostituce, hazard a užívání drog, což jsou mimochodem stěžejní témata další Vũ Trọng Phụngovy tvorby.
Vietnam se však, stejně jako jiné kolonizované země, změnit musel. Poté, co selhal ozbrojený odpor organizovaný kolem královského dvora v 19. století, vyjednávání vietnamských revolucionářů s cizími mocnostmi i pokusy o nezávislé šíření západního vzdělání na začátku 20. století a vyčerpal se též neotradicionalismus 20. let, opanovalo kulturní scénu nové reformní hnutí, v jehož centru stála takzvaná Autonomní literární skupina, založená v Hanoji roku 1932. Jejími členy byli různí umělci, především spisovatelé a novináři, kteří ve svých textech opěvovali vše nové a jedinečné, vyzdvihovali prospěšnost sportu, práva žen a lidovost projevu. Psali většinou romantická dílka soustředěná hlavně na vykreslení osudů jednotlivce ve stávající společnosti, přičemž hlavní postavy tvořili neobvykle individualističtí jedinci. Vietnamská společnost z nich vycházela jako utlačující síla mařící jejich touhy a tlačící je konvencemi, aby jednali proti svým zájmům. Spontánní vztahy, v nichž se člověk angažuje celou osobností, tyto prózy kreslily vždy kladně. [1] Tímto jednostranným zaměřením své tvorby přitom jako by Vũ Trọng Phụngovi, jejich zavilému odpůrci, dodávali munici pro palbu ironie, s níž v Klikařovi vyobrazil postavy, jež se jednotlivým členům Autonomní literární skupiny někdy až nápadně podobaly.
Reformisté se od autora Klikaře odlišovali svým původem z vyšších vrstev a solidním vzděláním, mnohdy též korunovaným titulem získaným na studiích ve Francii. Sdružovali se kolem prestižních literárních časopisů, jež sváděly nelítostný boj s levnějšími plátky, do nichž přispíval také Vũ Trọng Phụng, a často je kritizovaly pro jejich údajné zpátečnictví, různé omyly a nedostatky. Vũ Trọng Phụngovy výpady si přispěvatelé těchto periodik nemohli nechat líbit, a vzali si dokonce na mušku i některé jeho romány a reportáže, jež označili za pornografii. [2]
Vũ Trọng Phụng si dobře uvědomoval stinné stránky žurnalistiky. V Klikařovi vykládá Xuânovi podnikavý buddhistický mnich recept na úspěch v novinářském průmyslu takto: „Nemyslete si, vážený pane, že jako mniši nerozumíme novinařině a neumíme vybojovat bitvu písma. Obyčejní žurnalisté se na stránkách tisku navzájem osočují z hlouposti, nedouctví nebo nedostatku talentu. Zato my duchovní žurnalisté se nebojíme poukázat na skutečnost, že naše protivníky sužují vyrážky, svrab, čínská prašivina, laoská kopřivka, roupy, lepra nebo ztráta končetin!“ (125) Vũ Trọng Phụng si z urážek těžkou hlavu nedělal. Jak praví Xuân: „Čím má člověk v dnešní době vyšší renomé ve společnosti, tím víc hnoje na něj tisk kydá. V klidu nechává jen ňoumy, po kterých stejně neštěkne ani pes.“ (180)
Klikař je bezesporu skvělou satirou, avšak nenabízí žádné uchopitelné východisko ze společenské krize. Hlavní hrdina může svým oportunismem a chabým důvtipem čtenáři imponovat jen těžko, morální vzor by ostatně mohla stěží představovat kterákoli z postav. V důsledku časopiseckého vydávání po jednotlivých kapitolách je navíc struktura románu značně členitá, bez zřetelného vyvrcholení či alespoň náznaku katarze. Také sám autor zůstával po celý život apolitický. Západní kulturu ctil, ale nepodřizoval se jí, s komunisty sdílel zájem o chudé a slabé, ale nepsal o třídním boji. Komunistickou fascinaci Ruskem odsuzoval stejně jako nekritický obdiv Francie.
Vũ Trọng Phụng zemřel na tuberkulózu roku 1939, týden před svými 27. narozeninami, a tak se můžeme jen dohadovat, zda a jak by se veřejně angažoval během následujících politicky nestabilních let. Ideologická nespoutanost jeho díla byla však neslučitelná se spoutanou dobou, jež nastala po vítězství komunistů, a tak se Vũ Trọng Phụng stal na 25 let zapovězeným autorem. Zákaz byl zrušen za liberalizačních reforem v 80. letech a dnes už je Klikař čítankovým dílem. Na rozdíl od většiny programově moderních románů své doby se ukazuje jako dílo vskutku moderní, dodnes oblíbené, hojně citované, a především stále aktuální. Pouliční život, jak jej Vũ Trọng Phụng vyobrazil například hned na začátku první kapitoly, se za osmdesát let na mnoha místech Vietnamu téměř nezměnil. První scéna, v níž starý věštec posedává na chodníku ve stínu košatého stromu a opodál děvče prodává cukrovou třtinu, působí na obyvatele Vietnamu dodnes jako důvěrně známá. Ovšem i v širší souvislosti, v kontextu nízkého národního sebevědomí dnešních mladých Vietnamců, adorace jihokorejské popkultury a odlivu inteligence ze země do západní Evropy a severní Ameriky, má Klikař svým čtenářům stále co říci.
Zajímavým dílem ovšem může být i pro české publikum. Navzdory nadstandardním vztahům, které jsme s Vietnamem udržovali v dobách RVHP, a zdejší početné vietnamské komunitě, jejíž potomci většinou v jazyce svých rodičů číst neumějí, je Klikař teprve druhým překladem vietnamského románu do češtiny. Přitom ten první, sociálně realistický román z prostředí revolučních buněk Rozbité břehy, který u nás vyšel roku 1989 v překladu Ivy Klinderové, dnes dokáže stěží zaujmout. Na rozdíl od velké části současné vietnamské literatury netrpí Klikař přemírou patosu a levnou sentimentalitou, což je nešvar patrný i v některých povídkách přeložených pro vietnamské číslo Plavu 4/2013. Oproti klasické literatuře, z níž ovšem bylo v češtině zatím představeno žalostně málo, je Klikař pro našince velice snadno srozumitelný, neboť nestaví na starých literárních konvencích Dálného východu, nýbrž vychází především z evropské románové tradice. Převod se tak obešel zcela bez vysvětlujících poznámek. Bohužel však zůstal i bez předmluvy a doslovu, což je také důvod, proč byly některé skutečnosti, jejichž znalost může napomoci plnějšímu porozumění dílu, uvedeny v této recenzi. Překlad vietnamisty Ondřeje Slówika je erudovaný a zároveň velice čtivý, což dokládá také čestné uznání, jehož se textu dostalo v Soutěži Jiřího Levého. Tedy příjemnou četbu!

Poznámky:

1. Strašáková, Mária. Slovník vietnamské literatury. Praha: Libri, 2011. 38. [Zpět]
2. Zinoman, Peter. Předmluva. Dumb Luck by Vũ Trọng Phụng. Ann Arbor: The University of Michigan Press, 2002. 20. [Zpět]