Plav
archiv




Balkán mi koluje v krvi

Rozhovor s makedonistou Ivanem Dorovským

Zákulisí překládání z makedonštiny, brněnské balkanistiky a život předního českého slavisty poodhaluje následující rozhovor. Zrcadlí se v něm obraz badatele, vysokoškolského pedagoga, překladatele a v neposlední řadě básníka.
 

Oldřiška Čtvrtníčková: Pane profesore, v tomto čísle Plavu představujeme moderní makedonskou literaturu. Český čtenář měl dosud možnost seznámit se s některými překlady makedonských děl, a to velmi často vaší zásluhou. Řada hodnotných literárních děl však dosud do češtiny přeložena nebyla. Které knihy byste čtenářům doporučil?

Ivan Dorovský: Na tuto otázku musím odpovědět poněkud obšírněji. Poválečná makedonská literatura se téměř pět desetiletí rozvíjela v rámci jugoslávského meziliterárního a obecně kulturního společenství, které se formovalo po roce 1945. Tvořila je srbská, chorvatská, slovinská, černohorská, makedonská a bosensko-hercegovská slovesná tvorba. Přitom každá z nich se rozvíjela velmi často v dvojjazyčném nebo mnohojazyčném prostředí. Vzájemně se překládaly, obohacovaly, ovlivňovaly, tvůrčím způsobem se podněcovaly a nejednou také napodobovaly. Jedním z příznačných rysů jihoslovanského literárního společenství v poválečných desetiletích je vzájemná otevřenost ke světu, ke všemu, co se v evropské a světové literatuře odehrávalo. Byl to pozitivní rys, který mnohá desetiletí chyběl literaturám tehdejších socialistických zemí. A právě jako literární tvorba jugoslávského společenství se dostávala tato díla ke čtenářům slovanských i ostatních evropských a mimoevropských zemí a nacházela v drtivé většině pozitivní ohlas.
Teprve po roce 1991 začala ve vzájemných česko-makedonských a slovensko-makedonských kulturních vztazích zcela nová etapa. V polovině devadesátých let 20. století vyšly dvě rozsáhlé antologie makedonské moderní básnické tvorby Modré nebe nad Ochridem (1995) a Tajemství květu (1996). V českém kulturním i politickém prostředí padly všechny zábrany až teprve po roce 1989. Nikoli sice v ústředních nebo renomovaných nakladatelstvích, nýbrž mimo hlavní město mohl vyjít první český překlad makedonského románu Dimitra Baševského Dokud bije zvon, smrt nepřijde (1994) a vyprávění Pohádky o Zokym Pokym (1995) žijící klasičky makedonské literatury pro děti a mládež Olivery Nikolovové.
V českých a slovenských revuích světové literatury i v literárních měsíčnících, týdenících a denících vycházely v druhé polovině 20. století překlady prozaických textů mnoha současných makedonských autorů.
Důkladněji se český čtenář měl možnost seznámit s makedonskou moderní prozaickou tvorbou teprve z první české antologie makedonské povídky 20. století Tajemná komnata (2002), která obsahuje texty 38 autorů všech poválečných literárních generací.
V prvním desetiletí nového tisíciletí dále vyšla dvojjazyčná básnická sbírka Rista Lazarova Čechopek (Čechovábení, 2007), haiku verše Dožd (Déšť, 2007) Caneho Andreevského, trojromán Olivery Nikolovové Tři životy ibn Pajka (2008), sbírka veršů Bílé červánky (2008) zakladatele makedonské moderní poezie Kosty Racina a román Jovana Pavlovského Šťáva z prostaty (2015).
Významné pro makedonskou literaturu a přínosné pro český překladový fond bylo české vydání románu Goceho Smilevského Freudova sestra (2012), který v roce 2010 získal Evropskou literární cenu. Od téhož autora byl v roce 2015 přeložen a vydán román Návrat slov. Pro poznání a pochopení složitého makedonského národnostního a kulturního vývoje pak má klíčový význam překlad práce Krsteho Misirkova O makedonských záležitostech (2012).

OČ: Napadá vás nějaký další titul, zásadní dílo, které si říká o vydání v češtině?

ID: Jistě že napadá. Například román P. M. Andreevského Pirej (Pýr, 1980; ukázku z této prózy najdete na s. 11). Řadím jej totiž k podobným dílům evropského formátu, jako jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila. Už dávno jsem uvažoval o překladu. Jenže nebyl žádný vydavatel.

OČ: Přeložil jste úctyhodnou řadu děl, převážně poezie, zdaleka nejen z makedonštiny. Co vás k překladatelství vedlo?

ID: O překládání jsem se poprvé začal zajímat někdy v roce 1951 ještě jako učeň v oboru strojní zámečník. Spolu se svým přítelem Panem Vidinčevem, který se rovněž učil na zámečníka, jsme začali překládat do „své“ makedonštiny tehdy velmi populární knihu – Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. Brzy jsme však poznali, že makedonsky neumíme, že neumíme dostatečně dokonce ani své místní nářečí. Takzvaný egejsko-makedonský spisovný jazyk, který se začal v dětských domovech vyučovat, byl směsicí ruských a bulharských morfologických, syntaktických, lexikálních a prvků a lexikum bylo přijímáno převážně z lerinského a kosturského nářečí. To vše spolu s mým rodným nářečím přirozeně zdaleka nemohlo vyjádřit všechny významy a odstíny českých slov. Museli jsme to vzdát. Obdobně skončil můj pokus o překlad básně S. K. Neumanna „A hrdý buď“.
Ty první nezdary mě přirozeně neodradily ani později, když jsem studoval na filozofické fakultě. I za studií na fakultě jsem se pokoušel překládat z několika jazyků, které jsem studoval nebo znal, tentokrát do češtiny. Ani později se mi nepodařilo prosadit v některém nakladatelství knižní vydání. Překlady veršů i prózy makedonských autorů nesměly z mimoliterárních důvodů knižně vycházet. První můj překlad básní, ovšem z novořečtiny, mi přijal v roce 1962 do Hosta do domu básník Oldřich Mikulášek. Všechny rukopisy jsou v mém zcela neuspořádaném archivu.

OČ: Kde a jak jste se vlastně poté naučil spisovnou makedonštinu?

ID: Jsem samouk. Hodně mi pomohla četba. Jazyk jsem si zdokonaloval na každoročních měsíčních (později dvoutýdenních) mezinárodních seminářích makedonského jazyka, literatury a kultury ve staroslavném Ochridu.

OČ: Mohl jste si vždy vybírat, co přeložíte? A neměl jste, jakožto sám básník, chuť překládaného autora „vylepšit“?

ID: Vybíral jsem (nebo jsem o to usiloval) hodnotná umělecká díla. Zastávám názor, že každý překlad je samostatné umělecké dílo. Takže podle mne všechny úpravy, opravy, vysvětlivky a všelijaká vylepšení a podobně jsou součástí nového uměleckého díla.

OČ: Zeptám se teď úryvkem z vaší básně „Překlad“: Kdo dnes bude číst verše / v tomto chaosu?

ID: Třebaže na závěr básně vyjadřuji pochybnost, v téže básni říkám, že verše člověk potřebuje jako píseň, melodii, jako sůl a chleba, aby lidé seznali, / že stojí za to žít.
Před několika dny mne dopisem požádal jeden občan odněkud ze středních Čech, abych mu poradil, kde sežene výbor veršů bulharského básníka Vatja Rakovského Chci ti něco říci, světe, který jsem sestavil, přeložil a vydal již v roce 2005. Pro mne je to důkaz, že člověk dobrou poezii potřebuje stále.

OČ: Zmínil jste se o tom, že překlady z makedonštiny nebyly v minulosti vítané. Proč?

ID: Už jsem se zmínil, že to bylo kvůli řadě mimoliterárních faktorů, mimo jiné kvůli kategorickým protestům bulharských oficiálních míst.

OČ: Vaše manželka je vaší spřízněnou duší v mnoha ohledech. Jak vypadá vaše spolupráce?

ID: S manželkou Dagmar žijeme společně již 58 let. Mnoho lidí nás obdivuje, jiní nám závidí a naši blízcí a přátelé nám to upřímně přejí. Je první čtenářkou, kritičkou, korektorkou a tak dále všeho, co napíšu. A já plním podobnou „funkci“ při čtení všech jejích textů. Protože je nejen literární historička, nýbrž také insitní výtvarnice, ilustrovala několik desítek mých knižních překladů.

OČ: Kabinet balkanistiky brněnské filozofické fakulty díky vám disponoval rozsáhlou knihovnou, v níž se našlo téměř vše, co zrovna ten který student potřeboval. Zajímalo by mě, jak vznikala a kde se nyní nachází.

ID: Kabinet balkanistiky byl založen roku 1966 při tehdejší katedře historie a etnografie střední, jihovýchodní a východní Evropy. Personálně byl obsazen pouze jediným odborným pracovníkem, všechny vědeckovýzkumné úkoly plnili kmenoví pracovníci katedry a externí odborníci z ústavů ČSAV. O doplňování knihovny literaturou jižních Slovanů a novořeckými knihami jsem se staral já, o hungaristickou a rumunistickou produkci jediný hungarista a jediná romanistka na fakultě.
Knihovna se doplňovala výměnou, koupí nebo dary. Pokud jsem jezdíval na letní semináře do různých republik Jugoslávie, dovážel jsem vždycky plné kufry knih. Tak se stalo, že jsem si způsobil kýlu. Nejprve na pravé straně, o několik let později na levé. Po přestěhování téměř celé fakulty do náhradních prostor na bývalé lékařské fakultě na několik let bylo mnoho knih odevzdáno do fakultní ústřední knihovny, mnohé změnily majitele. Po návratu do rekonstruovaných místností se zjistilo, že pro knihovnu není dostatek místa a knihy byly převedeny do fakultní knihovny. Takže si dnes svoje vlastní knihy, na nichž jsou často moje poznámky na okraj, půjčuji z knihovny.

OČ: Na vaší knihovně bylo neobvyklé to, že jste ji, troufám si tvrdit, z velké části skutečně přečetl. Odkud pramenila ta touha poznávat? Měli jste doma v rodné vesnici nějaké knihy?

ID: Převážná část balkanistické knihovny se nacházela v mé pracovně. Věděl jsem o každém svazku, kde je, téměř poslepu. Všechny tyto knihy byly k dispozici kolegům i studentům. Knihovny ostatně nemáme proto, abychom je všechny přečetli, nýbrž abychom vždy měli po ruce knihu, kterou právě potřebujeme. Knihy jsem přirozeně četl, spíše studoval. Ve svém rodišti jsem z mnoha příčin nic podobného nemohl.

OČ: Stačí / když mám ve vlasech/ jižní vítr / když pod prsty svých bosých nohou / cítím / jak pálí prach země / Co potřebuji více? / Balkán koluje v mé krvi. [1] Co pro vás Balkán znamená?

ID: Už na začátku svých odborných výzkumů jsem si uvědomil, že Balkán, tedy balkánské slovanské i neslovanské národy, národnosti a etnické skupiny, lze pochopit jedině důkladným všestranným srovnávacím studiem jejich dějin, jazyka, literatury, lidové slovesnosti či kultury, ba dokonce gestikulace a mimiky. Neustále jsem odhaloval společné rysy a odlišnosti. Jedině tak jsem dospěl k teorii meziliterárních společenství, k dvojdomosti a meziliterárnosti, kterou jsem pak rozpracovával společně s vůdčím představitelem této teorie Dionýzem Ďurišinem. Zejména v 21. století je uvedená teorie platná nikoli snad pouze pro balkánské národy. Zájemci se mohou dovědět více v Ďurišinových monografiích Teorie meziliterárního procesuSystematika meziliterárního procesu, v mé knize Slovanské meziliterární shody a rozdíly (2004) a rovněž v četných sbornících.

OČ: A co pro vás znamená Česko?

ID: Odpovídám závěrem básně „Až jednou …“:
Česko je mou druhou vlastí, / která se mi stala láskou, / domovem, / poutem, / osudem, / vším.

Poznámky:

1. Dorovský, Ivan. „Vítr ve vlasech“. Já se tam nevrátím. Ed. Dagmar Dorovská. Brno: Tribun EU, 2015. 9. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!