Plav
archiv




Pozemská chvíle jako pouhá vločka v Knize

Kristýna Králová

Pohjanen, Bengt. Faravidova říše.
Z meänkielijského originálu
Faravidin maa (2013) přeložil a doslovem opatřil Michal Kovář.
1. vydání. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2016. 189 stran.
 

Toto byla má pozemská chvíle, pouhá vločka v Knize, ale v Jobmelově vzpomínce je vločka celým vesmírem. Slova, jimiž Bengt Pohjanen (* 1944) zakončuje své vyprávění z bájné minulosti, jako by vystihovala samou podstatu románu Faravidova říše: popisované události jsou možná nevýznamné, zároveň však mají obrovskou cenu při vytváření národní a kulturní identity Meänkielijců, jak sami sebe nazývají severobotničtí Finové. Okolnosti vzniku tohoto národa v 80. letech 20. století líčí ugrofinista Michal Kovář v doslovu ke knize, již přeložil z jazyka meänkieli (doslova „náš jazyk“). Tento jazyk je používán především finskou menšinou v severošvédském údolí Tornedal, ovšem od standardní finštiny se značně liší – během vývoje ve Švédsku došlo k mnoha hláskovým, syntaktickým i lexikálním změnám. Od roku 2000 má meänkieli ve Švédsku status oficiálně uznávaného minoritního jazyka. Pohjanen je tvůrcem spisovné formy meänkieli, v 90. letech napsal první mluvnici a aktivně se podílí také na vytváření národní literární produkce.
Děj Faravidovy říše se odehrává v 11. století, době na pomezí mýtu a historie, pohanství a křesťanství, ústního podání a psaných textů. Společnost tehdy procházela zásadními změnami, jež ovšem nejsou přímo písemně zachyceny – s výjimkou runových nápisů se počátky severského písemnictví kladou až do druhé poloviny 12. století. Pohjanen uvádí, že ve své rekonstrukci myšlenkového světa tehdejších lidí vycházel jak z později zapsaných pramenů, mýtů, pohádek či ság, tak i ze soudobých zápisků blíže nespecifikovaných římských historiků nebo řeckých a arabských cestovatelů.
Tato pestrost zdrojů se výrazně odráží ve struktuře vyprávění, rozdrobené do střípkovitých výjevů a epizod. Volná jednotící dějová linie sleduje dospívání a vnitřní proměnu hlavního hrdiny během jeho cest po dávném Kvenlandu – oblasti situované zhruba do okolí Botnického zálivu. V každé dějové odbočce ovšem vystupují nové postavy a rozvíjejí se další epizodní příběhy. Tato roztříštěnost může čtenáře rušit, zároveň však dává románu nádech lidové slovesnosti: obdobný postup, kdy do vyprávění pronikají i přímo nesouvisející události, je typický například pro některé typy staroislandských rodových ság.
Ve Faravidově říši se prolíná několik vrstev: historická, společenská, individuální a mytická. Když hlavní hrdina Ingvar opustí rodný dům, příběh jednotlivce se rozroste o společenské prvky: najdeme zde líčení rituálů jako svatba, pohřeb či křest a scény ze života běžných lidí. Na úrovni historické do příběhu vstupují osobnosti středověkých dějin: mihne se zde například Magnús Dobrý, syn norského krále Olava Haraldssona, větší prostor pak Pohjanen věnuje kyjevskému knížeti Jaroslavu Moudrému a jeho ženě Ingegerdě Švédské, později svatořečené pravoslavnou církví. Sám Ingvar později vstupuje do historické linie jako Faravid II., jeden z bájných králů Kvenlandu.
Poslední, mytická rovina prochází celým románem, a to především v podobě čarodějů, kteří se hrdinovi opakovaně zjevují. Ti zosobňují pohanskou minulost a tradici, do níž má být Ingvar zasvěcen: jeho úkolem je nést dlouhou vzpomínku až daleko do budoucnosti národu, jenž ho očekává, lidem, kteří již sami sobě nerozumějí, protože nevědí, odkud pocházejí, kde jsou a kam se ubírají. (71) Hrdina ale projde i zasvěcením jiného typu – když přijímá křesťanskou víru. Příchod nového času zde není vykládán negativně ve smyslu vytlačení starých zvyklostí novými, ale spíše jako přirozené plynutí dějin.
Do role čaroděje-vypravěče, zapisovatele lidských osudů, se situuje i sám Pohjanen – jako by jeho román byl dalším článkem řetězce vedoucího od lidové slovesnosti přes písemné záznamy staroseverských a finských mýtů, Eddu a Kalevalu, až do současnosti. Ke KalevaleFaravidova říše jakožto novodobá kompilace zakořeněná ve folkloru a mytologii ostatně velmi blízko a dalo by se říci, že tvoří její meänkielijský protějšek.
Za největší klad tohoto mnohovrstevnatého románu lze označit snahu rekonstruovat způsob chování a uvažování středověkého člověka – v porovnání s neohrabanými pokusy jiných spisovatelů či filmařů si Pohjanen při tomto nesnadném úkolu počíná velmi citlivě. A pro českého čtenáře je jeho román jakožto první knižní překlad z meänkieli do češtiny [1] také první možností, jak proniknout do světa tohoto málo známého národa.

Poznámky:

1. Vůbec první český překlad z meänkieli, jehož autorem je též Michal Kovář, vydal Plav v čísle Koho jedí Samojedi? věnovaném literaturám malých ugrofinských národů (Plav 10/2011). Jedná se o ukázku z Pohjanenova románu Tance jeruzalémské, svatby kanaánské, třetího dílu tzv. Tornedalské trilogie (Väylänvarren trilogia, 2003–2004). [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!