Plav
archiv




Menorčan až do morku kostí

Rozhovor s Ponçem Ponsem vedl a z katalánštiny přeložil Luděk Liška

Menorčana Ponçe Ponse a jeho rodný ostrov od sebe nelze oddělit. Celé dílo tohoto zarputilého ostrovana je básnickým ztvárněním vztahu – fyzického i intelektuálního –, jejž ke svému vesmíru o 700 kilometrech čtverečních chová. Ponsova Menorca a samota se ovšem protínají s celým světem. Představme si tedy na chvíli, jak utíká před srpnovou invazí turistů do své boudičky v Zeleném fíkovníku a ve stínu olivovníků trpělivě odpovídá na otázky našeho korespondenčního rozhovoru…
 

Luděk Liška: Jak by ses jako spisovatel představil českým čtenářům?

Ponç Pons: Narozen roku 1956 na Menorce.
Vystudoval hispánskou filologii, profesor katalánského jazyka a literatury.
Tento milovník venkova a filosofie vychází z pozic procítěného a autentického menorčanství a sebe definuje výrokem: „Nemohu být a ani nejsem víc než Literatura.“
Jeho poezie, již skládá s velkou stylistickou přísností, se pokouší rozšířit způsob nazírání věcí, zvýšit citlivost, vyjádřit slovy nové formy vyjadřování, vyjádřit emoce, pocity, odhalovat vnitřní světy, přivádět k zamyšlení a přemýšlení, ale především se snaží obrátit každé slovo v umění.
Chce očistit verš a dosáhnout samé podstaty jazyka tak, aby nezbývalo nic nadbytečného. Psaní chápe jako sdílení vášně a vědění. Více, než aby tu zůstaly jeho vlastní verše, si – jak přiznává – přeje, aby přetrval jeho jazyk a ostrov, na němž píše.
Třebaže získal ty nejvýznamnější literární ceny, přál by si, aby jej lidé měli rádi a cenili si ho především jako člověka.
Za dopolední učí (z misionářských pohnutek, tvrdí) a za západů slunce čítá a píše obklopen lesem a zvířaty, v malé boudičce na venkově, na místě, kterému říkají Zelený fíkovník.
Když se setmí, píše tento milovník francouzské, italské a portugalské literatury rukou za svitu svíček.

LL: Katalánská kultura na mě vždycky působila jako kultura mladá a dynamická, jíž se po Frankově smrti dostalo oživujícího impulsu, ale zejména jako kultura mimořádně hrdá a sebe si vědomá – na Menorce všichni mluví il menorquí. Snad proto mě zarazil a zmátl ponurý tón jednoho z tvých zápisů: Jsme hanebná, otrocká, nuzná kultura… Jsme bídná země! Mohl bys to rozvést, vysvětlit svou temnou vizi?

PP: Menorská realita je taková, že mnoho lidí, co se tu narodili, naším jazykem mluvit nechce, dokonce jsou proti němu, mnoho Menorčanů dialektem klevetí – v našem dialektu užíváme slovesa rallar, klevetit, namísto parlar – ze zvyku, setrvačnosti, pohodlnosti a bez jakéhokoli jazykového vědomí katalánské identity.
U nás stále ještě živě přetrvává nepoučená a absurdní polemika o tom, zda menorština je katalánština či ne.
Větu, kterou zmiňuješ, jsem napsal ve velkém rozčílení, když radnice v Manacoru odmítla pojmenovat jednu z ulic po svém rodáku, velkém spisovateli Miquelu Àngelu Rierovi, jehož jsem poznal osobně a stýkal jsem se s ním. Riera je jedním z nejlepších a nejdůležitějších spisovatelů, co jsme na Baleárských ostrovech měli, a skutečnost, že po něm radnice města, kde strávil celý život, odmítne pojmenovat ulici, ukazuje na průměrnost, kulturní sprostotu a bídu nemalé části našich obyvatel.

LL: Historie této „absurdní polemiky“ – otázka, zda menorština je katalánština, a jazykové předsudky na Menorce přetrvávající – mě opravdu zajímá. Mohl bys to trochu objasnit?

PP: V podstatě je to politikum. Ti, co o sobě tvrdí, že menorštinu brání, v ní nikdy nepíší, pokaždé ji obhajují v kastilštině, v jediném jazyku, který Španělsko přijímá a prosazuje.

LL: Situaci minoritních jazyků – katalánštiny, baskičtiny a galicijštiny – ve Španělsku vidíš docela pesimisticky. Jaká je oficiální jazyková politika? Každodenní realita? A tvá prognóza?

PP: To není má osobní vize, ale krutá realita. Ve Španělsku stále přežívá tvrdý antikatalanismus a proti ostatním „španělským“ jazykům panuje nemálo předsudků. Je to lepší než za Frankovy diktatury, ale stále žijeme v ohrožení „jazykové směny“, to jest, že jazykově splyneme s kastilskou většinou.

LL: V tomto kontextu mi na mysl přichází další otázka: Jaké panují vztahy mezi jednotlivými regiony, kde se mluví katalánsky? Existuje nějaká sdílená identita táhnoucí se už od středověku?

PP: O povědomí společné identity můžeme mluvit jen u pevninského Katalánska. Vláda Baleárských ostrovů přišla se sloganem „Čtyři ostrovy, jedna země“. Ve skutečnosti jsme čtyři ostrovy a čtyři světy.

LL: Další dojem z četby tvého deníku: Menorca během své historie zažila nemálo okupantů: Římany, Vandaly, Araby, Aragonce a následně Španěly, britskou Royal Navy, Francouze… ovšem ti nejhorší okupanti bez studu a respektu jsou turisté. Jak Menorčané vnímají své okupanty – ty minulé i ty současné?

PP: Jsem upřímně přesvědčen, že imigrace naše řady obohatila a vítám každého, kdo na Menorku přijde a bude ji mít rád. Problém tkví v tom, že dříve byla naše ekonomika diverzifikovaná, vedle zemědělství fungoval i obchod a zejména důležitá hospodářská odvětví jako obuvnictví, šperkařství, výroba nábytku, pantů, sýru a dalšího, která zmizela, a nyní závisí takřka výlučně na cestovním ruchu. Velké hotelové řetězce nevnímají náš ostrov jako malou domovinu – jak ji vnímám já, když ji přehlížím z nejvyšší menorské hory El Toro vysoké pouhých 358 metrů – ale jako místo svého podnikání a zisku. Tento urbanizační turismus škodí našemu životnímu prostředí, ostrovní kulturu zahání do kouta a zotročuje menorskou ekonomiku. Ale především kvůli němu ztrácíme hlavní znaky své identity.

LL: Liší se podle tebe duše, mentalita vnitrozemce a ostrovana? Jaké rysy ostrovanství pozoruješ na sobě samém, na svých blízkých a na svých literárních blížencích (Fernando Pessoa, Jorgos Seferis)?

PP: Když člověk pochází z ostrova, poznamená ho to a formuje po celý život. V básni „Diktát lásky“ z knihy Stigma jsem sebe definoval takto: Menorčan až do morku kostí.
Prostor ostrova bývá zpravidla menší (Menorca má jen 700 km2 a mně připadá, jako by byla celým univerzem), vzdálenosti kratší (vzdálenost větší než čtyřicet osm kilometrů pro nás znamená spadnout do moře) a klidnější, pohodovější rytmus života. Takřka všichni se známe.
Jsem ostrovan, ostrovy mám rád, jsem šťastný, že jsem se narodil na Menorce a jsem na to hrdý. Rád ale také poznávám jiná místa a žiji kulturně otevřený celému světu.
Menorca je mou vlastí, žít a pracovat tady je mi životní, racionální a zásadní volbou. Něco jako osud. Menorca mi umožňuje udržovat přímý kontakt s mořem i venkovem. Kdybych měl parafrázovat Shakespeara, řekl bych, že jsem utkán ze stejné látky jako tento ostrov, ovšem stejně tak mě zajímají a uvádějí v nadšení ostatní světové jazyky a literatury.
Spisovatelé, které uvádíš – Pessoa a Seferis – a tolik dalších… Leopardi, Neruda, Borges, Torga, Achmatovová, Quasimodo, Bašó, Kobajaši, Holan, Dickinsonová, Bishopová, Eliot, Frost, Graves, Thoreau, Tolstoj, Spinoza, Camus, Čechov, Giono… jsou mými učiteli a od každého z nich jsem se naučil být lepším básníkem i člověkem.
Každý básník je ostrov. Každý velký básník je vesmír.

LL: Jak jsi narazil na Vladimíra Holana? Bylo to díky překladům Clary Janésové? Znají španělští čtenáři jeho dílo?

PP: Ano, překlady Clary Janésové mi umožnily objevit tohoto vašeho velkého básníka, který žil v nelehké době: za nacistické okupace, války, komunismu… Přečetl jsem od něj všechno, co jsem našel přeložené do různých jazyků. Představuji si ho, jak – obviněný z „dekadentního formalismu“ – píše za nocí, zavřený ve svém domě na Kampě. Myslím, že se o něm ve Španělsku ví, mohu tě ovšem ubezpečit, že jsem udělal maximum, aby jej poznali a ocenili moji čtenáři.

LL: Bydlíš v ulici Ramona Llulla, prvního autora, kterého jsi v osmnácti letech četl v katalánštině. Mohl bys nám tohoto ostrovana, klíčovou postavu katalánské kultury, přiblížit? Jak ve svém nitru prožíváš opozici španělština–katalánština? Jak vidíš tenhle vztah v kontextu celého Španělska?

PP: Bydlím v docela nové ulici, kde žije jen šest rodin a která ještě neměla jméno, když jsem se přistěhoval. Osobně jsem požádal starostu, aby ji pojmenovali po Ramonu Llullovi, zakladateli našeho jazyka. Proto se jmenuje právě tak.
Ramona Llulla jsem objevil v osmnácti letech díky jeho biografii Foll d’Amor (Poblouzněný láskou) od Edgara Allisona Peerse a od té doby píšu katalánsky. Ta byla ve škole zakázaná a nikdy nás ji neučili. Všechno se udávalo ve španělštině. Naučil jsem se ji sám také díky gramatice Francesca de Borja Molleho. Ano, a pak jsem ji mohl studovat a dobře se ji naučit na univerzitě na oboru filologie.
Ramon Llull se narodil roku 1232 na Mallorce, je autorem více než dvou set osmdesáti děl psaných katalánsky a arabsky. Tato zásadní postava světové literatury si zaslouží pozornost, oblibu a ocenění.
Byl to vášnivý člověk obdařený mimořádnou vitalitou, díky níž se dožil více než osmdesátky. Jeho spisovatelskou vášeň prostupuje železná vůle demiurga a tematická rozmanitost prozrazuje génia univerzálního nadání.
Byl si vědom toho, že slovo je jen nedokonalým nástrojem dorozumění, a tak dle mého soudu napsal jednu z nejkrásnějších vět historie: Nerozumíme-li si řečí, rozumějme si srdcem.
Španělsko bylo vždycky centralizovaná a uniformizující země, která svou jazykovou diverzitu nepřijímá, a dokonce ji potlačuje. Galicijština, baskičtina a katalánština zakouší od dob Filipa V. politickou perzekuci, a dokonce i dnes, kdy autonomie jednotlivých regionů přinesla více svobody, se na ně většina monolingvních obyvatel Španělska mluvících kastilsky dívá svrchu a nepřijímá je.
Studoval jsem hispánskou filologii a kastilštinu a její úžasné spisovatele a spisovatelky mám rád, ale nelíbí se mi, že se katalánština opomíjí a pokládá se za něco nižšího a čistě regionálního.

LL: Na konci Dillatari (Ostrovního deníku) píšeš o své profesi učitele. To, že svým žákům můžeš vykládat o Ramónu Llullovi, Ausiàsi Marchovi či s nimi rozebírat úryvky z díla Àngela Guimeràa, vnímáš jako poctu. Rád bych se nějaké tvé hodiny zúčastnil. Nemohl bys nám dát malou přednášku o dvou posledně zmíněných? Které další katalánské autory by člověk neměl opomenout?

PP: Uf! Malá přednáška by nestačila, na to jsou příliš velcí. Ausiàs March je nejlepším básníkem Evropy 15. století, napodoboval ho i Garcilaso a další. Guimerà málem dostal Nobelovu cenu, ale zakročil španělský stát, vyvinul na něj tlak, aby ji nepřijal. Jeho drama Nížina, které bylo zfilmováno ve Spojených státech pod názvem Marta of the Lowlands (Marta z nížiny) a v Německu v režii Leni Riefenstahlové jako Tiefland (Nížina), patří ke stále živé klasice. Učit literaturu je pro mě velkou radostí, ale hlavně poctou, díky tomu jsem měl možnost mnoho žáků seznámit se spisovateli, jako jsou Joanot Martorell, autor rytířského románu Tirant lo Blanc, či Joan Ramis, Jacint Verdaguer, Josep Pla, Mercè Rodoreda, Salvador Espriu, Llorenç Villalongs… a Vicent Andrés Estellés, který mé žáky vždycky zaujal nejvíc.

LL: Přiznávám, že většina otázek vychází z četby tvého už zmiňovaného Dillatari. Mohl bys čtenářům objasnit původ toho novotvaru? Pokud se nemýlím, jedno z užitých slov má co do činění s tématem celého tohoto čísla…

PP: Ten název je složený ze slov dietari (deník) a illa (ostrov), tedy ostrovní deník. Menorca je pro mě velmi důležitá a mým záměrem bylo, aby se stala protagonistkou těchto poznámek a zápisů básníka z hloubi duše menorského. Spíše než promlouvat o sobě jsem prostoru knihy chtěl využít k přemítání nad řadou otázek a aspektů kultury, které mám rád a na nichž mi záleží.

LL: Temný obraz smutného, kárajícího a neduživého katolicismu je další téma, které se v tvých zápiscích neustále vrací. Zabýval ses dlouho teologií a nakonec konstatuješ, že jsi ztratil víru. Opravdu jsi ji ztratil? Je katolické náboženství ve Španělsku, v Katalánsku, na Menorce i teď tak tíživé a temné? Přetrvává tradice? A co mladí, mají stejný prožitek jako předcházející generace?

PP: Každého někdy přepadnou pochyby, projde si osobní krizí, prochází temnou nocí duše, jak ji pojmenoval Jan od Kříže. Naše dětství bylo poznamenáno frankistickým národním katolicismem a náboženství, jež nám bylo podsouváno, stálo na konceptu hříchu – hříchem bylo všechno, bylo velmi represivní, smutné a temné. Jako malý kluk jsem byl velmi zbožný – modlil jsem se růženec a chodil na mše den co den. S přibývajícím věkem jsem na základě četby přemýšlel a od onoho falešného a represivního divadýlka se osvobodil. Četba teologů jako Karl Barth, Dietrich Bonhoeffer, Peter Casaldàliga, Gustavo Gutiérrez, Jon Sobrino, José Ignacio González Faus a zejména Leonardo Boof (teologie osvobození) mou víru očistila a zaktivizovala. Neztratil jsem víru v Boha, ale v katolickou hierarchii, která opustila své původní hodnoty a svůj veřejný obraz zneužila jako prostředek nadvlády a vykořisťování. Náboženství by měla být jednoduchá: milovat a konat dobro. To nejlepší náboženství je být dobrým člověkem. Plamen víry ve mně tedy ještě neuhasl, ovšem jestli Bůh existuje, neznamená to, že je takový, jak jej předkládají různá náboženství. Mnoho se toho namluvilo o Božím mlčení, ale církvi vládnou právě ti, co bez ustání tlachají. Věřím v Boha, který je láskou ve rčení svatého Augustina: Miluj a čiň, co chceš. Jestliže Nietzsche pravil, že Bůh je mrtev, znamená to, že existoval, avšak Bonhoeffer jde mnohem dále: Bůh, který existuje, neexistuje. Co však nemohu akceptovat, jsou fundamentalistické, represivní a talibanské koncepce Boha. Přečteme-li si pozorně evangelia, zjistíme, že Ježíš Boha nijak nedefinuje, nepronáší o něm žádné proslovy, kázání, spekulace. Vzývá jej, žije, praktikuje, snaží se jej zpřítomnit. Myslím, že dnešní španělská mládež se už o náboženství vůbec nezajímá.

LL: Překládáš vedle psaní vlastních textů také z jiných jazyků?

PP: Nejsem profesionální překladatel. Nikdy jsem si tím nic nevydělal. Překládat jsem začal pod vlivem Goethovy věty, která zní: Kdo nezná cizí jazyky, nezná ani ten vlastní. Považuji se spíše za syna tradukce než tradice. Překládání je jako interpretace hudební skladby – ars est celare artem – nejlepším stylem je styl nemít, a tak dobře zachytit styl autora. Nemůžeme textu nic podsouvat, manipulovat s ním nebo jej měnit. Překládání je jako pokoušet se o kopii, reprodukci, kalk, přesnou fotokopii předlohy… ale v jiném jazyce. Problém tkví v tom, že to často skončí vlastní verzí. Textura, chuť, zvuk slov se těžko do jiného jazyka přenáší; pro některé zvukové efekty a nuance nejde najít obdobu. Překlad je velmi důležitou a nezbytnou prací, protože jsem se díky němu mohl seznámit s díly autorů rozličných jazyků a kultur, která našemu čtenářskému světu otevřela nové obzory. K tématu traduttore traditore už se řeklo vše a připadne mi to nespravedlivé. Překlad umožňuje, že čteme a jsme čteni v cizích jazycích, že se neuzavíráme do xenofobních kulturních oblastí, bouráme literární hranice, jsme aktivněji propojeni se světem a méně provinční.
Slovy Georga Steinera: Bez překladu bychom obývali kraje ohraničené tichem. Závisíme na překladatelích. A za to jim skládám hold.

LL: Mohl bys nám přiblížit své lingvistické cestování? Jak ses naučil francouzsky? S potěšením jsem zjistil, že chováš blízký vztah k italské kultuře a jazyku. Zmiňuješ svou četbu Paveseho, Papiniho a Pirandella v mládí a vášeň pro italskou kinematografii, často jmenuješ Sicilana Quasimoda. Odkud ten zájem o Itálii? Ale jsou i další jazyky a autoři, že?

PP: Francouzštinu jsem studoval na střední škole a v devatenácti letech jsem celé prázdniny pracoval ve Francii na benzinové pumpě, abych mluvil a francouzštinu vypiloval. Italsky jsem se spíše než od autorů, cos vyjmenoval, naučil z Danta, Leopardiho a z hermetiků: Ungarettiho, Montala a Quasimoda. Itálie je, co se umění týče, úžasná země a její jazyk vtělená hudba. Jsem obdivovatel filmového neorealismu, ctím zejména Rosselliniho. Portugalsky jsem se naučil na univerzitě a jako jazyk mi portugalština připadá sametová, nádherná. Přeložil jsem z ní několik autorů (Pessoa, Alexandre O’Neill, Jorge de Sena, Miguel Torga, Eugenio de Andrade, Sophia de Mello Breyner Andresenová…). Angličtinu ještě zcela neovládám, učil jsem se ji sám. V ryzí podstatě jsem – vedle lidské bytosti, jež se snaží být dobrým člověkem – věčným studentem, čtenářem.

LL: Překvapilo mě, že někdo, jehož deník je plný samoty, dnů bez společnosti, útěku ze světa, plný ticha a práce, a nadto někdo s tak silnou vazbou na italskou kulturu, neutrousí jedinou zmínku o Petrarkovi…

PP: Společnosti mám vždy dostatek. Jsem šťastný otec rodiny a dobrý přítel svých přátel. Jde o to, že potřebuji hodiny samoty na to, abych mohl tvořit, přemýšlet, číst a studovat… a vždycky jsem utíkal před banalizací světa. To, že – čirou náhodou – nezmiňuju Petrarku, neznamená, že si ho necením nebo že není součástí mého vnitřního světa. Ve skutečnosti mě ovlivnili i mnozí další italští autoři a stejně tak nevystupují na povrch. Petrarca patří k velkým evropským mistrům a mnoho jsem se toho od něj naučil.

LL: Který jazyk je tvůj mateřský a který otcovský?

PP: Jak můj otec, tak má matka byli Menorčané. U nás doma a v našem okolí se vždy mluvilo menorsky, tedy v menorském dialektu katalánštiny.

LL: Jak je možné, že Menorčan, podle něhož klíčovým slovem je vždy vášeň, se tolik nadchne pro analytické filosofy, třeba Spinozu a Wittgensteina?

To proto, že jsem člověk vášnivý a nadšený, co život a kulturu prožívá náruživě. Spinoza a Wittgenstein jsou dva z mých referenčních filosofů. Spinoza (Wittgensteina ještě v úplnosti nechápu) mi pomohl pochopit, kým jsem. (Z mého pohledu si člověk jako Spinoza, co se vzdá postu na univerzitě v Heidelbergu, aby si zachoval svobodu v myšlení a psaní, a raději leští čočky v temné a skromné dílničce, zaslouží veškerou úctu.) Pokud se jimi člověk zabývá poctivě, najde v nich mnoho analytické a filosofické vášně.

LL: Na počátku našeho rozhovoru jsi zmínil, že tě zdržela redakce vlastní knihy před tiskem. Už vyšla?

PP: Vždycky pracuju na několika knihách najednou. Zrovna teď jich mám šest skoro hotových: jeden román, deník z New Yorku, knihu epigramů po latinském vzoru, jednu divadelní věc, knihu veršů v kastilštině a knihu zápisů a aforismů. Nevím, kdy vyjdou, pořád je totiž bez ustání předělávám, přepisuju a opravuju.

LL: Po četbě zápisů v tvém deníku si někdy Ponçe Ponse představuji ve venkovské krajině, jak z rádia na baterky poslouchá koncerty vážné hudby. Věděl jsi, že Heinrich Ignaz Franz Biber, jehož Růžencové sonáty zmiňuješ, se narodil v Čechách?

PP: Ne, než jsem ho s radostí objevil, nic jsem o něm nevěděl. Ani jsem od něj nic předtím neslyšel. Už jsem si koupil několik CD s Biberovými nahrávkami a jeho hudba mě často doprovází, když v pět ráno vstanu, připravuju si v kuchyni červený čaj a usedám ke studiu nebo psaní.

LL: Líbil se mi tvůj aforismus: Život je krátká věta, co začíná otazníkem a končí vykřičníkem. A není to naopak? Aforismus na druhou…

PP: Když se člověk narodí, vše, co se musí naučit a objevit, má před sebou. Stojí před námi velký otazník nejistot a pochyb. Vykřičník na konci značí pocit zklamání, že to k ničemu nebylo, anebo tu velkou škodu, když vidíme to vše, co ztrácíme a opouštíme.

LL: Jak se ti daří přežívat tenhle srpen, ten nejnebezpečnější, nejchaotičtější, nejstísněnější měsíc? A jak se daří tvým koťátkům a slepicím?

PP: Je na mě příliš vedro, vlhko a dusno, což literární tvorbě příliš nesvědčí, a trpím tím, že ostrov zaplavuje čím dál víc turistů.
Stáhl jsem se do boudičky v Zeleném fíkovníku, kde mě obklopují zvířata a les. Útočiště hledám v knihách, hudbě a kontemplaci v přírodě.






© 2005 občanské sdružení Splav!