Plav
archiv




Nikdy jsem nedovolila, aby mi cenzura mrzačila básně

Rozhovor se Sepíde Džodejríovou

Z perštiny přeložila Zuzana Kříhová

Praha již pár let poskytuje zázemí v Íránu zakázané autorce, a tudíž nedobrovolné emigrantce Sepíde Džodejríové, která správně upozorňuje, že otázky rovnosti mužů a žen zdaleka nejsou tématem jen v muslimských zemích.
 

Zuzana Kříhová: Stála jste u zrodu literární ceny Choršíd – Slunce –, udělované od roku 2008 každoročně íránským autorkám za nejlepší sbírku poezie. Poté, co jste roku 2011 z Íránu emigrovala, byla cena zakázána a zrušena. Co vás přimělo iniciovat cenu určenou pouze ženským autorkám? Domníváte se, že jsou básnířky v Íránu opomíjeny čtenáři i literárními kritiky a zasluhují si tedy více pozornosti?

Sepíde Džodejríová: Tato situace se ve skutečnosti netýká pouze Íránu. Inspirovala mě cena Barnadské akademie, udělovaná americkým básnířkám, a také Orange Award, udělovaná prozaičkám píšícím anglicky; obě ceny se vyhlašují již řadu let. Založením této ceny jsem zamýšlela představit a podpořit ženské psaní, kterému se nedostává prostoru mezi literaturou dominantní, mužskou či falocentrickou. Zároveň jsem chtěla zviditelnit i zakázanou poezii, a proto jsme každoročně udělovali ceny dvě. Jednak za sbírku ženské poezie, která v Íránu mohla být publikována, a jednak cenu za knihu, která byla zakázána a vyjít nemohla. A konečně jedním z hlavních důvodů bylo i to, co jste naznačila ve své otázce, a tedy že ženám je v literatuře věnováno méně pozornosti než mužům.

ZK: Někteří autoři a kritici odmítají nahlížet literární dílo z hlediska genderu, jiní zase akcentují nutnost vnímat tvorbu žen v Íránu na pozadí specifických kulturních a sociálních podmínek ve společnosti. Píší Íránky jinak než muži? Preferují například určité žánry? A jak byste vysvětlila bezprecedentní rozmach íránské literatury psané ženami v posledních desetiletích?

SD: Popravdě, feministické hnutí zatím nepolevilo ve svém působení nikde na světě, protože o žádné zemi zatím nelze říci, že by si v ní byli muži a ženy rovni ve všech sférách politického, kulturního i společenského života. I na Západě musí ženy stále ještě zápasit o rovnocenné postavení ve společnosti a proti přehlížení v mnoha oblastech života, k nimž patří též umění a literatura. Navzdory skutečnosti, že je tomu již čtyřicet let, kdy Hélène Cixousová, francouzská básnířka a feministická filosofka, napsala jednu z nejvýznamnějších a nejcitovanějších statí na téma ženského psaní Smích Medúzy, je stále patrné, že nejen v Íránu, ale i ve Francii a jinde na světě nejsou spisovatelky ani feministky obeznámeny s aspekty ženského psaní či s genderovou identitou tvorby.
V íránské poezii i beletrii se jen velmi zřídka setkáme s texty, které by se daly označit za ženské psaní. V případě beletrie je situace ještě žalostnější. To, co je v próze představováno jako hlas žen, ve skutečnosti jejich hlasem vůbec není. Nejedná se ani tak o záměrné zkreslení, jako spíše o způsob tvorby vycházející z falocentrického psaní. Spisovatelky považují za ženské psaní to, když si ve své tvorbě stěžují na muže, zobrazují ženy nešťastné a ubohé či uvězněné v kuchyních. Ženské postavy jsou vesměs utiskované, vystupují jako fackovací panáci manželů. A něco takového se předkládá čtenářům jako ženské psaní. Tvorba se tak stává jakýmsi antimužským psaním, ale pouze z hlediska obsahu, nikoliv struktury díla. Muž je zde představován coby páchnoucí stvoření obtěžující ženu v mnoha oblastech včetně sexu; ubohá žena ho musí pokorně snášet a nesmírně se tím užírá. Skutečně nechápu, co má toto společného s ženským psaním.
Proč se na tuto literaturu soustředí taková míra pozornosti, lze nicméně vysvětlit následovně. V tomto způsobu psaní, který navzdory pohlaví spisovatelek vůbec s ženským psaním nesouvisí, nespatřují muži žádné ohrožení. Popravdě řečeno, prozaických děl íránské ženské literatury, která si dokážu vybavit a zároveň zařadit do kategorie ženského psaní, je velmi poskrovnu. Jedním z nich je dozajista román Ženy bez mužů Šahrnúš Parsípúrové, výjimečné dílo, které nesmírně respektuji a hluboce před ním smekám. Dalším dílem, které si zaslouží pozornost, je Šál dlouhý jako Hedvábná stezka od Mahastí Šáhrochíové. Skvělou autorkou je rovněž Razije Ansáríová.

ZK: Mohla byste nám stručně přiblížit současná íránská cenzurní opatření? Změnila se nějak situace s nástupem méně konzervativního prezidenta Rúháního? A jak lidé reagují na to, že se vedle mnoha dalších knih nesmějí vydávat ani některá díla nejvýznamnějšího íránského prozaika Sádeqa Hedájata nebo třeba ghazaly slavného básníka Sa‘dího ze 13. století?

SD: Atmosféra v zemi se trochu proměnila, nikoliv však zásadním způsobem. Například ministr kultury a islámského dohledu Alí Dženatí v médiích opakovaně prohlásil, že na rozdíl od Ahmadínežádovy éry neexistuje žádná černá listina se jmény básníků a spisovatelů, jejichž díla by se nesměla vydávat v žádném íránském nakladatelství. Posuzuje se prý jen obsah konkrétních děl, zda není v rozporu se záležitostmi Islámské republiky, a následně se zvažuje povolení k tisku. Existuje ale samozřejmě nemálo příkladů, které slova pana Dženatího nepotvrzují. Já jsem jedním z nich. Je tomu právě rok, co jsem se kvůli překladu knihy s homosexuální tematikou Modrá je nejteplejší barva Julie Marohové stala ve vlastní zemi zakázanou autorkou; a došlo k tomu během Rúháního vlády, ostatně stejně jak za Ahmadínežáda. Má sbírka básní Etc., pro kterou jsem již dříve získala povolení k tisku, byla jednoznačně jen kvůli zmíněnému překladu zakázána a nemohla vyjít. Rovněž mému nakladateli bylo vyhrožováno, že přijde o licenci. Ani mé předchozí knihy nesměly být nadále publikovány. Jsem si jistá, že můj příklad není ojedinělý a že také další básníci a spisovatelé čelí problémům i nadále. Cenzuře za vlády Rúháního kabinetu podléhá celá řada témat, například politické souvislosti, jména alkoholických nápojů, erotická tematika či jejich vlastními slovy vše sijáhnamájíhá – ukazující temnou stranu věcí –, tedy chmurné nahlížení dění v Íránu.
Ale určité změny se pozorovat dají. Například já jsem během druhého Ahmadínežádova volebního období nesměla vůbec publikovat a pro svou třetí sbírku Hodná holka, která píše básně jsem po dvou týdnech od vydání přišla o povolení k tisku. Má kniha Etc. byla ale během Rúháního období povolena, ačkoli, jak jsem již zmínila, po pár měsících byla koncese zase odňata. Na druhou stranu dokonce i díla několika exilových básníků a prozaiků, například vynikajících současných básníků Rezy Baráheního a Jadolláha Roujájího, získala po letech zákazů opět povolení k tisku. Co se týče zakázaných děl Sádeqa Hedájata, necenzurované verze veršů Forúgh Farrochzádové či milostných básní Sa‘dího, jakož i mnoha dalších zapovězených prací význačných osobností, Íránci si za ta léta zvykli a naučili se jejich knihy shánět na černém trhu. Díla se rozšiřují ofsetovým tiskem a samizdatem, jelikož poptávka je veliká. Pořizují se na ulicích či podpultovým prodejem v knihkupectvích. Samozřejmě, tvůrci či jejich dědicové pak nemají z prodeje těchto knih žádný podíl na zisku.

ZK: Cenzura pravděpodobně nutí autory během procesu psaní k vlastní autocenzuře. Jak moc jste musela být ostražitá, když jste ještě tvořila v Íránu, a nakolik případná cenzura a autocenzura limitovaly vaši představivost? Byl to velmi bolestivý proces, nebo jste si na to za ta léta již zvykla?

SD: Autocenzura se po Islámské revoluci bohužel stala pro mnoho básníků, spisovatelů a překladatelů naprosto běžnou záležitostí, na kterou si jednoduše zvykli. Dokonce i jeden velmi známý a poměrně nezávislý íránský nakladatel má údajně při ruce poradce, který před odesláním knihy k posouzení ministerstvu kultury radí tvůrcům, jak by měli pozměnit slova či celé řádky, aby jejich dílo nebylo pro cenzory problematické. To znamená, že se cenzorem stává vlastně i sám nakladatel. Můžeme tedy říci, že proces knižní cenzury v Íránu začíná již u samotného autora nebo překladatele, pokračuje nakladatelem a končí na ministerstvu kultury a islámského dohledu. Ale já osobně jsem nikdy, a to ani v Íránu, autocenzuru nepraktikovala. Mé verše jsou výlučně intuitivní, čili není to tak, že bych si sedla a s myšlenkou na báseň vybírala slova. Nanejvýš někdy v poznámce pod čarou dovysvětluji řádkami verše, které podle mého názoru potřebují osvětlit, ačkoliv si obecně nemyslím, že verše potřebují výklad.
Mnohé z mých veršů íránského období jsou sice za hranou, ale já sama jsem si je nikdy necenzurovala, to za mě udělal cenzor z ministerstva a inkriminované verše či slova z mých knih vymazal. Tyto cenzurní zásahy pro mě byly samozřejmě bolestné, nebylo ale zbytí. Aby se alespoň zbytek básní dostal ke čtenářům, musela jsem se zásahy souhlasit, protože pokud bych tak neučinila, jedna sbírka o šedesáti, sedmdesáti básních by kvůli sedmi osmi problematickým básním nezískala povolení k tisku. Nikdy jsem nicméně nedovolila, aby byla v mých básních vymazána či pozměněna jakákoliv slova či verše. Pokud měl cenzor nějaké námitky, upřednostňovala jsem, aby ze sbírky odstranil raději celou báseň, než aby zůstala v knize zdeformovaná a znetvořená. Protože to, co s našimi díly ministerstvo kultury provádí, není nic jiného než mrzačení a k tomu já nikdy svolení nedám. Ve své poslední sbírce A prázdnota mi proudí pod kůží, kterou vydal íránský nakladatel v Londýně, jsem věnovala první a největší část básním napsaným v Praze. V další části jsem zkompilovala všechny básně, které mi v Íránu ministerstvo odmítlo povolit, a pojmenovala tento oddíl Zákazy, jež pominuly.

ZK: Necítíte se tak trochu „ocejchovanou“ autorkou? Angažovala jste se během voleb roku 2009, přeložila jste komiks Modrá je nejteplejší barva a stala jste se perzekvovanou básnířkou. Nemáte obavy z toho, že by mohli čtenáři vyhledávat vaše díla spíše kvůli tomu, že jste politicky zajímavá, než kvůli umělecké hodnotě vaší tvorby?

SD: To je výborná otázka. Z něčeho takového mají zřejmě strach všichni autoři, kteří jsou nějakým způsobem perzekvováni, aniž jsou jejich díla primárně politicky angažovaná. Obdobné obavy sdílí například i turecký spisovatel Orhan Pamuk. Evropští čtenáři se pravděpodobně nechávají do značné míry ovlivnit médii, která informují o různých zákazech a hrozbách. I proto je třeba mé dílo atraktivnější, jelikož jsem íránská autorka. Ve zprávách se však obvykle ukazují události ovlivněné momentálními podmínkami, a takový obraz reality bývá často velmi zkreslený. Proto kdykoliv mám příležitost, snažím se jednotlivé události objasňovat a vysvětlovat lidem, že mediální obraz nemusí vždy odpovídat realitě. Ale íránští čtenáři, kteří sledují mou tvorbu od počátku, vědí, že se řídím heslem umění pro umění, a proto se ode mě těžko dočkají nějaké zpolitizované práce; na druhou stranu nemohu ovlivnit jejich rozličné interpretace.
Palestinský básník Mahmúd Darwíš je autorem jednoho slavného výroku: Každá krásná báseň je svého druhu postojem. Krásná a nezávislá báseň, nepodléhající současně žádnému diktátu, tedy nemusí vyznívat politicky, a přesto může vlastními prostředky bojovat proti útlaku. Skutečné umění, aniž je nutně politicky zaměřené či kritické, je na rozdíl od řízeného umění soběstačné a může být uměním angažovaným. Například vysoce ceněné filmy Abbáse Kiárostámího nemají politické vyznění, nesmějí se ale v Íránu promítat; právě díky své nezpochybnitelné umělecké kvalitě představují nástroj v boji proti vládě, která svou politikou umění potírá. Rovněž tak erotická poezie, jakkoliv je neoddělitelnou součástí umění, podléhá v Íránu přísné cenzuře. Zde je důležité podotknout, že kvůli islámské vládě se v Íránu cenzurovaly erotické motivy v literatuře ještě dříve než politické, zvláště pokud byly autorkami ženy. A proto i erotická poezie může představovat nástroj odporu, jestliže je skládána v zemi, kde ženy nemají právo poznávat vlastní tělo ani jeho potřeby. Já tomu říkám umění angažované pro umění či poezie angažovaná pro poezii. A to je podle mého názoru nesmírně zavazující.

ZK: Ve vaší sbírce poezie Hodná holka, která píše básně se mnohokrát opakuje slovo barva; naopak ve vaší poslední sbírce A prázdnota mi proudí pod kůží, vydané již v exilu, se vizuální symboly takřka nevyskytují. Změnilo se něco, snad vlivem exilové zkušenosti, ve vašem básnickém nahlížení?

SD: To je pravda. Poezie, kterou jsem psala v Íránu, měla sice někdy sklíčenější ráz, zároveň ale byla prodchnuta barvami. Integrální součást mých básní tvořily taktéž humor a ironie. Slovo barva v mých básních však není metaforou ničeho jiného než sebe sama. Nejen barva, ale každé slovo v mé poezii je v abstraktním smyslu pouze slovem samým, jakkoli je to možná neobvyklé a nekonvenční. Má poezie není založena na metaforách, nýbrž na jazyku samém. Jazyk je ústředním bodem mých veršů a každé slovo je obdařeno vlastní identitou, která se stává komplikovanější ve vztahu k ostatním výrazům ve svém sousedství. V perské klasické i moderní poezii se ostatně vyskytuje řada básníků, kteří se orientují výlučně na jazyk básně. Každý z nich má svůj osobitý styl. Tito básníci se ve svých verších nesoustředí tolik na význam slov, jako spíše na tvarosloví, melodii a rytmus výrazů při vzájemné konfrontaci ve verších. A máte absolutní pravdu. Jak se v exilu měnil můj pohled na různé věci, ubývalo z mých básní humoru i barev. Možná je to svým způsobem únik k tomu málu, co mi z mé vlasti ještě zůstalo. Tedy k mateřskému jazyku, ke všem jeho nuancím, možnostem a kouzlům ukrytým v každém jeho slově.

ZK: Jakou máte exilovou zkušenost a nakolik ovlivnil váš život a vaši poezii nejprve pobyt v Itálii a následně v Praze? Přicházejí třeba depresivní chvíle, kdy byste se nejraději stáhla ze všeho dění, neúčastnila se žádných aktivistických diskusí a prostě se jen věnovala psaní básní a zřejmě i dosti obtížnému životu v exilu?

SD: Náš odchod, můj a mé rodiny, do exilu nebyl dobrovolný, takže jsme se zpočátku se vším vyrovnávali a přijímali nové výzvy dosti obtížně. Navíc doznívaly napjaté události po volbách roku 2009 a řada mých přátel v Íránu byla uvězněna. První rok v exilu, ještě než jsem si stačila alespoň trochu zvyknout na změněnou atmosféru, jsem upadala do hlubokých depresí. Každé ráno jsem se probouzela a nevěřícně a s hrůzou zjišťovala, že nejsem v Íránu. Také má dlouhá báseň Únik vznikala v prvních exilových měsících a byla produktem těch trýznivých dnů. Tato báseň byla přeložena do několika jazyků. Můj život byl zpočátku zcela zastíněn vynuceným exilem, nekonečnou nejistotou, nemožností návratu do Íránu, jakož i obavami o budoucnost našeho synka, kterému byl v době našeho odjezdu rok; nevěděla jsem také, zda si budu moci najít zaměstnání, jaké budou spisovatelské a básnické možnosti, najdou-li si mě vůbec čtenáři.
Nyní jsme s manželem v exilu již pět let. Měli jsme štěstí, protože se o nás během našeho dvouletého pobytu v Itálii postaral PEN, takže jsme nemuseli shánět jiné zaměstnání a mohli se věnovat psaní, což nám též pomohlo překonávat různé obtíže a deprese. Ale druhý rok v exilu, to musím zdůraznit, mě nezachránilo ani tak psaní poezie – to mě naopak dostávalo do těžkých depresí, protože ve mně nevědomky křísilo vzpomínky na vše, co jsem ztratila –, skutečnou spásu pro mě představovaly drobné aktivity, které jsem podnikala pro sebe i pro pár dalších vynucených exulantů. V Itálii mě napadlo založit facebookovou týdeníkovou stránku Poezie íránského odporu po roce 2009. Přispívá do ní řada Íránců z Íránu i ze zahraničí, kteří tento počin přivítali, a já se díky tomu cítím, jako bych byla ve své rodné zemi, mezi lidmi, kteří jsou mi blízcí. Nyní se v Praze dostávám do obdobné situace, spolupracuji s mezinárodními organizacemi, jako jsou PEN či Freemuse, a iniciovala jsem protestní kampaň proti uvěznění íránských umělců a básníků. To je také to jediné, čím se trochu utěšuji: mohu-li pomoci přátelům ve vězení či v těžké životní situaci. Účastním se též mnoha literárních akcí a seminářů, na nichž prezentuji své básně a přednášky. Jako pro každého exilového tvůrce, je samozřejmě i pro mě důležité, že zde mám své čtenáře. Nejvíce mě ale na podobných setkáních láká, že mohu autorům a čtenářům v Evropě zprostředkovat hlas a tvorbu uvězněných íránských umělců.
Co se týče Prahy, je to pro každého spisovatele jednoznačně nesmírně inspirující místo; město legend a snů, kouzelné a tajemné. Během svého tříletého pobytu v Praze jsem již složila řadu nových básní. Kritici dokonce tvrdí, že můj pražský pobyt má pozitivní dopad na kvalitu mých básní. V současnosti se chystá překlad mé poezie do arabštiny a angličtiny. Nejdůležitějším čtenářem pro mě ale i nadále zůstává čtenář v Íránu, a proto také píši persky. Domnívám se, že i pro většinu světových autorů je domácí čtenář na prvním místě a pokud se díky překladům poštěstí získat si přízeň čtenářů i v jiných zemích, tak tím lépe!






© 2005 občanské sdružení Splav!