Plav
archiv




Šeherezádino dědictví

Rozmach literární tvorby íránských autorek

Zuzana Kříhová

Mohou íránské autorky tvořit svobodně, či nikoliv? A bylo tomu tak vždy? Nečekáte-li schematické, jednoznačné odpovědi, můžete díky naší přední odbornici na toto téma nahlédnout do pestrého fenoménu feministického i konzervativního psaní žen žijících jak v Íránu, tak v exilu.
 

Před psaním této reflexe jsem si udělala drobný průzkum mezi svými známými – neíránisty –, kolik kdo zná autorek íránského původu. Jak jsem předpokládala, následovalo úporné pátrání v paměti, sem tam někdo zavtipkoval, že snad Šeherezáda byla perského původu. Skepse ale nebyla zcela na místě, protože jakmile jsem naťukla název Persepolis, hned si mnozí vzpomněli na Márdžán Sátrápíovou a její komiks. Paměti šáhovy manželky Farah Pahlavíové taktéž nebyly neznámé, někomu se vybavilo fascinující čtení o porevolučním Íránu od Ázár Nafísíové Jak jsme v Teheránu četly Lolitu a nakonec došlo i na kouzelný román s prvky magického realismu Andělé nad Teheránem od Džíny Nahájíové. Všechna tato díla byla vydána v českých překladech, ovšem nikoli z perských originálů. Memoárů i románů od íránských autorek u nás v posledních více než dvaceti letech vyšla řada, vesměs však od Íránek, které ze své vlasti emigrovaly.
Tato malá sonda, jakkoli byla povrchní a do jisté míry účelová, vypovídá o dvou pozoruhodných fenoménech současné perské literatury, jíž ještě donedávna dominovali toliko muži. V Íránu dochází již minimálně od konce 70. let minulého století k strmému nárůstu literární tvorby žen a dnes se již dokonce hovoří o tom, že ženy publikují více než muži. To je poměrně pozoruhodné, uvědomíme-li si, že například první persky psaný román z pera íránské autorky vyšel až roku 1969 nebo že negramotnost Íránek byla ještě v roce 1976 více než 60 % – na venkově bylo gramotných dokonce pouhých 17 % žen.
Na rozmach íránské ženské literatury navazuje druhý fenomén, markantnější zatím spíše v zahraničí než v samotném Íránu. Jedná se o nárůst a úspěch memoárové tvorby Íránek, a to zejména těch, které emigrovaly do USA či Evropy nebo se narodily v zahraničí íránským rodičům a do Íránu odjíždějí hledat svoji identitu. Tento trend je typický zejména mezi Íránoameričankami, jelikož ve Spojených státech, se kterými měl Írán ještě donedávna velmi špatné diplomatické vztahy, žije paradoxně nejpočetnější íránská diaspora. Íránské spisovatelky si v USA vybudovaly za posledních více než dvacet let pevné místo na knižním trhu; přistěhovalecká zkušenost těchto autorek navíc předznamenává jejich žánrové vymezení – řada z nich debutuje právě memoárovou tvorbou či fikcí na pomezí autobiografie. Především tato díla se tak posléze stávají v zahraničí bestsellery a objevují se i na českém knižním trhu.
Oba zmíněné fenomény jsou v případě Íránu průvodními jevy rozsáhlých sociálních a politických změn, kterými íránská společnost procházela v uplynulém století. Těžko můžeme pochopit složitý proces literární emancipace Íránek bez alespoň letmého náhledu na fungování tradičních společenských struktur v Íránu a postavení žen ve společnosti. Jak zdůrazňuje íránská literární kritička a profesorka perské literatury na Virginské univerzitě Farzáne Míláníová, k literatuře žen v Íránu je třeba přistupovat s tím, že mnohá jejich témata a postoje jsou odrazem rozličných kulturních a sociálních specifik Íránu. Proto se zde pokusíme tyto kulturní a sociální aspekty nastínit a dopátrat se tak kořenů současného literárního rozmachu.

Tradiční rozdělení společnosti

Ještě na počátku 20. století byla Persie zemí s autokratickou formou vlády, silným vlivem duchovenstva, zcela nedostatečným vzdělávacím systémem, středověkými zemědělskými praktikami a prakticky neexistujícím průmyslem. Ženy měly jasně vymezené místo ve společnosti, které nebylo radno opouštět, což se týkalo i literatury, na jejíž vývoj neměly v podstatě žádný vliv. Mezi díly přebohatého perského kánonu se tak až do 20. století takřka nevyskytují jména žen a od těch několika výjimek se zachovaly jen sporadické zápisy jejich tvorby. Když už se začala objevovat i díla psaná ženami, jejich autorství bylo v některých případech zpochybňováno. Tak například dnes již slavná básnířka Parvín Ettesámíová (1907–1941) byla během svého života i dlouho poté (a některými vědci dodnes) podezřívána, že své vlastní básně nevytvořila, nýbrž že je za ni psal nějaký muž, jako by žena jednoduše nebyla schopna dosáhnout stejných literárních kvalit jako její mužský protějšek.
Tato nedůvěra vůči píšícím ženám měla prapůvod v silně patriarchálním a genderově striktně separovaném prostředí perské společnosti. Ženy i muži se po dlouhá staletí řídili nepsanými pravidly tradičního rozdělení soukromého a veřejného života, která ženám prakticky znemožňovala se aktivněji zapojit do veřejného dění, literárního nevyjímaje. Přísně segregovaná společnost dbala na jasné vymezení genderových vztahů, uplatňované v tzv. prostoru darúní (vnitřním, soukromém, intimním) a bírúní (vnějším, veřejném). Rovněž individuální pocity se dělily na tzv. záherí (vnější) a bátení (vnitřní), přičemž vnitřní pocity se neslušelo projevovat před cizím člověkem: byla to známka slabosti. Genderová segregace se promítala i do členění perských domů, rozdělených na soukromou, intimní část, kam nesměl vstoupit cizí muž, a veřejnou, kam směli hosté a kde se zpravidla neměly vyskytovat ženské obyvatelky domu. Nešlo o to, že by muž byl bezvýhradným pánem soukromého prostoru darúní, jak se v západních společnostech někdy mylně interpretuje (naopak zde mnohdy „kralovaly“ manželky mužů a především jejich matky). Nicméně muž rozhodoval o tom, kdo, kdy a jak překročí pomyslnou hranici mezi oběma světy, a to nejen ve světě reálném, ale i ve světě fiktivním, stvořeném, literárním. Žena mohla psát, měla-li patřičné vzdělání, podporu rodiny a soběstačné ekonomické zázemí; se svým dílem ale musela zůstat v soukromé oblasti darúní, jelikož přestoupit do veřejné oblasti by přivolalo na její rodinu výsměch a pohanu. Vůbec se nehodilo, aby žena psala o svých pocitech či touhách a ventilovala je mimo rodinu, tolerovaly se ještě tak verše ve stylu klasických perských básníků. Společenským ideálem byla obecně žena tichá, nehybná, neviditelná (rozuměj skrytá v soukromém prostoru, jemuž dominuje muž). Rovněž literární ztvárnění ženských postav od mužů bylo ještě na počátku 20. století stereotypní, typizované a ustrnulé.

Počátky emancipace žen

Ženy sice požívaly vážnosti jako obratné vypravěčky tradující po staletí rodinné příběhy i fantaskní legendy (na což mimochodem velmi úspěšně navázala řada současných autorek), jejich vyprávění ale nesměla překročit vymezenou sféru. O jejich hlasu, respektive jejich psaní, se většinou nikdo mimo rodinný kruh nedozvěděl. Na pozadí těchto skutečností nepřekvapí, že například Šeherezáda, která je i v povědomí českých čtenářů zapsána jako statečná vypravěčka příběhů, dnes slouží některým íránským literárním kritičkám a feministkám coby symbol vzdoru proti praktikám patriarchální společnosti. Přeneseně vzato, o Šeherezádě bychom se nedozvěděli, že byla vynikající vypravěčkou, kdyby neriskovala vlastní život a nepostavila se patriarchálním pravidlům. Pohybovala se v obou prostorech, primárně tedy v šáhově darúní, ale zároveň svým vyprávěním překročila do veřejného prostoru tím, že se její příběhy předávaly dál, i do vnějšího prostoru bírúní. Dokázala si tak i v silně patriarchálně sešněrovaných pravidlech společnosti vydobýt hlas, a tedy přežila, v doslovném i literárním smyslu.
Aby „přežily“ i ostatní ženy ve svých spisech, musely se rovněž vymanit z dichotomií segregovaného světa perské společnosti. Příležitost se paradoxně naskýtala na pozadí rapidně se zhoršující politické a ekonomické situace Persie v druhé polovině 19. století. Qádžárská monarchie nebyla schopna adekvátně reagovat na vnitropolitické a vnější problémy, země se zadlužovala a dostávala do područí zahraničních mocností, které si Persii bezohledně rozparcelovávaly. V reakci na to se v zemi začalo šířit reformní hnutí inspirované příklady z okolních i dalších zemí a jedním z mnoha třaskavých témat se stala i emancipace žen a kritika tradičního zahalení jakožto symbolu zpátečnictví země.
Překonat ale hlubokou nedůvěru obyvatelstva, co se právě „odhalení“ žen týče, se jevilo jako nepřekonatelná překážka ještě v prvních desetiletích 20. století. Ženské zahalení – v perštině hedžáb – se v Persii uplatňovalo zejména formou splývavého čádoru. Stejně jako v ostatních muslimských zemích, i zde bylo a je interpretováno jako znak islámské víry. Představovalo jeden z hlavních vnějších symbolů patriarchální dominance a vycházelo z výše popsaného tradičního uspořádání společnosti. Zakonzervovanost společenského povědomí, pokud jde o zahalování žen a neměnnost genderových rolí, zachytila například autorka Símín Dánešvarová, jedna z prvních íránských prozaiček, která se svým rozsáhlým dílem zařadila k nejvýznamnějším tvůrcům současné íránské prózy. Dánešvarová ve svém románu Sávušún z roku 1969 líčí v epizodickém ději osud slečny Fotúhíové, která se ještě před povinným zákazem zahalování nařízeným šáhem Rezou Pahlavím roku 1936 objevila na veřejnosti bez závoje. Bratr slečny Fotúhíové, mimochodem reformista a šiřitel osvěty, ji nechal následně zavřít do blázince, kde musela setrvat, aby „nedělala rodině ostudu“. Vystoupení z tradiční genderové role bylo tehdejší společností interpretováno jako projev šílenství a muž, ochránce patriarchálního uspořádání, byl přímo povinen zjednat nápravu.
Jedna extrémní poloha ovšem záhy vystřídala druhou, když se šáh Reza Pahlaví rozhodl v Persii, od roku 1935 nazývané oficiálně Íránem, emancipační proces uspíšit. Kontroverzní nařízení z roku 1936 mělo vymanit ženu z područí středověkých praktik a přiblížit ji moderní společnosti – ženy měly nadále zakázáno chodit na veřejnosti tradičně zahalené. Zdaleka ne všechny Íránky ale byly připraveny a ochotny stát se doslova přes noc moderními ženami, zbavit se hedžábu a obléci evropské šaty a klobouky. Mnohé z nich tak jednoduše po dobu trvání výnosu nevycházely vůbec z domu (nařízení platilo do roku 1941, pak bylo zahalování dobrovolné). Odložení závoje muselo jít samozřejmě ruku v ruce s dalšími opatřeními – o samotný hedžáb tu přeci vlastně ani tolik nešlo –, jeho odstranění symbolizovalo modernizaci země, sekundárně též vtažení žen do veřejného dění. Situace se začala výrazněji měnit až po druhé světové válce, k čemuž přispělo uzákonění povinné školní docházky i pro dívky v roce 1944, a vůbec důraz na vzdělávání, zaměstnávání a obecně začleňování žen do veřejné sféry. Za vlády dynastie Pahlaví (1925–1979) bylo postavení žen ve společnosti posilováno řadou reforem, včetně oblasti rodinného práva či volebního práva žen z roku 1963. Ženy se aktivně zapojovaly do společenského dění, umění, literatury. Ovšem zdaleka ne všechny ženy – a to byl problém. Konzervativní chudé rodiny neměly zájem na tom, aby vystavovaly své ženy – podle jejich názoru – zkaženému veřejnému prostoru; monarchii podporovanou Spojenými státy považovaly za zkorumpovanou mravně i materiálně. Sluchu se dostávalo i radikálním duchovním, včetně Chomejního, kteří tuto představu přiživovali a důrazně varovali před totálním uvolněním mravů, neposlušností žen a upadnutím země do chaosu.
Zatímco se tedy společnost v 60. a 70. letech rapidně modernizovala, vzdělanost a gramotnost pomalu, ale plynule narůstaly a ženy z vyšších a středních vrstev se emancipovaly, prohlubovaly se současně sociální rozdíly mezi obyvateli a napětí ve společnosti na konci 70. let eskalovalo. Na to reagovala intenzivně i literatura, včetně ženského psaní, a vedle státem posvěcené tvorby vznikala i díla sociální a politická, kriticky reflektující problémy ve společnosti, samozřejmě v souladu s intencemi cenzurních opatření. Autoři a autorky se do jisté míry dostávali pod diktát radikalizující se tvorby, kdy se od nich očekávala vysoká míra angažovanosti na kolbišti ideologických rozepří. Rozepisovat se o svých nejniternějších pocitech a touhách nebylo zatím v kursu, z pera žen už vůbec ne. O to více tak vyčnívá poezie básnířky Forúgh Farrochzádové (1935–1967), publikující v 50. a 60. letech minulého století. Farrochzádová je dodnes ceněna jako jedna z nejosobitějších básnířek a ve své době působila jako zjevení. Jako jedna z mála se odvážila prolomit sexuální tabu v poezii a psala o svých touhách a vášních, zpovídala se ze smutků i hříchů. Není příliš divu, že jsou dnes mnohé její verše v islámské republice cenzurovány či se nesmějí publikovat.

Situace po islámské revoluci

Revoluce roku 1979 přinesla nejen změnu režimu, ale i opětovný zvrat v přístupu k ženám, jejich právům i postavení ve společnosti. Porevoluční islámský režim zpočátku neměl ucelenou vizi, jaká role bude ženám ve společnosti přisouzena a jak přísná budou pravidla genderové segregace, která byla znovu nastolována. Práva žen byla okleštěna v celé řadě oblastí, včetně rodinného práva, ženy ale nepřišly například o právo volební. Povinný hedžáb se stal samozřejmě staronovým symbolem státní genderové politiky, současně ale představoval jeden z mnoha íránských paradoxů. Zahalování (které je v současnosti nutno chápat především jako pokrývku hlavy a decentní splývavý oděv, nikoli zahalení obličeje) neznamená pro mnoho Íránek nic jiného než prostředek k ovládnutí žen pod rouškou náboženství. Na druhou stranu se hedžáb stal účinným prostředkem, jak převrátit patriarchální pravidla naruby. Ženy z tradičnějších, konzervativních rodin, jimž před revolucí nedovolovali mužští rodinní příslušníci pracovat mimo domov, se mohly začít prosazovat v zaměstnání, různých spolcích, dokonce i na politickém kolbišti. Zahalení tedy přestávalo být oním nástrojem ženské segregace, jako tomu bylo dříve, nýbrž po určité stránce usnadňovalo působení žen ve veřejném prostoru, což trvá dodnes; žena již může zůstat zahalená, aniž přichází o účast na dění ve společnosti.
Íránky již navíc nemohly být z veřejného prostoru tak snadno vystrnaděny. Krátce po revoluci vypukla válka s Irákem, která trvala téměř osm let. Mnoho mužů odešlo na frontu, statisíce jich přišly o život. Ženy se o sebe musely postarat samy a nahrazovaly též v zaměstnání chybějící muže (přestože nová islámská vláda nedovolovala ženám působit v soudnictví i některých dalších profesích). Dokázaly být soběstačné a navíc navazovaly na předrevoluční aktivizaci žen, jež se horlivě podílely na protestech proti sociálním problémům za vlády dynastie Pahlaví. Vedle toho se po počátečních represích začalo rozvíjet feministické hnutí, vystupující proti flagrantním excesům patriarchální zvůle. Z opačné pozice, rovněž ale vehementně, dnes bojují o své postavení ve společnosti i ženy z konzervativního tábora.
Jaká tedy je současná „rozkvétající“ literatura žen? Předně se již méně soustředí na sociální bolesti společnosti a více se koncentruje na prostor darúní, tedy svět uvnitř rodin. Aniž bychom chtěli soudit či zobecňovat, je třeba říct, že kvantita zde neznamená nutně kvalitu, což však není tak úplně vina autorek samých (či autorů). Publikování knih v Íránu totiž vůbec není jednoduchý proces. Každý chystaný titul beletrie, poezie i literatury faktu musí před vydáním projít cenzurním řízením ministerstva kultury a islámského dohledu, které dohlíží na mravní a politickou bezúhonnost obsahu posuzovaných děl. Výrazy a situace evokující, či nedejbůh přímo explicitně jmenující sexuální, alkoholické, drogové nebo politicky opoziční motivy (pokud v knize neslouží jako odstrašující příklad nemravnosti), jsou z děl vymazávány anebo nahrazovány. V případě většího výskytu těchto výrazů kniha jednoduše nezíská povolení k tisku. S ohledem na tuto skutečnost, přidáme-li navíc sebezáchovnou autorskou autocenzuru, je vůbec s podivem, že se mezi kvanty žánrově lehčí literatury psané ženami vyskytují i mnohé skvosty.
Onu „kvantitu“ z pera žen tvoří zejména populární romány, jejichž hlavním poselstvím je posilování islámské morálky, propagace cudnosti žen a obecně stvrzování patriarchálních vzorců. Známé a mnohokrát dotiskované jsou například početné romány Fahíme Rahímíové, jejíž hrdinky řeší zejména milostná dilemata, ovšem zcela v intencích režimem posvěceného mravního rámce. Společným znakem tohoto segmentu žensky psané literatury je náhled na ženu coby nositelku mateřských, nikoli mileneckých vlastností.
Někde mezi populární tvorbou a feministickým psaním se nacházejí v poslední době oblíbené romány a povídky akcentující nespokojenost žen v manželských svazcích, plynoucí z rozdílnosti citového světa mužů a žen. Muž bývá v těchto pracích prezentován značně schematizovaně a negativně, kdežto ženu charakterizuje bohatý vnitřní emocionální svět. Zajímavé je zejména zobrazení vedlejších ženských postav, které nevědomky podporují muže v jeho necitlivém přístupu k hlavní hrdince. Mnohdy se jedná o matku či sestry, které se tak stávají spolupachatelkami muže a vlastně i nepřítelkyněmi trpící hrdinky. Příkladem může být tvorba Faríby Váfíové, ukázku z jejího románu Parande-je man (Můj pták) uvádíme v tomto čísle Plavu.
Krajní feministická poloha není vzhledem k cenzuře v Íránu očekávatelná, přesto se ale mezi díla feministické literatury někdy zařazují práce autorek, které si získaly renomé již i v zahraničí, a to hlavně díky bohaté překladatelské aktivitě íránských emigrantů. Šívá Arastújíová, Sepíde Šámlúová, Zojá Pírzádová, Mahastí Šáhrochíová patří k tvůrkyním, které se snaží zachytit krizi partnerských vztahů na pozadí krize patriarchálních vztahů. V poslední době se ale začínají etablovat i autorky, které přistupují k tomuto tématu z jiného, méně negativistického a pochmurného úhlu, jako například Mahsá Moheb-Alíová. Vzorem íránským feministkám je pak v exilu žijící autorka Šáhrnúš Pársípúrová, které se ještě za pobytu v Íránu podařilo doslova zázrakem vydat roku 1989 pozoruhodný román s prvky magického realismu Zanán bedún-e mardán (Ženy bez mužů). Cenzoři asi nebyli dostatečně pozorní či nerozuměli složité dějovosti románu, a tak se na velmi krátkou dobu Íráncům dařilo sehnat v knihkupectvích kontroverzní román, jehož leitmotivem byl kult panenství a neblahé důsledky, které z něj pro perskou společnost vyplývaly.
Na závěr uveďme charakteristiku tvorby íránských žen od slavné íránské spisovatelky Golí Taraqíové, která v současnosti žije střídavě mezi Paříží a Teheránem. Taraqíová se dokáže dokonale vcítit do vnitřního světa svých hrdinů a zachytit jemné předivo vztahů a pocitů. Její popis pro nás dosud spíše vzdáleného světa dokládá, že i naše čtenáře může tato tvorba oslovit a obohatit: V dílech íránských autorek můžete najít pokornou upřímnost, kterou byste marně hledali u íránských autorů. Ženám se podařilo vytvořit nový literární žánr, intimní a osobní, který ještě donedávna neexistoval. Ve svém psaní jsou upřímné samy k sobě, otevřeně hovoří o svých problémech i osamělosti ve svých nešťastných manželstvích. Pro oficiální i rodinnou cenzuru či pro vlastní stud z přílišného sebeodhalení nemohou hovořit zcela otevřeně, ale o tom, co chtějí sdělit, píší, a činí tak s delikátní ženskou bystrostí, pomocí náznaků a symbolů. Hovoří o lásce. A sní o lásce, i když velmi potichu a kradmo; jako kdyby nikdo nic neprozradil. Jako by nebylo nic vyřčeno.






© 2005 občanské sdružení Splav!