Plav
archiv




Základem úspěchu Islanďanů je to, že mají v krvi vědomí národní identity a hrdost

Rozhovor s Helenou Kadečkovou

Islandština je záludným jazykem s kryptickou idiomatikou a není snadné v ní dosáhnout úrovně rodilého mluvčího. Své dědictví si ostražitě střeží a nerada přijímá internacionalismy. Jak se vlastně liší staroislandština od moderní islandštiny? Co vám na Islandu nalijí, když si objednáte „kohoutí ocas“? Díky čemu Islanďané zvládli nedávnou finanční a hospodářskou krizi? Rozhovor s Helenou Kadečkovou vedly Kristýna Králová a Anna Jirásková.
 

Kristýna Králová: Přestože je Island součástí Evropy, mnohým lidem připadá vzdálený a exotický. Stejně tak překladatelství z islandštiny u nás není zrovna běžná profese. Jak jste se k ní dostala vy?

Helena Kadečková: Dlouhý příběh zkrátím. V dávných dobách, v roce 1965, jsem absolvovala tříleté bakalářské studium islandštiny na univerzitě v Reykjavíku. Tehdy jsem začala překládat. Cítila jsem závazek vůči Islandu, který mi hodně dal, a také vůči českým čtenářům, těm jsem chtěla rozšířit obzor. Byla to i výzva: islandská literatura se u nás do té doby překládala pouze přes jiné jazyky, především příbuzné skandinávské. Tyhle bohulibé úmysly by byly ovšem nanic, kdyby mě to nebavilo. Bavilo mě to moc, v jistém období zvaném normalizace to pro mě byl dokonce lék proti depresi z politických poměrů vůbec a na filosofické fakultě, kde jsem učila na nordistice, obzvlášť.

Anna Jirásková: Jak u nás vypadala nakladatelská politika v době, kdy jste začínala překládat? Změnila se nějak situace v současné době?

HK: O tom bylo napsáno už hodně, nebudu to opakovat a zůstanu u daného oboru. Islandštinu a tudíž ani současnou islandskou literaturu tady nikdo neznal a bylo třeba ji probojovávat. Naštěstí se časem dostali do redaktorských pozic bývalí studenti, které jsem učila, absolventi nordistiky, ti byli vstřícní. Knihy k překladu jsem vždy musela navrhnout sama. To se v současnosti částečně změnilo. Jednak je Island momentálně v módě, jednak díky marketingové palbě přijde občas nějaký vydavatel s vlastním návrhem. Ale vybrat knihu k překladu je dost náročné. Na reklamní superlativy nelze vůbec spoléhat, pro mě to vždycky znamená přečíst spoustu knih, než vyberu tu, co se mi líbí. Když jsem na Island po roce 1990 často jezdila, tak to bylo snadnější, ale i v dobách, kdy jsem tam jezdit nemohla, mi Islanďané knihy ochotně posílali, většinu žijících spisovatelů i těch pár vydavatelů jsem znala osobně. Ve všem tehdy vládly jakoby rodinné vztahy.

AJ: Co je na překládání z islandštiny obtížné? Na jaké problémy se při něm může narazit?

HK: Islandština jako taková je obtížný jazyk jednak gramatikou, jednak idiomatikou, která je pro mě stále trochu záhadná. Laicky řečeno: českou větu v mnoha případech neutvoříte podle významu jednotlivých slov ani v docela jednoduché islandské větě, jak jej znáte nebo najdete ve slovníku. To je samozřejmě případ většiny jazyků, nejmarkantněji angličtiny, ale islandština mi v tom připadá obzvlášť zapeklitá. Dále: Islandští autoři jakéhokoliv literárního směru pracují obzvlášť výrazně s kulturním, historickým a jiným povědomím svých spoluobčanů. Spousta aluzí na všecko možné. Poctivý překladatel musí proto znát islandské dějiny, předchozí literaturu, umění všeho druhu, folklor, politiku a tak dále, aby smysl napsaného správně pochopil. Osobně mi v tom pomohlo samozřejmě studium kompletní islandistiky, ale i neakademické aktivity na Islandu. Pracovala jsem na statcích, v mrazírně ryb, solila sledě, byla na rybolovu, byla kuchtíkem u jedné tehdy hodně primitivní cestovky, poznala jsem, myslím, všechny sociální vrstvy, jejich mluvu, prostředí, způsoby. To bylo překladatelsky i lidsky neocenitelné.

AJ: Vzpomínáte si na nějaký konkrétní překladatelský oříšek, se kterým jste si dlouho lámala hlavu?

HK: Oříšků bylo mnoho, ale vzpomenu na jeden, což byl spíš doklad jazykové fantazie Islanďanů. Vždycky mě fascinovalo, jak si dovedou s jazykem hrát a třeba převádět cizí názvy a jména do islandštiny. Zapomněla jsem říct, že těžké na islandštině je také to, že je puristická a v psaném jazyce nepoužívá ani internacionalismy. Při překladu jednoho románu Halldóra Laxnesse (kterého považuji za nejlepšího severského prozaika 20. století) jsem narazila v dost nepatřičném kontextu na slovo hanastél – v doslovném překladu: kohoutí ocas. Přestože jsem uměla anglicky, dost dlouho mi trvalo, než jsem si tam dosadila cocktail; anglický výraz je jinak v praktickém použití na Islandu běžný. Bystřejší mozek by to asi napadlo hned, ale pro mě to tehdy bylo poučením o rozdílném jazykovém vnímání Čechů, nebo alespoň mého.

KK: V současnosti mají překladatelé ze staré i moderní islandštiny k dispozici velké množství elektronických slovníků a jiných informačních zdrojů na webu. Jak jste ale sháněla informace o jevech, reáliích či lexiku, které vám byly nejasné, před nástupem internetu?

HK: Dneska mi to připadá už legrační. Islandské cizojazyčné slovníky byly hrozné a nepoužitelné, kromě velkého slovníku dánského. Pak vyšla první verze slovníku výkladového, ten byl užitečný, ale nedostatečný. Nejhorší bylo, že když jsem začínala překládat, což bylo za oné normalizace, nesměla jsem na Island jezdit. Neexistovaly ani kopírky a telefonovat do ciziny bylo složité, drahé a vlastně nebezpečné. Takže jsem musela spoléhat na vlastní omylnou hlavu a občasné návštěvy Islanďanů v Praze.

KK: Jistě se také proměnil typ literatury, která na Islandu vzniká. Dostal se i tam do popředí žánr detektivky stejně jako v kontinentální Skandinávii? Anebo si současní islandští autoři oblíbili spíše jiné žánry?

HK: Na Island se všechny zásadní myšlenkové a literární směry i krátkodeché trendy vždycky dostávaly s určitým zpožděním – ne tak velkým jako u nás. Ovšem Islanďané si je vždy uzpůsobili svému kulturnímu prostoru. Myslím, že nejoblíbenějším žánrem už od dob ság byly a jsou životopisy, včetně nekrologů, což zajisté souvisí s tím, že – jak se s nadsázkou říká – se všichni Islanďané navzájem znají. Pokud jde o detektivky, tak zde neměly vůbec žádné předchůdce. Nyní samozřejmě své reprezentanty mají, v čele s tím nejúspěšnějším a marketingově nejagresivnějším Arnaldem Indriðasonem, noviny uveřejňují jeho horentní příjmy – pobídka pro jiné spisovatele. U nás se překládá z němčiny, což mi mimochodem nevadí. Detektivky nečtu, ne že bych měla něco proti detektivkám, jen nesnáším jejich maniakální přemnožení a šetřím časem. Mám dojem, že se islandští autoři v poslední době nápadně často vracejí z města a líčení jeho excesů na venkov a ze současnosti do minulosti. Viz i momentálně u nás asi nejznámější a jinak vysoce trendový, v dobrém smyslu slova, Sjón. Stejně jako u mnoha jiných islandských autorů je i pro něho signifikantní pátrání po tom, co se v minulosti zanedbávalo nebo bylo tabu.

AJ: Vedle novodobých děl překládáte také staroislandskou literaturu. Je středověká islandština hodně odlišná od té současné? Jak se liší přístup ke staršímu textu od přístupu k současnému dílu?

HK: Středověká islandština je od současné odlišná, ale ne natolik, aby jí dnešní jakžtakž vzdělaný Islanďan nerozuměl. Islandština se na rozdíl od ostatních severogermánských jazyků moc nezměnila a hlavně – bohužel – gramaticky nezjednodušila. Přispěla k tomu mimo jiné i státní jazyková politika vyžadující purismus, náhradu všech nových cizích výrazů z vlastních zdrojů. Staroislandská literatura, ságy, mytologické a hrdinské básně a skaldská poezie – to je literatura světová, hlásí se k ní všichni Skandinávci, ba částečně i Němci a Anglosasové, a jako taková je už po několik století předmětem mezinárodního studia, bádání a konferencí. Existuje k ní řada slovníků, příruček a nekonečný počet moudrých knih a studií. Vyznačuje se určitými stereotypy, které se lze naučit, aniž člověk tím jazykem aktivně vládne. Začala se překládat dříve než literatura novoislandská, a to i v českých zemích. Češi měli na tyto překladatele štěstí, byli to vesměs poctiví odborníci, co znali svůj obor a byli nadaní, viz Ladislava Hegera z první poloviny 20. století, jehož překlady se stále s požitkem čtou, ba znovu vydávají. Dnes o rozvoj tohoto oboru pečuje s úžasnými výstupy Jiří Starý a jeho studenti na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Přestože má staroislandština mnoho záludností, je možné její literární stereotypy zvládnout od stolu a počítače a myslím, že je pro překládání pohodlnější než moderní literatura, kdy – internet neinternet – je přece jen zapotřebí mít živý a aktivní vztah k prostředí a velkou dávku osobní angažovanosti.

AJ: Co se Češi mohou od Islanďanů naučit?

HK: Mohla bych se samozřejmě dlouze šířit také o tom, co se mi na Islandu nelíbí, ale učit bychom se asi měli spíš z kladů. Tak zaprvé. Přestože ani islandští politici nejsou ušlechtilí vizionáři, umějí spravovat svou zemi a – sice těžce – odolávat globálnímu tlaku. Svědčí o tom i to, jak úspěšně dokázali zvládnout nedávnou finanční a hospodářskou krizi, kdy chyběl už jen vlásek k státnímu bankrotu. Obdivuji tehdejší premiérku, sociální demokratku – a mimochodem přiznanou lesbu, na oficiální návštěvy brala i svou partnerku –, která musela vědět, že se politicky odrovná, a přesto neváhala zavést opravdu krutá, leč záchranná úsporná opatření. Na Islanďanech jsem vždycky obdivovala, jak rychle se dokázali vzchopit z nejrůznějších katastrof a krizí, kterých bylo v jejich dějinách mnoho. Pokud jde o kulturu: sleduji ji už víc než půl století a klobouk dolů. Za tu dobu, kdy jsem se na začátku občas posmívala primitivní úrovni, se dokázali prosadit v hudbě všeho druhu, ve výtvarném umění, ve filmu, dokonce na mezinárodním poli. A to nemluvě o kultuře každodenního života, ekologii, občanské angažovanosti a tak dále. Myslím, že základem jejich úspěchů je to, že vzdor veškeré kritice, přehodnocování a boření různých národních mýtů i přijímání podnětů z ciziny mají v krvi vědomí své národní identity a jistou, byť často sebeironizovanou, hrdost. Vždyť ani jejich hlavní ikona, Björk, se nestydí za své vlastenectví, naopak.






© 2005 občanské sdružení Splav!