Plav
archiv




Když básník píše, počíná si trochu jako zvíře

Rozhovor s Justinem Quinnem

Co znamená pro básníka trvalá změna místa pobytu, vstup do odlišné literární tradice a jiného jazykového prostředí? A v kterém okamžiku se nové místo stává pro člověka domovem? V restauraci poblíž pražského nádraží Na Knížecí, a tedy v blízkém sousedství čtvrtí, kde se odehrávají některé z jeho básní, jsme s Justinem Quinnem hovořili o úloze míst v moderní irské poezii, hledání básnického smyslu české krajiny, W. B. Yeatsovi i středoevropské exotice.
 

Josef Hrdlička: V irské poezii mají básně, které se vztahují k místům, dlouhou tradici. Je i ve dvacátém století tato stará tradice něčím živým?

Justin Quinn: Pro generaci Seamuse Heaneyho a dalších irských básníků, kteří se narodili ve třicátých a čtyřicátých letech, byla velmi důležitá. Měla velký význam pro Heaneyho rané básně, v nichž psal o místech v Severním Irsku. Tehdy tuto tradici dal do souvislosti s pobytem britských vojáků na území Irska a zkoumal přitom jména míst – slavným příkladem je báseň Anahorish. Jména těchto míst přitom pocházejí z irštiny: místní Ir je vyslovit dovede, ale někdo přespolní, ať už je to Ir z Dublinu, nebo britský voják, to neumí. Je to takový šibolet. A Heaney se v básních vztahuje k místům právě skrze tyto názvy. Ale řekl bych, že tím to asi skončilo, u další generace už to nevnímám tak silně. Mladší autoři sice píší o konkrétních místech často, ale dívají se na ně pod jiným úhlem: například Vona Groarkeová a Conor O'Callaghan, básníci mého věku, napsali básně o životě na periferii, v malém městě, jako je Dundalk. Píší o něm ale tak, že by to mohlo být kdekoli jinde: nejen v Irsku, v Dundalku. Nepracují s historií toho maloměsta. Píší o zkušenosti každého z nás, o zkušenosti člověka žijícího v západním světě. Což je něco docela jiného, než jak o místech píše Heaney.

JH: Tato irská tradice je pro nás zajímavá už proto, že v nejstarší české lyrice básně vztahující se k místům téměř nenajdeme. Před Heaneym se nic podobného v moderní irské poezii neobjevovalo?

JQ: Moderní irská poezie začíná Yeatsem, který psal o určitých místech, jež pro něj byla důležitá; ale v pozdních sbírkách místa svých básní už v podstatě sám vytvářel. Koupil si starou věž na západním pobřeží, vytvořil z ní symbol a sbíral místní mýty a folklor. To už nevnímám jako dinnsheanchas [1], a tedy součást staré irské tradice, ale jako Yeatsovu seberealizaci.

JH: Obecně vzato jsou ale dinnsheanchas impulsem k tomu, aby básníci k místům obrátili svůj zájem, aby si místo vzali jako téma, aniž by museli přesně dodržovat pravidla žánru. Dá se říci, že je díky tomu v irské poezii věnována místům větší pozornost?

JQ: Nevím. Je tu ale také problém jazyka: starší irské básně byly napsané v irštině, kdežto irská poezie 20. století je psaná anglicky. Yeats irsky vůbec neuměl. Heaney trochu ano, irštinu si osvojil studiem a k tradici měl vědecký přístup. Nebyla něčím, co by si prožil, co by v dětství slyšel od starších lidí a podobně.

JH: U čtenářů tedy tato tradice živá nebyla a Heaney se k ní vrátil jako k něčemu, co inspirovalo jeho vlastní poetiku.

JQ: Ano.

JH: Žiješ v Praze, pocházíš z Irska a zabýváš se také americkou poezií. Dá se tvůj vztah k těmto třem zemím nějak srovnat?

JQ: V mém případě šlo spíš o odtrhávání se od míst než o vztahování se k nim, ale nic z toho jsem si dopředu nenaplánoval. Když jsem v Dublinu studoval anglistiku a rozhodoval jsem se, o čem budu psát disertaci, řekl jsem si, že nebudu psát o irské poezii – to dělal každý doktorand kolem mě a vadilo mi také, že jde o tak úzký okruh lidí. A tak jsem si jako téma práce vybral Wallace Stevense, amerického básníka, který byl v Irsku i v Anglii v té době téměř neznámý. Na univerzitě o něm slyšeli a věděli, že je to velikán, ale skoro vůbec ho neměli načteného; ani zdaleka tak dobře jako třeba Yeatse, jehož znali skrz naskrz. Takže to byl první krok v odtrhávání, přes vědeckou práci. Ale byl to zároveň také krok básnický, protože jsem chtěl opustit malý svět irských básníků a irské poezie.

JH: Mluvil jsi o souvislostech mezi místy, jejich jmény a slovy: dá se říci, že i tvá cesta do Ameriky se odehrála částečně v jazyce?

JQ: Nějakou dobu mi trvalo, než jsem Spojeným státům jako místu nebo místům, která utvářela americkou literaturu, porozuměl. Poprvé jsem se tam octl v roce 1993, v době, kdy už jsem se věnoval Stevensovi. Ale nejel jsem do Pensylvánie nebo do Connecticutu, ale do Texasu, což byl úplný opak všeho, co znal Stevens; a bylo pro mě proto ze začátku obtížné najít vztah mezi Spojenými státy a jejich literaturou.

JH: Vnesla něco do této tvé básnické geografie také česká poezie?

JQ: Svou druhou sbírku, Privacy, jsem napsal v podstatě v paneláku a o životě v něm. Bylo mi, jako bych se nemohl dostat ven. Tehdy jsem začal číst básně Petra Borkovce, a to mi hodně pomohlo pochopit takový ten básnický smysl české krajiny, s kterým jsem dříve nemohl jako básník vůbec pracovat. Zvláště na mě zapůsobilo okolí Černošic, kde Petr bydlí. Dlouho mi třeba také trvalo, než jsem poznal dynamiku řek. Moře je jiné než řeka – to zní prostě a ví to každé dítě. Ale než jsem to pochopil z básnického hlediska, to jak zdejší krajina funguje a jak utváří každodenní život lidí, uplynulo deset let.

JH: V básni Long Bridge z tvé poslední sbírky se objevují povodně. Je třeba tohle moment, který člověku dokáže řeku přiblížit?

JQ: Povodně v srpnu roku 2002 mi zcela změnily vnímání krajiny. Ta báseň je ale ve skutečnosti o Libeňském mostu, který mám rád a který mě fascinuje svou délkou. Když jsem po něm jednou šel, byla všude hustá mlha a nemohl jsem dohlédnout na druhý břeh – z toho vznikla ta báseň. Když jsem sbírku Early House dokončil, uvědomil jsem si, že obsahuje řadu narážek na sebevraždu, což je také téma spojené s mosty. Výtvarník Kryštof Kintera vytvořil pod Nuselským mostem sochu jako památku na ty, kteří tam spáchali sebevraždu. Udělala na mě velký dojem a napsal jsem o ní báseň, v níž se most ukazuje jako nebezpečný prvek krajiny.

JH: Co tě jako básníka v současnosti zajímá na místech v Čechách?

JQ: V posledních letech jsem se hodně snažil stopovat proměny ducha krajiny v okolí našeho bydliště na Šmukýřce na Praze 5, kde jsou staré statky z 19. století, byly tam vlastně už od středověku. V místě, kde bydlíme, byly původně vinice, jsou tam cítit ozvěny starších usedlostí, tradic – a my přitom žijeme v kusu betonu. V nedalekých Radlicích je to podobné: ze starých fotek vím, že v místě, kde je teď bazén, byly v 19. století dělnické domky. Musím říct, že si ty rozdíly a střety velmi užívám.
To, že jsem se usadil v Čechách, byla náhoda. Nikdy jsem se nerozhodl, že tady budu bydlet, nějak to takhle dopadlo. Ale vyhovuje mi to. Jako básník tu jsem velmi spokojený, dobře se mi tu pracuje. Neumím si představit, že bych teď bydlel v Americe nebo v Irsku.

JH: Zdá se mi, že v poslední sbírce zaujímáš k líčenému dění větší distanci než dříve a stáváš se spíše pozorovatelem, někým, koho se zobrazené věci a události přímo netýkají. S tím patrně vzrůstá význam prostředí básní. Jsou pro tvé básně místa důležitá?

JQ: Nevím, možná… možná ano, ale je pro mě velice těžké odpovědět. Mám pocit, že když básník píše, počíná si trochu jako zvíře, jako když třeba prase hledá lanýže: používá při tom spíš nos než mozek. Při psaní nepřemýšlím, jestli je pro mě důležitý spíš kluk, který v básni přeběhl ulici, anebo prostředí, kde se scéna odehrává.

JH: Na rozdíl od předchozích sbírek jako by mi z té nové zaznívalo něco z básní W. B. Yeatse: v práci s formou a konkrétně s rýmem, ale i onen hlas, jímž Yeats osobitým způsobem – s jistým humorem, ale i s účastí – věci glosuje. Jaký máš k jeho tvorbě vztah?

JQ: Yeats je pro mě něco jako vzduch, jeho verše mám v hlavě od rána do večera. Myslím si, že vztah k Yeatsovi byl zejména pro předchozí generaci irských básníků složitý, s jeho odkazem se potýkali takovým trochu silovým způsobem, pociťovali to jako určitý zápas. Pro nás mladší už to není tolik akutní. Nevnímám Yeatse jako největšího irského básníka 20. století; pro mě je největším básníkem anglického jazyka. Milton je dobrý básník, ale zas až tak dobrý zase ne; Shakespeara vnímám spíš jako dramatika a Herbert je sice výborný, no ale Yeats je přece někde úplně jinde. A tak jsem došel k závěru, že patří světu.

JH: Potom tedy vzniká paradox, že největšího anglicky píšícího básníka v Čechách téměř neznáme…

JQ: Přeložit Yeatse do jakéhokoli jazyka je takřka nemožné. Stejně jako Heaney je Yeats do češtiny přeložený strašlivě. A to ze dvou důvodů: překládat ho je obecně velmi těžké a pak také ti překladatelé, kteří se o to pokusili, nebyli právě těmi nejvhodnějšími.

JH: Tvá báseň Visiting Chair se odehrává v cizině, patrně v Americe, a začíná veršem Josifa Brodského: Youre in empire, friend. Uvědomuje si člověk v Americe, že žije v impériu? Je tam ve vzduchu cítit politická moc?

JQ: Rozhodně ano. Někteří odmítají vidět USA jako mocnost na způsob někdejšího Britského impéria, ale mnozí jiní to přijímají. Běžní Američané, jako ti, u kterých jsme tehdy bydleli, by místo, o němž se v té básni vypráví, vnímali nejspíš jako nudné předměstí, jako vlastně docela bohatou čtvrť – ale já jsem se tam cítil jako uprostřed impéria, jako bych stál uprostřed Hvězdy smrti. Znáš Hvězdné války, ne?

JH: Ano, děti mě to naučily. Možná jsi to tak vnímal, protože sis s sebou přinesl něco ze střední Evropy. O stránku dál však líčíš v básni Villa takovou téměř lenošivou středoevropskou scénu. Z impéria do vily – ty dvě básně spolu tvoří působivý kontrast.

JQ: Ta druhá báseň se odehrává ve vile ve Staré Boleslavi, u rodiny mé ženy, a to místo na mě stále působí velice exoticky. Mám kamaráda, který žije už čtyřicet let v Americe a je fascinovaný střední Evropou, jak ji líčí Rothův Pochod Radeckého nebo knihy Sándora Máraie – podle nich si představuje, jak tu žiju. Bydlí přitom v otřesném americkém Houstonu, což je jen dálnice, obchodní domy a k tomu pár obytných domků. Tak jsem mu tu báseň poslal, abych ho trochu popíchl; ale je to mezi námi jen taková legrace. Pro něj, ale vlastně stále trochu i pro mě, je to exotika, něco, co jsem v Irsku nezažil. Když jsem byl v té staré vile poprvé, jen jsem zíral: na ty sto let staré plátěné ubrusy s monogramem, na aperol podávaný před obědem a podobně.

JH: Občas zmiňuješ, že ti tu chybí moře. Ono se ale ozývá i ve tvých „českých“ básních – a stává se, že se v nich někdy objeví docela znenadání, v nečekaných souvislostech.

JQ: Jedna z mých dřívějších sbírek má název Waves and Trees, vlny a stromy, a některé z básní té knihy se vztahují k zalesněné kopcovité krajině mezi Černošicemi a Berounem. Pohyby listí ve větru mohou moře připomínat a tyhle kopce se pro mě jakýmsi mořem staly, začal jsem je vnímat podobným způsobem.

JH: Několikrát se ve sbírce objevuje také motiv nostalgie, je tam i báseň s tímto názvem. Když teď přijedeš po dvaceti letech do Irska, je to jistě jiné, než když ses vracel po třech letech…

JQ: Bývá to neuvěřitelný pocit. Stane se mi třeba, že poznávám ve čtvrti, kde jsem vyrůstal, na ulici nějakého člověka; osobně ho sice neznám, ale znám třeba jeho bratra, znám jeho přítelkyni z doby, kdy mu bylo osmnáct a podobně. Vazby, které člověk utváří, když je dítětem a když je mladý, ty v Čechách nemám. S životem v této zemi mám skoro třicetiletou zkušenost, mám tu osobní vazby, ovšem docela jiného druhu. V určitém smyslu jsem v Irsku stále doma, ale ve skutečnosti to tak už není. Jednou, to bylo před asi pěti lety, jsem se třeba ztratil ve čtvrti, kde jsem vyrůstal – protože tam mezitím vyrostly velké obchodní domy. Je to velmi zvláštní pocit: místo samo je vám najednou cizí, ale stále poznáváte lidi na ulici, stále máte ty staré osobní vazby.

Poznámky:

1. Staroirské toponymické vyprávění ve verších. (Pozn. red.) [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!