Plav
archiv


„Obžalovaný sponzorské dary vysvětloval, ale nevysvětlil“

aneb české a francouzské pojetí vidovosti

Miroslava Sládková

České sloveso přirozeně vyjadřuje znaky vidovosti a temporality – loď může připlouvat, nebo připlout, odplouvat, či odplout. V jazycích neslovanských však binární opozice dokonavost vs. nedokonavost neexistuje. Jaké možnosti má překladatel, aby takovýto významový odstín v překladu do cizího jazyka zachoval?
 

Zamýšlíme-li se nad problémem vidovosti v češtině a ve francouzštině a nad překladatelskými problémy, které z něho vyplývají, musíme si uvědomit, že zatímco u českých sloves existuje binární opozice dokonavost vs. nedokonavost, ve francouzštině je situace mnohem složitější. Ve slovanských jazycích se od sebe odlišují znaky vidovosti a temporality, ve francouzštině převažuje informace časová. Problém nastává v momentě, kdy překladatel musí reagovat na relevantní vidovou opozici v češtině. Bylo by nesprávné snažit se do jednoho jazyka zavádět kategorie jazyka druhého, typologicky vzdáleného. Oba zkoumané jazyky se v této oblasti chovají většinou zcela odlišně, a problémy vidovosti je proto často nutné řešit na úrovni textu.
V úvodní části tedy stručně připomenu známá fakta týkající se slovesného vidu v češtině.
Videm rozumíme morfologicko-lexikální kategorii, spočívající v „rozlišování dějů na dokonavé, tj. pojímané komplexně, (…) a na nedokonavé, pojímané v jejich průběhu“. [1] Mnozí autoři pak hovoří ještě o třetí vidové formě – neaktuální násobené. Vzniká tedy trojice typu dělatudělatdělávat. Pokud jde o překlad do cizího jazyka, je možno tuto třetí formu přeložit stejným slovesem jako předcházející vidové formy, ovšem jak říká Kopečný, [2] jeden její významový rys, totiž násobenost, je slovníkově tak výrazný, že jej lze při překladu do francouzštiny vystihnout, tedy např. zpívával = il avait l'habitude de chanter, il lui arrivait de chanter, il aimait à chanter atd. Týká se to pochopitelně i překladu do jiných jazyků, např. psávat = zu schreiben pflegen, scribere solere, to be used to write atd., viz i slovenské zvyknem čítať. Kopečný cituje v této souvislosti Bartošův příklad z Podluží, kde se obvyklostní funkce těchto násobených sloves opisuje slovesem umět: na svaďbu umjá zvat v úterý večér. Východiskem zde byly případy typu ženy rády umjá naříkat, srov. francouzské obraty se slovesem aimer. (Možná že český hovorový obrat typu ten umí pěkně otravovat obsahuje kromě kvalitativního vyjádření i tuto konotaci.) Je zajímavé, že čeština nezná žádnou formu příznakově aktuální, ale zná naopak formu příznakovou co do neaktuálnosti (psávám, dělávám), kdežto v některých jiných jazycích existují naopak zvláštní příznakové formy pro vyjádření aktuálnosti. Můžeme uvést např. angl. I am writing, it. sto scrivendo, fr. je suis en train d'écrire oproti I write, scrivo nebo j'écris, což jsou formy nepříznakové co do aktuálnosti.
Zvláštní skupinou perfektiv jsou slovesa jednorázová, momentální: bodnout, seknout, křiknout. Jejich zvláštnost spočívá v tom, že děj nemůže trvat. Průběh děje je tak krátký, že se začátek a konec odehrají v témže okamžiku. Jejich nedokonavá podoba tedy nemůže vyjadřovat nedokončení děje, pouze jeho násobky: bodal, sekal, vykřikoval.
Ne všechna slovesa mají své vidové protějšky. Slovesa modální a některá stavová jsou podstatou svého významu nedokonavá a jejich význam nepřipouští dokonavost, jsou to tzv. imperfektiva tantum: muset, chtít, vědět, smět, umět, žít… Existují i jednovidová slovesa pouze dokonavá (perfektiva tantum), např. nadchnout se, naplakat se, prospat (celý den) atd. Dále existuje řada sloves, která ještě nevstoupila plně do vidového paradigmatu, tj. netvoří ke své nedokonavé podobě podobu dokonavou. Jde především o slovesa vzniklá z cizích základů, např. absolvovat, absorbovat, dezinfikovat, izolovat, organizovat, promovat apod. Tato slovesa jsou podle kontextu buď dokonavá, nebo nedokonavá, říká se jim proto obouvidová. (Tento kurs absolvuje se stálými potížemi. Příští kurs absolvuje snáz.) Dokonavé protějšky tvoří prefixací jen některá z nich (zorganizovat, vydezinfikovat) apod. [3]
V úvodu jsme definovali slovesný vid jako morfologicko-lexikální kategorii. Podle Mathesia [4] patří slovesný vid k těm znakům slovesa, které mají onomatologickou funkci a patří k tzv. aspektovým modifikacím slovesa (tak jako např. plurál patří k aspektovým modifikacím podstatného jména), tzn. že taková mluvnická kategorie modifikuje v jistém smyslu význam slova, popř. k němu situačně něco dodává.
Na rozdíl od tzv. objektivních gramatických kategorií, za něž bývá považován např. slovesný čas, se naskýtá otázka, zda je slovesný vid kategorie subjektivní, či objektivní. V této souvislosti se často cituje Mathesiův příklad subjektivního chápání vidu ve výpovědích:

Pamatuji se, že jsem ti tu knihu půjčil.
Pamatuji se, že jsem ti tu knihu půjčoval.

Zde je stejná mimojazyková skutečnost jednou pojímána jako fakt náležející minulosti (dokonavý vid) a podruhé jako aktuální výjev v minulosti, v němž jako by se děj odvíjel před našimi zraky (nedokonavý vid zde ovšem obsahuje jisté „quantum dubitatif“ oproti konstatujícímu vidu dokonavému).
V jiných případech ovšem nelze oba vidy libovolně zaměňovat, jak dokazuje třeba toto incidenční schéma:

Když psal dopis, zazvonil telefon.
Když napsal dopis, zazvonil telefon. [5]

V tomto případě vid vypovídá objektivně o dané skutečnosti. Šabršula v tomto kontextu uvádí, že někteří autoři chápou rozdíl mezi pojmy Aktionsart a Aspekt jako rozdíl mezi objektivním průběhem děje a jeho chápáním. Sám ovšem ve své definici rozumí videm „jazykové vyjádření jak objektivně probíhajícího děje dokonavého nebo nedokonavého, tak i subjektivního postoje mluvčího a jeho chápání a stylisování objektivně probíhajícího děje jako dokonavého anebo nedokonavého“. [6]

Pokud jde o francouzštinu, nenajdeme zde specifické ekvivalenty, jimiž by se řešily vidové opozice, jako je tomu ve slovanských jazycích. Francouzština používá jiné jazykové prostředky, např. lexikální (chercher – trouver), slovesné opisy (être en train de faire quelque chose), syntaktické (kombinace se spojkami typu pendant que) a další. Takto např. Šabršula definuje situaci ve francouzštině: En français, on dispose de moyens diffus, de désignants lexématiques (racines, préfixes, suffixes, verbes et leurs catégories morphologiques, sémions verbaux complexes, formations prémorphologiques, adverbes,(…)) qui se combinent de façon raffinée avec les moyens syntaxiques. [7]
Následující příklad ukazuje ambivalenci participia minulého, jehož vidovost se ve francouzštině utváří až v textu:

un journal lu × un journal lu par tout le monde
une leçon répétée × une leçon répétée chaque jour
Les portes sont fermées. × Les portes sont fermées tous les jours à 10 heures du soir. [8]

Další příklad je ukázkou toho, jak se překladatel do francouzštiny musí vypořádat s vidovým rozdílem, který má v češtině dosti podstatný sémantický dopad:

Tato strana je spojena s touto politikou.
Ce parti est lié à cette politique.

Tato politická strana je spojována s neprůhledným financováním své činnosti.
Les gens, l'opinion publique estiment (à juste titre / à tort) que le financement des activités de ce parti est occulte.

Podívejme se nyní na několik příkladů českých výpovědí, v nichž slovesný vid funguje při rozlišování časových vztahů, a na jejich převod do francouzštiny:

Včera odpoledne jsem nejprve psal dopisy, pak jsem četl noviny a nakonec jsem se díval na televizi.
Hier après midi, j'ai tout d'abord écrit les lettres, après j'ai lu mon journal et pour finir j'ai regardé la TV.

Chodil po parku a občas se posadil na lavičku.
Il se promenait dans le parc et parfois il s'asseyait sur un banc.

Včera chodil po parku a nakonec zašel do kavárny.
Hier, il s'est promené dans le parc et il a fini par entrer dans un café.

Plakala, někdo jí ukradl peněženku.
Elle pleurait, quelqu'un lui avait volé son porte-monnaie.

Když skončil práci, odpočíval.
A chaque fois qu'il avait terminé son travail, il se reposait. [9]

Odlišné pojímání slovesného děje ve slovanských jazycích a ve francouzštině ilustruje ve svém článku polská lingvistka Swiatkowska, [10] když cituje Vetův příklad dvou reakcí na počasí. Po zjištění, že venku pršelo, prohlásí Francouz: „Tiens! Il a plu.“ Zatímco francouzské passé composé zdůrazní v tomto případě spíše výsledek děje, polský a český nedokonavý vid komentuje proces, který proběhl, tedy v češtině např.: „Podívej, (ono) pršelo!“

V následujících příkladech může mít opozice dokonavost vs. nedokonavost v konkrétní promluvě zcela jiný efekt, který nemusí mít nic společného se systémovou opozicí ukončenost vs. neukončenost děje, ani s časovými vztahy.
Vezměme např. vidový protiklad: Cos to říkal? × Cos to řekl? Do francouzštiny ho můžeme přeložit např. takto: Qu'est-ce que tu as dit? × Répète un peu ce que tu as dit. (Redis-le un peu.)
Dokonavý vid zde může v konkrétní realizaci (samozřejmě za přispění mnoha faktorů, mezi nimiž hrají důležitou roli prvky suprasegmentální) působit jako výhrůžka, pokárání, [11] kdežto vid nedokonavý užije mluvčí zpravidla tehdy, když špatně rozuměl. Ani zde ovšem konkrétní realizace nedokonavého vidu neodpovídá svému systémovému poslání, neboť nejde o zdůraznění trvání děje, nýbrž o věcný obsah adresátova sdělení.
Uvedené příklady by bylo zapotřebí analyzovat mnohem podrobněji. Jak jsme již uvedli, situace není zdaleka jednoduchá a jednoznačná – působí zde řada činitelů. Zkusme třeba nahradit v tomto příkladu ukazovací zájmeno to dativem osobního zájmena mu a konečný smysl i vidový dopad se podstatně změní. Je to důkaz působení rozmanitých vzájemných vztahů na úrovni designace jazykového znaku.
Působení pragmatické složky, kterou je nutno brát v úvahu při dešifrování smyslu celého textu, nám ilustruje další příklad z českého slovesného systému – v tomto případě jde o rozdíl mezi determinovaností (zaměřením slovesa na bližší určení, objekt nebo cíl slovesného děje) a nedeterminovaností (činností, která obsahuje více aktů, opakování apod.). [12]

Proč jsi tam šel?
Proč jsi tam chodil? (Může být chápáno jako výčitka.)

Qu'est-ce que t'es allé faire là-bas?
Pourquoi t'es allé te fourrer là-dedans?

Závěrem si odpovězme na otázku, jaké je tedy překladatelské řešení věty z titulu tohoto článku. Jak je známo, správných řešení bývá většinou více, a já zde použiji explicitaci z pera svého francouzského kolegy Benoîta Meuniera:

Malgré toutes ses tentatives, l'accusé n'a pas pu expliquer la provenance des dons de ses sponsors.

Cílem tohoto článku byla konfrontace vyjádření vidovosti v češtině a ve francouzštině a komentář k některým problémům překladu s tímto spojeným. Zatímco v češtině je slovesný vid gramatikalizován, francouzština musí pro vyjádření vidovosti volit jiné, pro ni specifické prostředky. Těžko lze totiž hodnotit situaci v jednom jazyce pomocí kategorií fungujících v jazyce typologicky odlišném. Řešení problému je mnohdy nutno hledat na úrovni textu.

Poznámky:

1. Hamplová, Sylva. K problematice vidovosti v italštině. Praha: Univerzita Karlova, 1994. 7. [Zpět]
2. Kopečný, František. Slovesný vid v češtině. Praha: Čs. akademie věd, 1962. 6. [Zpět]
3. Karlík, Petr et al. Příruční mluvnice češtiny. Praha: Lidové noviny, 1995. 319–320. [Zpět]
4. Mathesius, Vilém. Čeština a obecný jazykozpyt. Praha: Melantrich, 1947. 165–166. [Zpět]
5. Hamplová, Sylva. K problematice vidovosti v italštině. Praha: Univerzita Karlova, 1994. 6. [Zpět]
6. Šabršula, Jan. Nominálně verbální konstrukce a povaha děje ve francouzštině. Praha: Univerzita Karlova, 1962. 171. [Zpět]
7. Šabršula, Jan. Problèmes de la stylistique comparée française-tchèque et tchèque-française. Praha: SPN, 1986. 85. [Zpět]
8. Référovskaïa, E. A. a A. K. Vassiliéva. Essai de grammaire française. Leningrad: Prosveščenie, 1973. 292. [Zpět]
9. Inspirací k těmto úvahám byl článek J. V. Bečky. „Poznámky k relativnosti slovesných časů“. Sborník statí o jazyce a překládání. Praha: USL, SPN, 1972. [Zpět]
10. Swiatkowska, Marcela. „Temps verbal: catégorie déictique ou relationnelle?“. L'information grammaticale 38 (1988). 36–39. [Zpět]
11. Ono to s vidovostí přece jen souvisí. Cos to provedl? Tím, žes to vyslovil, je to již dokonáno – jsou zde důsledky, dopustil ses něčeho špatného. [Zpět]
12. Kopečný, František. Slovesný vid v češtině. Praha: Čs. akademie věd, 1962. 12–15. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!