Nonsensová hravost v podání Ogdena Nashe

Jan Bednář

Ogden Nash: Kdyby Ogden uměl česky / What if Ogden could speak Czech
Z anglických originálů vybral a přeložil Jiří Weinberger za jazykové spolupráce Věry Bořkovcové.
1. vyd. Praha: Baronet 2006, 75 s.

Americký spisovatel Ogden Nash patřil v průběhu 20. století bezesporu k předním představitelům nonsensové poezie a jeho satirické verše plné originálních a humorných nápadů řadíme dodnes k vrcholným dílům tohoto žánru. Narodil se 19. srpna 1902 v USA (v městečku Rye ve státě New York), vystudoval Harvardskou univerzitu a svou kariéru spisovatele zahájil v nakladatelství Doubleday Page Publishers. Do literárního světa vstoupil v roce 1931, kdy vydal básnickou sbírku Hard Lines, a třebaže většina těchto básní byla určena dětem, jeho slovní hříčky a ironický verš s mnoha groteskními situacemi oslovovaly již od počátku téměř všechny věkové generace. Během svého života napsal přes 1500 básní (celkově devatenáct knih humoristické poezie) a kromě tvorby pro nejmenší se v průběhu minulého století prezentoval také jako vtipný glosátor politických dějů, který prostřednictvím epigramů – neboť jak jinak nazvat tyto krátké, útočné, ale především kriticky výstižné verše – ironizoval soudobé události.
Přestože se stal brzy celosvětově proslulým autorem, zdejším čtenářům zůstala jeho tvorba dlouhou dobu prakticky neznámá. První kniha českých překladů totiž Nashovi vyšla až v roce 2006, a jde právě o zde recenzovaný titul (u něhož stojí za zmínku také ilustrace Petra Síse, které svou hravostí harmonizují s obsahovým vyzněním sbírky). Přestože knihu tvoří výběr pouhých šestadvaceti básní, je to soubor tematicky i obsahově ucelený, kterému rozhodně nechybí nadhled, chytrost a vtip. Nash nehledá žádná sofistikovaná témata. Naopak. V centru spisovatelovy pozornosti často stojí obyčejné věci soudobého světa, které ovšem v jeho podání nabývají nečekaných významů. Nezaměnitelný rukopis vytváří především radost a okouzlení z prostého žití, ale samozřejmě i ze samotné poezie.
Převážná část sbírky je určena nejmenším čtenářům, kteří se ocitají uprostřed domácího, ale také exotického světa zvířat, sestávajícího například z Mravence, Housera, Stonožky, Pštrosa, Ptakopyska nebo Termita. Jsou to ve své podstatě laskavé a hravé bajky plné neotřelých rýmů a slovního humoru: Mravenec se stal celebritou / nezměrnou vůlí a vitalitou / No a co? / Kdo z vás by zůstal laxní a líný / být plný po okraj své vlastní kyseliny? (s. 11)
A možná i z toho důvodu jsou tato nečekaná slovní spojení s vtipem, ale často i alarmující pointou našemu čtenáři blízká a mohou mu připomínat tvorbu, kterou svého času psal pro nejmenší český spisovatel a překladatel Emanuel Frynta.
Druhou část knihy tvoří verše ze světa dospělých, ve kterých se již projevuje neporovnatelně větší tematická rozmanitost, jako je například problém anonymity v básni „Město“: Zbavit se tady samoty / už není nikdo schopen. / Psi hledají si patníky / a ženské hledí z oken (s. 35), či krize středního věku ve „Verších o blížící se čtyřicítce“: Osude, osude, ty děvko proradná / pojď sem a řekni hned zkraje / zda se můj rozum už propadá do bahna / anebo – zastydlý – doposud zraje. (s. 47) Přesnost a úspornost stylu, která je dána absencí nadbytečných metafor či jakýchkoliv vedlejších motivů, je v Nashově podání rozhodně předností. A tyto miniatury, často zhutnělé pouze do čtyřverší, jsou autorovi základním kompozičním prostředkem, který v kombinaci s dynamickým rytmem přináší nečekané odhalení, a umocňuje tak celkový smysl básní.
Autorovi nelze upřít autenticitu, jejíž zdánlivá jednoduchost a okouzlení nad běžnými věcmi se bezprostředně přenáší i na čtenářův zážitek. Jak jsem již naznačil, jeho poetika je založena na neustálém překvapování, na bizarnostech a nonsensu, což jsou pocity, které jsou dnešnímu člověku stále vzácnější. Obraznost a vrstevnatost tak ocení nejen mladší čtenáři, ale i dospělí, kterým je určeno mnoho skrytých ironií – moderní umění je všude na světě / podobno výtvorům blbého dítěte. (s. 55).
A nutno podotknout, že hravost nemizí ani v rovině jazykové. Neologismy, absurdní spojování slov a onomatopoia vytvářejí dohromady originální podobu Nashových básní. Ve výsledné podobě tak vzniká poezie, která nenásilnou formou nutí nejen k pousmání, ale též k přemýšlení, což je ve své podstatě nakonec kouzlo i poslání jakýchkoliv kvalitních artefaktů.
Básnická sbírka Kdyby Ogden uměl česky je dvojjazyčná, ke každému překladu je uvedeno i originální znění básně. Snáz tak můžeme ohodnotit důmyslné, nápadité a velmi propracované přebásnění Jiřího Weinbergera. Ostatně překladatelův um vyzdvihuje také jazyková poradkyně knihy Věra Bořkovcová, která překladatelovu práci vystihuje těmito slovy: „Vždycky jsem byla přesvědčena, že Nashova poezie je pro překládání příliš důmyslná a jedinečná, ale v Jiřím Weinbergerovi jsme našli člověka, který, jak se zdá, uvažuje obdobným způsobem. Jeho překlady vzbuzují dojem, že nějak takto by Ogden Nash psal, kdyby uměl česky.“ (s. 71) Souznění obou autorů potvrzuje srovnání básně, která zní v originále „Lama“, v českém znění pak „Labe“.
Pevně tedy věřím, že Nashova poezie přestane být českému čtenáři neznámá a že Jiří Weinberger bude v překládání těchto hravých a moudrých básní pokračovat.

Nebývá zvykem, aby autor reagoval na názor na své dílo ještě v témže čísle časopisu. Když však Jiří Weinberger prohlížel v sazbě redakci rozhovoru a z pochopitelného zájmu si u toho přečetl i recenzi na své překlady Ogdena Nashe, poslal k ní dvě připomínky, okamžité reakce na přečtené. S přihlédnutím k jejich věcnosti nám přijde užitečné publikovat je vedle recenze Jana Bednáře:
1. V místě, kde je chválen Petr Sís, by měl být pochválen i počítačový grafik Petr Gruša (Sís nám dodal titulní obrázek a díky mu za něj!, ale tu piplačku a mnohé vtípky dodal právě ten druhý Petr).
2. Větu „Převážná část sbírky je určena nejmenším čtenářům“ pokládám za spíše zavádějící (za bližší pravdě pokládám: Zhruba polovinu sbírky lze předčítat i nejmenším dětem).

¨